XI.

Eindag, bladmaand 12

Ráno nás probudilo zaklepání na dveře. Když jsem se probudila v Youriho náruči, cítila jsem se na chvíli dobře, než mi došlo, co všechno se mezi námi za poslední dobu stalo. A úplně mě z toho vytrhl hlas, který už jsem nechtěla nikdy slyšet.

Talitha: Neprobudila jsem vás?

Youri: Ano, ale hned se ti budu věnovat.

Ani se nepřevlékl a zamířil ke dveřím. Když otevřel, s dívkou se pozdravil, jako by se nic nestalo. Dokonce ji přímo přede mnou objal a usmíval se. Pustili se do nezávazného rozhovoru o kocovině, o tom, co zrovna vyvedly Talithiny kočky a já jsem měla pocit, že brzy exploduji. Bylo toho na mě moc. Jak se k ní dokázal chovat tak hezky? Byla to jen přetvářka, kterou však neměl Youri v oblibě? Nebo mu to snad ani nevadilo, což ale byla hloupost? Nebo se s tím nějak srovnal? Ale jak se člověk mohl srovnat s něčím takovým? Nebo to snad vůbec nebyla pravda a špatně jsem včera jeho opilé blábolení pochopila? Někde uprostřed toku myšlenek mě však přerušil zvuk mého jména.

Talitha: Lorijn, a ty nám něco nepovyprávíš?

Odvrátila jsem se od ní na druhou stranu. Cítila jsem na sobě její pohled. Snažila jsem se co nejvíce schovat do přikrývky. Schovala bych si nejraději i hlavu, kdyby to nebylo dětinské. Cítila jsem, jak její oči putují po celém mém těle. Rozechvěla jsem se. Proč jsem si toho nikdy předtím nevšimla? Youri se snažil zavést řeč na jiné téma, ale Talithu jsem v ten okamžik zajímala jen já. Přistoupila ke mně blíže a do očí se mi začaly tlačit slzy.

Talitha: Chápu. Je pro tebe těžké vědět, že se s Yourim známe, ale všechno ti vysvětlím, jen...

Youri: Chci si s tebou promluvit, Tal. O samotě.

Talitha: Ale...

Youri: Talitho. Promluvíme si.

Podruhé už neprotestovala. Vyšli před dům tak, abych je neslyšela. Já jsem je ale slyšet chtěla. Po špičkách jsem se doplížila k oknu a skrčila se.

Youri: ...opilý. Řekl jsem jí to. Promiň.

Talitha: Co jsi jí řekl?

Youri: Že jsi na holky.

Talitha (zděšeně): Youri! Už takhle je pro ni teď všechno hrozně těžké! Řekla bych jí to časem sama, ale nebyla na to připravená.

Youri: To už vím také. Zhroutila se z toho a celý večer mi opakovala, že ona není stejná.

Talitha: Ty jsi ji z toho snad podezříval? A to podezření jsi jí řekl?

Youri: Myslel jsem... ona mi totiž povídala o podobných pocitech, kvůli kterým se mnou nechce být, jako tehdy ty.

Talitha: Rozumím, ale takové pocity můžou mít více důvodů. Ona mě teď bude nenávidět. Youri, co jsi to provedl?

Youri: Tobě na ni záleží.

Talitha: Ano. Ale ne tak, jak si myslíš. Ani mě nenapadlo, že bych s ní mohla být.

Youri: A to se ti ani trochu nelíbí? A chceš být až do konce života sama?

Talitha: Přestaň. I kdyby, tak bych se nikdy nepokoušela o družku svého nejlepšího kamaráda, i přesto, jaké to nyní mezi vámi je. Proboha, Youri. Už nikdy mě nenechá s ní promluvit.

Youri: Omlouvám se. Byl jsem...

Talitha (zoufale): Opilý. Já vím. Já... už raději půjdu.

Youri: Tal...

Talitha: Nejsem na tebe naštvaná. Jen to musí být jako kdysi. Ty a já se budeme scházet tajně v mlýně. A Lorijn se nakonec stane jen jednou z našich chyb.

Svezla jsem se na podlahu a znovu se rozplakala. Tolik jsem chtěla znovu následovat tulipány, říct Talithe, že je všechno v pořádku, že to dokážu vzít tak dobře jako Youri. Ale ta představa toho, co se jí odehrávalo v hlavě, byla příliš děsivá. Youri měl alespoň jistotu, že si tajně nepředstavuje všechny ty nechutné věci, co by s ním nejraději dělala.

Youri vešel do místnosti, ale já jsem nebyla schopná vstát. Svezl se na podlahu ke mně a sevřel mě v náruči. Chvíli mě jen tak držel, až po několika dlouhých minutách promluvil.

Youri: Proč já ti vždy musím všechno říct, když jsem opilý? Promiň, Ri. Měla ses to dozvědět jinak.

Kupodivu mě nejvíce na celém jeho proslovu zaujalo oslovení. Nikdy mi neřekl jinak než Ri, Rijn nebo Lorijn. Nikdy mi nikdo neřekl jinak. Až na Talithu. Pro ní jsem byla Ori. Změnila jen jedno písmeno, ale líbilo se mi to. Potřásla jsem hlavou, abych podobné myšlenky odehnala. Já jsem se měla stát chybou pro Talithu a ona pro mě.

Já: V pořádku. Já jsem ráda, že to vím, než se mohlo stát něco špatného.

Youri: Ona by nikdy neudělala nic, co bys nechtěla, tím jsem si jistý. Ale mohla by sis časem myslet, že chceš.

Já: To se nestane. Už nikdy ji neuvidím.

Youri: Bude to respektovat, tím jsem si jistý.

Já (vzhlédla jsem k němu): Myslíš si, že tak je to správně? Že se jí mám vyhýbat?

Youri (s povzdechem): Rád bych řekl, že ano, Lorijn, ale to musíš nejlépe vědět ty sama. Ale už o tom nemluvme, bolí mě hlava.

Pomohla jsem mu do postele, aby se z toho vyspal. Natáhl ke mně ruce, ale tentokrát jsem si k němu nepřilehla. Byla jsem příliš rozrušená a toto by to ještě zhoršilo. Počkala jsem, až usne a zamířila k jedinému člověku, který mi vždy pomohl. K Andrému. Když jsem viděla jeho loď, která se zrovna pohupovala na vlnách u břehu, mé srdce poskočilo. Jestli mě někdo mohl zachránit, pak právě on.

Když jsme se přivítali, šla jsem rovnou k věci. Objasnila jsem mu celou tu situaci. Přestože rád vyprávěl, uměl i dobře naslouchat. Po celou tu dobu neřekl jediné slovo, jen se semknutými rty přikyvoval. Nakonec prohlásil, že to o Talithe opravdu nevěděl.

Já: Myslela jsem, že ti něco takového řekne.

André: Ani se nedivím, že to tajila. Spousta lidí by ji odsoudila. Nemohla si být jistá, že nejsem jedním z nich.

Já: A ty ji neodsuzuješ?

André: Lorijn, já ti opravdu rozumím. Po celou dobu jsi ve vesnici slýchávala řeči o tom, jak moc je to špatné, jak je to zvrácené...

Já: Ale je to pravda. Všichni přece ví, že k sobě patří muž a žena. Že jedině ti můžou splodit potomka a všechno, co takovou moc nemá, je nepřirozené a nesprávné. Bohové, pokud existují, nebo příroda... proč by něco takového bylo vytvořeno?

André: Já vím. Ale zkus nad tím přemýšlet jinak. Jak může být láska špatná? Jak může být špatné, že někoho miluješ, že k někomu něco cítíš, že tě přitahuje? Jak může být něco tak krásného špatně?

Já: Lidé berou drogy, aby se dostali do krásných stavů. Krásné to je. Ale je to podle tebe správné?

André (zavrtěl hlavou): To není to samé. Ale co je na drogách špatného? Následky a to, že odmítáš realitu. Láska žádné špatné následky nemá. A sama je realitou.

Já: A co to držení tajemství? Musí to člověka zevnitř ničit a...

André: Nikdo by to nemusel tajit, kdybychom neměli předsudky.

Já: Ale já nemám předsudky. Já jen vím, co je správné. Nevěděla jsem, že i ty budeš souhlasit s něčím tak nepřirozeným.

Nikdy jsem mu nic podobného neudělala, ale odešla jsem. Celý ten rozhovor jsem si však stále musela přehrávat v hlavě. Andrého názory se na konci vždy ukázaly být pravdivé nebo správné. Mohl se poprvé za tu dlouhou dobu, co ho znám, tak hrozně mýlit?