VIII.

Gegodag, bladmaand 8

Youri byl stále v lese a já jsem měla celé dny jen pro sebe. Začínala jsem se pomalu smiřovat s novou situací. Začínala jsem se smiřovat s tím, že už nikdy nebude jako dříve. Že můj normální život ve stínu skončil. Že lidem časem dojde, že se něco v mém vztahu s Yourim změnilo, zvláště když se opravdu odstěhuji.

Dokonce mi jen tyto tři dny zabraly, abych začala žít jinak. Bez jakéhokoli strachu z odhalení jsem začala prodávat všechny hotové šály, a že jich nebylo málo, protože jsem je dodnes mohla prodávat jen ve velice malém množství. Opravdu chudým jsem je stále dávala, ale prodávala jsem je celé vesnici i všem výjimečným návštěvníkům.

Také jsem si udělala pořádek v tom, kdo je skutečně můj přítel a kdo Youriho. Přátelé, se kterými jsem opravdu chtěla mít něco společného, jsem začala postupně sama navštěvovat. O tom, jak je to mezi mnou a Yourim, jsem jim zatím neřekla. S výjimkou Adrého. Ten věděl všechno. Neviděla jsem už důvod se mu vyhýbat. Pravděpodobně se v této vesnici stejně dostanu na okraj společnosti, takže jsem se mohla s podobnými lidmi stýkat. Bylo to osvobozující, dělat to, po čem mé srdce doopravdy toužilo.

Došlo mi, že André měl vždy pravdu. Myslela jsem si, že věci dělám, protože je chci já, ale ukázalo se, že je vždy chtěli ostatní lidé. Nikdy mi nikdo neřekl, že je ode mě vyžaduje, nicméně jsem to i přesto věděla. Jenže s tím byl konec. Stanu se více než stínem. Nevím, čím se stanu, ale bude to cesta, kterou si sama vyberu.

Pravda, sice pravděpodobně zůstanu do konce života sama, ale já jsem po lásce stejně netoužila. Tedy, toužila jsem po tom, být milovaná, slyšet sladká slůvka, toužila jsem po tom silném citu. Jenže ve vztahu člověk ztrácí sám sebe, ztrácí svobodu. Přestává rozhodovat sám za sebe. V tom všem, čím jsem si prošla s Yourim, se to dokonale ukázalo. Navíc tady byl ten můj problém s fyzickým kontaktem. Možná jsem si ještě uměla představit, že někoho políbím. Možná jsem u toho občas i něco cítila, nějaký záchvěv vášně. Ale představa něčeho intimnějšího mě rozechvěla strachem.

Tak či tak, dnes jsem se rozhodla pro krok, se kterým jsem si nebyla úplně jistá. Navštívím Talithu. Nebylo to s ní ani zdaleka tak jednoduché jako s Andrém. Ano, vysvětlila mi, proč se o ní povídají ty děsivé věci, některé mi i potvrdila a nezněly z jejích úst tak hrozivě jako z jiných a většina lidí by zapírala všechno, kdyby už lhala. Jenže to všechno mohla být jen obrovská iluze. Dokonalá iluze. Ty přece tvořit uměla. Přesto jsem za ni ovšem chtěla jít. S Andrém jsme o ni mluvili a jeho slova mě přesvědčila.

Já: Ještě jsem se tě chtěla zeptat... víš, od té doby, co jsem tě tu potkala s Talithou, jsem s ní měla příležitost trochu mluvit, i když ne záměrně. Jenže stále nevím, jestli je to dobrý nápad.

André: Děvče, je to natolik dobrý nápad, jak to cítí tvé srdce. Když srdce volá, že tato ryba za to stojí, nezáleží na tom, kolik síly tě její ulovení bude stát.

Já: A když mé srdce mlčí?

André: Žádné srdce nemlčí. Jen mu dostatečně nenasloucháš. Celá ta léta tě vedla k tomu, aby ses o to ani nepokoušela, protože bys cítila, že je něco špatně. Ale teď se to musíš naučit.

Já: Ale já nevím... (Mávla jsem nad tím rukou. André byl vždy v podobných filozofických dialozích schopnější) Jaký máš na ni názor?

André: Je to úžasná holka. Žije možná až příliš extrémně, ale mám pro to pochopení. Víš, to, co jsi o ni doposud slyšela, není vůbec pravda. Lidé jen hledají obětního beránka a ona je na to dost zvláštní. Ale nikdy by nikomu neublížila, tím jsem si jistý.

Já: Jednou se zmínila, že my nechceme, aby byla jiná...

André: Jistěže. Má pravdu. Lidé nechtějí přijít o někoho, kdo poskytuje nekonečné množství klepů, kdo je veřejným nepřítelem číslo jedna, přestože ji možná někteří mají svým způsobem rádi.

Já: Takto jsem nad tím nepřemýšlela.

André: Ty bys jí chtěla více poznat, viď?

Já: Nevím. Je to příliš komplikované.

André: Nemyslíš si, že to alespoň stojí za pokus?

Já: A co když už nebude cesta zpět? Co když za to bude něco chtít?

André: Nikdy by od tebe nic nechtěla, a už vůbec ne za to, že s ní navážeš hlubší kontakt. Je osamělá. Ty jsi osamělá. A rozuměly byste si. Proč si myslíš, že jsem ji nechal mě doprovázet, přestože jsem vždy chtěl jen tebe?

Já: Je mi podobná?

André: Na první pohled ne. Možná ani na druhý. Ale vaše duše plují na stejné vlně.

Jemu jsem vždy věřila. Vždy mi poradil správně. Nesnažil se mi nikdy rozkazovat, jen říkal, co by pro mě podle něj mohlo být dobré. Ne vždy jsem ho poslechla, ale téměř pokaždé měl nakonec pravdu. Proto jsem to musela alespoň zkusit. Vydala jsem se už známou tulipánou cestou a váhavě zaklepala na dveře kamenné stavby stojící ve skrytu mlýna, kde Talitha přebývala.

Hodnou chvíli neotvírala a mně se nervozitou začaly potit dlaně, navzdory chladu, který se dnes jako náznak toho, že podzim se ujímá vlády, vznášel ve vzduchu. Málem jsem odtamtud utekla, ale náhle Talitha otevřela. Tvářila se dost překvapeně. Byla buďto opravdu dobrá herečka nebo nevěděla, že přijdu.

Talitha: Ráda tě vidím, ale... stalo se něco?

Já (se zaťatými zuby): Já... chci začít znovu, jako jsi to tehdy udělala ty.

Talitha: Tak to ti přeji hodně štěstí.

Já: Chtěla bych vědět, jestli můžeme být kamarádkami. Proto jsem přišla.

Talitha (náhle se jí rozzářily oči): Když jsem ti to navrhovala, nemyslela jsem si, že nad tím budeš přemýšlet.

Já: Nevím, jestli to může fungovat.

Talitha: To ani já. Ale mohly bychom to zkusit? (Natáhla ke mně ruku.)

Já (přijala jsem ji): Mohly. Chtěla bych... chtěla bych tě navštívit.

Otevřela dveře dokořán. Vešla jsem do už známé malé místnosti. Talitha mi pokynula ke stolu. Nevěděla jsem, co od toho čekat, ale z nějakého důvodu jsem se bála o něco méně než předtím.

Talitha: Uvaříme si kávu?

Já (s lehkým úsměvem): Neměla bys raději čaj?

Talitha: Jakýkoli, co si vůbec umíš představit. Pokud tě sleduji, nejvhodnější by asi byl nějaký uklidňující. Ale stále mě překvapují lidé, kteří si vyberou čaj místo něčeho tak úžasného jako je káva.

Řekla to s naprosto vážnou tváří, ale pochopila jsem, že vtipkuje.

Já: Já to vidím naopak. Ale... proč si myslíš, že potřebuji uklidňující čaj?

Talitha: Ori, celá se třeseš. Já ti neublížím, ano?

Přistoupila ke mně a klekla si. Sevřela mé dlaně do svých. Bylo to zvláštní. Zvláštní, ale příjemné.

Talitha: Musíš se mě přestat bát.

Já: Nevím, co od tebe můžu čekat.

Talitha: Pamatuješ si, jak jsem ti řekla, že tě znám více, než si vůbec umíš představit? Ne, neptej se na to, zatím ti to nemůžu vysvětlit. Ale pokud chci s tebou vybudovat něco hlubšího, vím, že tě musím přestat znát. Že se pro mě musíš stát cizinkou, abych tě mohla poznat doopravdy a takovou, jaká jsi.

Já: Musíme zapomenout na všechno, co o sobě víme nebo co si myslíme?

Talitha: Zkusíme to?

Já: Je to těžké...

Talitha: Já vím. Ale můžeme tím hodně získat.

Já: Já opravdu nevím...

Talitha: To nevadí. Důležité je, že o tom přemýšlíš.

Zvedla se, pustila mé dlaně a odebrala se uvařit čaj a její tolik opěvovanou kávu. Cítila jsem hlubokou uvnitř nesmírnou úlevu a měla pocit, že odteď už bude všechno v pořádku.