V.

Medidag, bladmaand 3

Následujícího dne se Youri konečně vrátil. Na okamžik mě napadlo, že ho Talitha, ať už za jakoukoli cenu, nějak dostala nazpět, ale vzápětí jsem to vyvrátila. Proč by to dělala? Co by z toho měla? Nepožádala jsem jí o to. Ta hrozná cena, ze které se mi svíral žaludek, měla být zaplacena za to, že mi řekla, že je v pořádku. Alespoň jsem v to doufala. Doufala jsem, že nebude chtít ještě více než doposud.

Když opatrně otevřel dveře, pověsila jsem se mu kolem krku. Trochu rozpačitě mě objal, ale já jsem si nemohla pomoct. Tulila jsem se k němu, jak neblíže jsem mohla. Bylo mi úplně jedno, že se od něj zašpiním, jelikož pokaždé z lesa přicházel celý od bahna a někdy i od zvířecí krve, když lovil. Nakonec jsem se ale přece jen odtáhla.

„Kde jsi byl?" zeptala jsem se starostlivě.

„V lese," odvětil a hleděl přímo do mých očí. Přestože to působilo upřímně, náhle mi došlo, že lže. Lže úplně stejně jako Talitha. Jeho oděv působil jako právě vypraný. Otočila jsem se k němu zády a snažila jsem se rychlým mrkáním zahnat slzy. Youri mě objal zezadu.

„Už jsem doma. Jak jsem říkal, potřeboval jsem si jen uspořádat myšlenky. Přísahám, že tentokrát se to stalo naposledy."

Já: Co?

Youri: To opíjení.

Já: To jsi říkal už tolikrát. A ne, nechci slyšet, že tentokrát je to doopravdy. O tohle tady navíc... nejde.

U poslední věty se mi zlomil hlas. Zaťala jsem pěsti. Doufala jsem, že si toho nevšiml, ale věděla jsem, že to není možné.

Youri: Jestli ti vadí, že jsem byl pryč...

Já: Ne. Říkala jsem ti, že tě nechci omezovat. Bála jsem se o tebe, to ano, ale to proto, že jsem si myslela, že jsi šel skutečně někam do lesů.

Youri: Ale vždyť jsem ti říkal, že jsem tam šel!

Já: Tak jak je možné, že nejsi zašpiněný? Pršelo, takže bahno bylo všude. A ty máš špinavé jen špičky bot.

Youri: Nebudeme se přece hádat hned po mém příchodu. Můžeme si spolu lehnout do postele a já ti povyprávím nějaký příběh. Nebo...

Já: To můžeme, pokud by to bylo vysvětlení toho, kde jsi byl.

Youri: Proč ti na tom tolik záleží? Byl jsem u Rutgera.

Já (tiše): Tak proč jsi mi lhal?

A ještě lepší otázka byla, proč mi lhala Talitha. Možná ve skutečnosti nevěděla, kde se Youri nachází a chtěla mě jen rychle odbýt. Možná ve skutečnosti vůbec nebyla čarodějnice. Možná uměla věštit zrovna tak jako každá druhá „věštkyně" ve městě, která si otevře pochybný odchůdek v postranní uličce a krmí zákazníky iluzemi a polopravdami.

Youri: Myslel jsem, že ti bude příjemnější, že jsem byl sám, než že jsem byl s kamarádem.

Já: Příjemnější by mi rozhodně bylo, kdybys mi už příště nelhal a také vědomí, že jsi zůstal celou dobu ve vesnici. Tohle mi už ale nedělej, prosím.

Youri přikývl, nezdálo se však, že by bylo všechno mezi námi vyřešené.

Youri: Jak jsem chtěl říct, hodně jsem přemýšlel. A chci se tě na něco zeptat.

Já: Sedněme si ke stolu. Chtěl bys nějaké jídlo?

Youri (se zavrtěním hlavou): Jen vodu.

Podala jsem mu džbán. Srdce mi divoce bilo, když jsem k němu usedala. Popravdě, netuším, proč jsem byla tak nervózní. Možná jsem očekávala něco hrozného.

Youri: Lorijn, musíš ke mně být upřímná.

Spolkla jsem poznámky o tom, že on ke mně upřímný nebyl. Nechtěla jsem se s ním hádat. Chtěla jsem vědět, co má na srdci.

Youri: Ty miluješ... miluješ někoho jiného?

Já (položila jsem své dlaně na jeho): Proboha, ne. Jak tě to vůbec napadlo?

Youri: Protože... víš, to, co jsem ti říkal o své první dívce, byla pravda.

Já: A ona milovala někoho jiného?

Youri (s velkým zaváháním): Nejspíš se to tak dá brát.

Já: Znám ji?

Youri (s vehemetným zavrtěním hlavy): Promiň, je to pro mě moc citlivé téma.

Já: Dobře. Ale kdyby ses rozhodl mi o tom říct více, máš tu možnost.

Youri: Děkuji, lásko. Takže v tom nikdo jiný není?

Já: Ne, Youri.

Youri: Ale mě také nemiluješ.

Já (skousla jsem si spodní ret): Já... já nevím. Miluji tě, ale možná... možná trochu jiným způsobem, než jakým by sis zasloužil. Ale netuším. Sama v tom mám zmatek.

Youri (bylo na něm vidět, že se hodně přemáhá): Dobře. Jsem rád, že to vím. Jen... bylo tomu tak vždy?

Já: To nevím. Ale nejspíš ano, jen jsem to tak neviděla. Víš, někdo mi nedávno řekl, že jsem pro něj kdysi byla jen tvá družka, že mě v podstatě nepovažoval za samostatnou bytost. Myslela jsem si, že budu šťastná, když budu někoho mít, někoho, kdo mě miluje. Pravda ale je, že já nejspíš potřebuji něco jiného. Možná že vůbec lásku nepotřebuji, ne tolik jako to, stát se sama sebou, najít se, přinutit lidi, aby mě brali jako někoho, kdo má nějaký význam. Nejspíš mluvím nesmysly, ale třeba to alespoň trochu pochopíš.

S obavami jsem k němu vzhlédla. Dal si s odpovědí načas.

Youri: Asi ti rozumím. Máš pocit, že se mnou se doopravdy nemůžeš najít.

Já: Ano. A strašně tě miluji, ale... ne jako druha. Někde hluboko uvnitř cítím, že ke mně zkrátka patří někdo jiný.

Youri (velmi tiše): Rozumím. Jak to chceš řešit? Nepřeber si to jako vydírání, ale co si o nás pomyslí zbytek vesnice, když se... když se naše cesty rozejdou?

Já: Mohli bychom ještě nějakou dobu zůstat spolu? Myslím alespoň v jednom domě a před lidmi.

Youri: Upřímně, sama stejně žít nemůžeš.

Já: V tom se mýlíš. I já mám svá tajemství. Můžu snadno přijít k nějakým penězům a někde snad i najdu místo, kde bych mohla bydlet.

Youri: Později bych to chtěl vysvětlit, ale nemluvme o tom. Prosím.

Já: Chápu, ani já se na to necítím. Ale chci, abys věděl, že přes to všechno jsi úžasný člověk a já si tě nesmírně vážím. A ty víš, že takové věci neříkám, aniž bych je nemyslela vážně.

Youri: Já vím, Ri. Také si tě nesmírně vážím.

Objal mě, ale myslím, že jsme oba cítili, že je mezi námi zvláštní, neviditelná mezera. Kdyby nás někdo pozoroval, nesjpíš by ji nezaznamenal. Existovala jen v našich myslích. Ale byla tam. Mezera, která nám napovídala, že naše životy se v tomto okamžiku nenávratně změnily.