VII.

Duisdag, bladmaand 5

Když jsem se ráno probudila, na okamžik jsem netušila, kde se vlastně nacházím. Kamenné zdi kolem mi připadaly nesmírně cizí, stejně jako hrubé, ale teplé deky, do kterých jsem byla zamotaná. Až když jsem pohlédla na bledou dívku kousek ode mně, na její plavé vlasy rozprostřené po pokrývce, vzpomněla jsem si, co se včera událo. Veškerá ospalost mě přešla. Vyskočila jsem na nohy. Byla to chyba. Jestli se to někdo dozví, navždy mě odsoudí. Věděla jsem, že musím odsud.

Talitha však náhle otevřela oči. Natáhla ke mně ruku a já jsem sthnula uprostřed pohybu. Přišlo mi, jako by mě ovládala nějakým kouzlem, jako by mě přinutila, abych si k ní přisedla. Přesto jsem věděla, že to dělám ze své vůle, aniž bych si to však uměla vysvětlit.

Talitha: Chtěla jsi vědět, jak jsem myslela tu poznámku o ceně a že si sama rozhodneš, jestli mi ji dáš nebo ne.

Náhle jsem na odchod neměla ani pomyšlení. Byla jsem napjatá jako struna.

Já: Povídej.

Talitha (zhluboka se nadechla): Víš, bylo to hrozně hloupé. Jak jsem ti říkala, ten den u jezera jsem pochopila, že ty prostě nejsi jen Youriho družka a pocítila jsem k tobě sympatie, takové, jaké cítím jen k málo lidem. Nenajdu pro to důvod, nenašla jsem ho ani tehdy, ale hrozně jsem si přála, abychom... abychom mohly být kamarádkami. A doufala jsem, i když vím, že to bylo naivní, že bych i já mohla znamenat něco pro tebe. Ale i kdyby tomu tak bylo a já vím, že to není možné, tak po tobě takovou oběť nemůžu chtít. Přece jen, obě víme, k čemu by ses odsoudila, kdyby někdo přišel na to, že máš se mnou něco společného.

Vyrazila mi tím dech. Proč by měla chtít navazovat přátelství? A proč zrovna se mnou? Rozhodla jsem se k ní ovšem být upřímná.

Já: Nevím, kolik z toho, co mi řekneš, není iluze. Kolik z toho ti můžu věřit.

Talitha: Ori, já nejsem čarodějnice.

Chvíli jsem zpracovávala fakt, že mě oslovila jinak než ostatní lidé, že mi až později došel význam těch slov.

Já: A proč si to všichni myslí?

Talitha (s povzdechem): Tohle je iluze. Křišťálové koule, okázalá gesta... ano, sbírám bylinky a vařím z nich lektvary na všechny neduhy. Ano, někdy v noci tančím na louce. Ano, bydlím tady sama. Ano, dokonce i čtu osud z karet. Ale není to magie. Jen jsem se vydala svou cestou a jen takto můžu být opravdu šťastná.

Já: Já to nechápu.

Talitha: Proč jsi s Yourim zůstávala, i když už jsi věděla, že ho nemiluješ?

Já: Ty... ty bys to nepochopila.

Talitha: Já to naopak chápu až moc dobře. Víš, já jsem se tady nenarodila. Toto všechno byl můj nový začátek. Ale předtím jsem byla jako ty. Ohlížela jsem se, co se má, co si o tom myslí ostatní.

Já: A tohle ti vyhovuje? Musíš být osamělá.

Talitha: Ano. Někdy ano. Ale vybrala jsem si to. A kromě toho, mám své kočky.

Nevěděla jsem, jestli to je vtip, ale usmála jsem se. Vždy jsem chtěla kočky, ale podle Youriho se k ničemu nehodily. Je pravda, že pes byl užitečnější, ale mně nikdy psi tolik nepřirostli k srdci.

Já: Mohla bych... mohla bych si nějakou pohladit? Miluji kočky.

Talitha: Samozřejmě, jestli nejsou všechny venku. (Rozhlédla se po místnosti) Á, vidím Drápka. Jestli tě neumazlí k smrti, můžeš si ho užít.

Posadila jsem se k němu. Chvíli mě ostražitě pozoroval, ale když jsem před sebe natáhla ruku, váhavě ke mně přišel. Pohladila jsem ho a to jako by v něm vzbudilo nějaký spínač. Začal vrnět a otírat se o mně jako o život. Když mu i to bylo málo, vlezl mi do klína a zahákl se drápky o mou halenu. Talitha se tiše smála. I já jsem se po chvíli začala smát. Ona ke mně poté přistoupila a začala hladit kocoura, který se mě stále pevně držel. Stála blízko. Přiliš blízko na člověka, se kterým jsem nikdy neměla promluvit.

Já: Už... už bych měla jít. Zkusím se usmířit s Yourim a...

Talitha: Ne, žádné výmluvy. Já vím. Je to pro tebe moc těžké.

Opatrně ze mě sundala Drápka. Připadalo mi, že je smutná, že odcházím. Možná lhala. Možná byla opravdu moc osamělá. Ale to by mě nemělo zajímat. Byla jen náhodným kolemjdoucím, který mě zachránil od sebevraždy, kterou jsem ani doopravdy nechtěla spáchat, a který mě u sebe nechal přespat. Možná nějaká část mě ještě někdy chtěla následovat tulipány, ale věděla jsem, že stejná část nejspíš promlouvá k Yourimu, aby se napil alkoholu. Zkrátka nepromlouvala oprávněně a neměla mít slovo. A já ji na rozdíl od Youriho dokážu porazit hlasem rozumu.

Loudavými kroky jsem se vrátila domů. Ani mě nepřekvapilo, když mě do nosu udeřil silný odér. Našla jsem Youriho sedět sklíčeného v hromadě prázdných lahví na pohovce. Jediné, co mě uklidnilo, bylo, že konečně vylezl z ložnice.

„Neměl jsem ti říkat tak ošklivé věci," promluvil. Trochu se mu motal jazyk, ale já jsem mu rozuměla. Přisedla jsem si k němu.

Já: To jsi neměl. Ale prostě je to asi pochopitelné. Potřebuješ čas, viď?

Youri: Půjdu zítra do lesů. Myslím opravdu do lesů. Pár dní se potřebuji jen toulat a být sám se svými myšlenkami.

Já: V pořádku. Víš, nechtěla jsem to všechno způsobit, ale nemohla jsem...

Youri: Já vím. Stejně jsem to tušil, jen jsem doufal, že mi to vyvrátíš.

Nevěděla jsem, co k tomu dalšího říct. Proto jsem jen zvedla jednu poloplnou láhev.

Já: Neměl bys už pít, jestli chceš zítra vyrazit.

Youri: Já vím. (Do očí mu náhle vnikly slzy. Nikdy jsem ho neviděla plakat.) Lorijn... nikdy už nepotkám nikoho jako ty. Nikdo se mnou nebude mít tolik trpělivosti a soucitu. Jsi hrozně výjimečná žena.

Smutně jsem se usmála. Přála jsem si, abych tu pro něj mohla být i nadále.

Já: Myslel jsi to vážně, abych odsud odešla?

Youri: Oba dobře víme, že nemáš kam jít.

Já: Teď ještě ne, ale můžu si na to dost brzy vydělat.

Youri: Ty máš nějakou práci?

Nezdálo se, že by ho ta myšlenka překvapila.

Já: Pletu šály. Pletu šály a bohatším je prodávám. Za ušetřené peníze jsem vždy nakupovala novou vlnu, ale mám jí tolik, že bych klidně mohla začít šetřit.

Youri (zaskočeně): To... proč jsi to tajila?

Já (s pokrčením ramen): Líbilo se mi dělat něco, co je jen mé. Vím, že bys mi to nezakázal, ale už bych o tom s tebou musela mluvit. Chtěla jsem být... víš, chtěla jsem dávat smysl i sama o sobě, nejen s tebou, alespoň v té jediné věci. Pokud ti jde o to, že jsem těmi penězi neplatila potřebné věci...

Youri: Žijeme si dobře. Nevadí mi to, jen mě to zaskočilo. Takže... ty chceš odejít?

Já: Nevím. Na jednu stranu by to mohl být dobrý nový začátek, ale na druhou se hrozně bojím odsuzování a vlastně i oho, jaké to bez tebe bude.

Dávat smysl i sama o sobě. Nový začátek. Už používám i Talithiny obraty. Zbláznila jsem se snad? I Youri si to zřejmě z nějakého důvodu myslel, protože mě propaloval zkoumavým pohledem.

Youri: Nemusíš odcházet najednou. Můžeš nejprve být v novém domě jen někdy, poté častěji a jednou se tam přesuneš úplně. Ale stále můžeme být přátelé. Já tě nechci ztratit.

Já: Může to takhle fungovat?

Youri: Nevím. Ale teprve za této situace jsem si uvědomil, jak moc tě miluji. A i když to bude bolet, chci ti stále být co nejvíce nablízku.

I ta slova bolela. Ale zároveň hřála. Pevně jsem ho objala.

Já: Děkuji, Youri. Děkuji.