VI.

Vlindag, bladmaand 4

Chvíli po obědě jsem vyšla na ulici. Mířila jsem na trhy, abych sehnala něco k masu na večeři. Nečekala jsem, že to Youri ocení. Po našem posledním rozhovoru se zavřel do ložnice a zamknul ji. Těžko říct, co tam dělal, ale muselo to být opravdu vážné. Většinou, když mu nebylo nejlépe, utekl do lesa a pomohlo mu to. Jestli měl pocit, že to tentokrát nestačí, muselo se stát něco opravdu hrozného. Proto jsem se ani nesnažila se k němu dostat a spala jsem na nepohodlné staré matraci, kterou jsme měli postavenou u domovních dveří, abychom ji nezapomněli vyhodit. Nyní mi ovšem něco říkalo, že se jen tak pryč nedostane.

Samozřejmě jsem věděla, co se stalo. Já jsem se stala. Řekla jsem mu pravdu o tom, co k němu cítím. Musel to už delší dobu vědět, ale nyní jsem mu to potvrdila. Na jednu stranu jsem si ho přála za jakoukoli cenu utěšit, ale na druhou jsem věděla, že jsem udělala správně. Jen se s novými okolnostmi musíme oba smířit.

Byla jsem natolik ponořená do svým myšlenek, že jsem si nevšimla, že na mě někdo mává a volá. Zaregistrovala jsem ho, až když byl pár metrů ode mě. Rutger. S trochu hraným úsměvem jsem se smířila s tím, že s ním prohodím pár slov. Měla jsem ho docela ráda, ale nyní jsem na něj vůbec neměla náladu.

„Ahoj," prohodila jsem, když se dostatečně přiblížil.

„Ahoj, Lorijn," usmál se a vřele mě objal. „Jak se ti daří?"

„Dobře," odpověděla jsem a na okamžik zavřela oči. Proklínala jsem, že nikoho tady ve skutečnosti nezajímalo, jak se mám. Byla to jen zdvořilostní otázka, která mi ovšem v tuto chvíli neskutečně ubližovala. „A ty?"

Rutger: Měl bych se lépe, kdyby se You někdy stavil. Už u mě nebyl několik týdnů.

Už jsem nedokázala déle udržovat úsměv.

Já: Několik... týdnů?

Rutger (dal si dlaně před ústa): Aha, to jsem vlastně neměl říkat. On mi vlastně uložil úkol ho krýt. No, nevadí. Tak se měj, Lorijn.

Opravdu odešel. Ještě dlouho jsem hleděla na jeho vzdalující se záda. Věděla jsem, že se neprořekl. Rutger uměl udržet tajemství. Nedělal to však, když s tím měl morální problém. A teď nyní nastal. On mi to chtěl prozradit. Byla jsem mu vděčná a slíbila jsem si, že mu jednou poděkuji. Ale pak mi význam těch slov došel naplno. Youri mi lhal. Zase. Jestli u Rutgera nebyl několik týdnů, nebyl u něj ani v posledních dnech. Ale proč to dělal? Kde byl, že mi to nemohl říct?

Ano, náš vztah už vlastně neexistoval. Ale stále jsem ho měla ráda. Stále mi na něm záleželo. A ani přátelé nebo sourozenci nebo čím teď pro mě byl, si v takových věcech tak zoufalým způsobem nelžou. Vrátila jsem se do domu a po tolika hodinách konečně ostýchavě zaklepala na dveře, za kterými se schovával. Oslovila jsem ho co nejlaskavěji. Nechtěla jsem mu nic vyčítat. Dokonce jsem ani nechtěla z něj hned tahat informaci o tom, kde byl. Chtěla jsem prostě, bay mi vůbec dal možnost se to v dohledné době dozvědět. On však neotvíral ani neodpovídal. Možná tam ani nebyl. Poté se však ozvala dva slova.

„Jdi pryč."

Já: Proč? Proč se přede mnou schováváš? Takhle to napořád nejde. Musíme spolu mluvit.

Youri: Máš pocit, že jsme to pokazili málo?

Já: Trucuješ jako malé děvče. Jednou se mnou budeš muset stejně mluvit.

Youri: Vypadni.

Z chladu, s jakým to vyslovil, se mi na okamžik zatočila hlava. Nikdy se mnou takto nejednal, i když jsme se třeba hrozně pohádali. Určitě zase něco vypil, ale to ho neomlouvalo, především když slíbil, že už to neudělá. Vzalo mi to veškerou odvahu.

Já (zkroušeně): Později možná...

Youri: Žádné později nebude. Vypadni z tohoto domu. Je to můj dům. Sbal si všechny své věci, ale zítra ráno už tě tu nechci vidět.

Každé slovo bylo jako nůž zařezávající se do mého srdce. Vím, že to říká v afektu. Že zítra se mi za to nejspíš omluví a nějak to celé vyřešíme. Jenže to ví můj rozum a ten byl v tu chvíli naprosto zatlačen do pozadí. Dokázala jsem vnímat jen beznaděj a pocit, že už nikdy nic nebude v pořádku. Chěla jsem najít sama sebe a místo toho jsem ztratila vše, co jsem doposud měla.

Já: Youri...

Ani mě však nenechal domluvit.

Youri: Nikdy jsem si s tebou neměl nic začít. Miloval jsem tě, víš? Ale ty, ty jsi mi to neoplácela. Ani dítě jsi mi nedokázala dát! Ani...

Vyhrkly mi slzy do očí.

Já: Přestaň. Dobře víš, že já děti mít nemůžu. Chtěla bych, ale...

Youri: Já už ti ani tohle nevěřím.

Já: Přece víš, kolikrát jsme se o to pokoušeli! A kromě toho, ty jsi tady ten, kdo lhal, ne já. Abys věděl, potkala jsem Rutgera a ten mi řekl, že s tebou...

Youri: Zmlkni!

Měla jsem toho akorát tak dost.

Já: Už mě nikdy neuvidíš, na to se můžeš spolehnout...

Netušila jsem, jestli to slyšel, ale nepokusil se mě zastavit. Nikdo z vesnice se mě nepokusil zastavit. Proč také. Nikdo nemohl vědět, co se chystám udělat, nikoho by to ani nenapadlo. Pro všechny jsem byla jen Youriho družka, sama o sobě jsem nic neznamenala. Sama o sobě jsem nepřemýšlela. Sama o sobě jsem neexistovala. Existovala jsem jen ve své hlavě, ale takto se žít nedalo. Proto jsem v žití neviděla smysl.

Dlouho jsem stála nad jedním z kanálů a přála si, aby se most prostě otevřel a shodil mě dolů. Věděla jsem, že když spadnu, ráno nad hladinu vyplave jen prázdná schránka, jen mé tělo. Ale to nebylo možné. Velké lodě, pro které by se otevřel, zrovna nepluly. Kdyby ano, možná by tady za mnou někdo přišel, aby mě odsud poslal pryč. Možná by si mě někdo všiml. Ale takto jsem tady stála úplně sama a věděla jsem, že jediná možnost je skočit.

Vyšplhala jsem nahoru. Dělala jsem to už hodně krát, ale vždy jsem se pevně držela podpůrného ramena. Dnes také, ale jen proto, že jsem ještě nesebrala odvahu ho pustit. Dny byly ještě teplé, ale noci ledové a nelítostné. Nedivila jsem se, že tady nikdo není. Možná se o městě toulal nějaký opilec nebo člověk bez domova. Možná na jiném mostě seděl jiný sebevrah. Ale tady jsem byla jen já, jen já jsem dlouhé hodiny hleděla na hvězdy nade mnou a prosila je, ačkoli jsem sama nevěděla, o co.

Věděla jsem, že doopravdy neskočím. Že se nakonec vrátím k Yourimu, možná mu řeknu, že mé přiznání bylo jen krátkodobé zmatení a pokusím se vše napravit. Budu znovu jeho ženou. Ačkoli všechno ve mně křičelo, že to nemám dělat, byla jsem připravená seskočit na správnou stranu a se sklopenou hlavou se vrátit do domu. Do jeho domu. Trochu jsem se předklonila, abych se mohla bezpečně obrátit ke kanálu zády. Noční ticho však proťal zděšený výkřik.

„Lorijn, ne!" Zachvěla jsem se. Ten hlas jsem poznávala. Poprvé za tu dobu, co jsem tady seděla, jsem se opravdu cítila připravená skočit. Do očí mi vnikly slzy.

Já: Talitho, je konec. Ty už si ode mě nic nevezmeš. Ani nikdo jiný.

Talitha (vypadala opravdu zoufale): Ale já od tebe nic nechci!

Já (tentokrát jsem se už rozplakala. Bylo mi jedno, že jí tak ukazuji svou slabost. Byl konec.) A co ta cena za to, že jsi mi řekla, že je Youri v pořádku?

Talitha (na okamžik zavřela oči): Proboha. Já jsem to tak vůbec nemyslela. Vysvětlím ti to, ano? Vím, že mě poté udeš nenávidět ještě více než doposud, ale vysvětlím ti to. Ale nic po tobě nechci.

Já: Ty přece nic neděláš zadarmo.

Talitha (posmutněle): Víš, kolik z těch věcí, které si o mně vyprávíte, není pravda? Dokonce jsem tě teď ani nenašla žádným kouzlem. Zkrátka jsem šla kolem.

Já: V takovém mrazu?

Talitha: Ano. Nikdo tady není a to mi vyhovuje. Je to jediná chvíle, kdy se nemusím skrývat před celým světem.

Nerada si to přiznávám, ale byla jsem tak zoufalá, že jsem jí všechny ty nesmysly uvěřila.

Talitha: Slezla bys z toho mostu?

Já: Nedokážu se teď vrátit.

Talitha: Co se stalo?

Já: To je na dlouhé vyprávění.

Talitha: Máme na to celou noc.

Natáhla ke mně ruku. Proklínám se za to, ale přijala jsem ji. Slezla jsem. A při noční toulce opuštěným městem jsem jí to všechno pověděla. Když jsem dovyprávěla, položila mi dlaň na rameno. Podivně mě zamrazilo v zádech. Za to mohl ten okolní chlad.

Talitha (s neochvějnou jistotou): Neměl nic z toho říkat nebo dělat, ale můžeš mi věřit, že on to tak nemyslel. Potřebuje zkrátka čas, aby se s tím smířil.

Já: Vždy v takových chvílích chodil do lesa.

Talitha: Možná tím řešil menší potíže. Možná ho ještě předtím nic nezasáhlo tak jako toto, možná proto ho takového neznáš. Bude to mezi vámi v pořádku, tím jsem si jistá. Jen mu dopřej pár dní.

Já: Vždyť ty ho vůbec neznáš.

Talitha: Znám ho více, než si vůbec umíš představit. A tebe také.

Zachvěla jsem se. Ta poslední tři slova mi dokonale připomněla, proč bych s ní neměla mít nic společného.

Já: Já... je mi zima. Možná bych se už měla vrátit.

Talitha: To ještě nezvládneš.

Já: Ty mi nemůžeš tvrdit, co zvládnu a co ne.

Talitha: Ne, to ne. Omlouvám se. Myslela jsem to tak, že by to na tebe bylo příliš. Můžeš přece u někoho přespat.

Já (s hysterickým smíchem): Je noc. Kdo v této vesnici je kromě nás dvou ještě vzhůru? Víš, nemám tu přátelé, které bych mohla probudit a jim by to nepřišlo zvláštní a neroznášeli o mně klepy.

Talitha (velmi tiše): Vím, že s tím nesouhlasíš, ale u mě jsi vždy vítaná. Když jsem ti tehdy řekla, ať následuješ tulipány, věděla jsem, že té možnosti jednou využiješ, i když mi bylo jasné, že tehdy budeš zoufale potřebovat pomoc. Kdybych si myslela, že nepřijdeš, nezáleželo by mi na tom. Ale ty jsi mě nezklamala. Nikomu jsi neřekla, kde bydlím. A proto to místo můžeš navštěvovat, kdykoli budeš chtít.

Nerozumněla jsem polovině z toho, co říkala, ale bylo mi jasné, že mě zve k sobě domů. Zavrtěla jsem hlavou.

Talitha: Hned ráno odejdeš. Jen to pro tebe bude lepší.

Já: Tak mi alespoň přímo řekni, co za to chceš. Prosím. Tyto hry mě už nebaví.

Talitha (zastavila se, položila mi dlaně na ramena a pečlivě vyslovovovala každé jediné slovo): Já. Za. To. Nic. Nechci. Nic.

Já: Ale předtím jsi říkala...

Talitha (obrátila oči k obloze): Bylo to ode mě hloupé. Vysvětlím ti, jak jsem to myslela a proč jsem to řekla, ale až zítra. Musíš se nejprve uklidnit, není pro tebe příliš dobré slyšet to teď.

Z nějakého důvodu jsem nakonec na její nabídku řekla ano. Možná jsem se jen zoufale toužila dozvědět, jak to myslela a bála se, že se to jinak nedozvím. Možná jsem zkrátka nechtěla domů. Neuměla jsem si to vysvětlit, ale neměla jsem sílu se tomu bránit.