IX.

Medidag, bladmaand 9

Stále jsem se v hlavě vracela k tomu včerejšku. Nebyla jsem u Talithy dlouho. Můj strach mi to nedovoloval. Přesto to však byl výjimečný den. Bylo to úplně jiné než většina návštěv, na kterých jsem doposud byla. Ne lepší, ne horší. Zkrátka jen jiné. Čím přesně, to jsem netušila. Ale měla jsem díky tomu chuť ji navštívit znovu.

Jasně jsem si vzpomínala, jak jsem seděla na židli a mé srdce svírala úzkost. Cítila jsem, že to nedokážu. Že je toho na mě příliš. Že jsem si ukousla moc velké sousto. Kdybych byla sama, jistě bych se rozplakala. Talitha seděla na druhé straně stolu a usmívala se. Nejspíš však poznala, že se ve mně něco děje a její tvář zvážněla.

Talitha: Necítíš se se mnou dobře?

Bylo by jednoduché přitakat a odejít. Bylo by jednoduché vrátit se ke svému starému životu, říct Yourimu, že jsem si mýlila a snažit se to s ním urovnat. Protože i kdyby to mezi námi nebylo v pořádku, dokázali bychom předstírat, že je. Všechno by se mohlo vrátit do starých kolejí. Ale já už jsem takto déle nedokázala žít.

Já: O tebe nejde.

Talitha: Je to všechno moc těžké, viď? Moc změn najednou.

Zmohla jsem se jen na přikývnutí. Ona se zvedla a přešla ke mně. Sklonila se a ovinula kolem mých ramen paže. Uklidňovalo mě to, přestože by nemělo. Také jsem ji objala a trochu jí přitáhla k sobě, aby věděla, že mě může obejmout silněji. Klekla si a udělala to. Seděla u mě tak dlouho, dokud jsem se nevyplakala a neodstrčila ji se slovy, že už to je v pořádku.

Talitha (s lehkým úsměvem): Úplně ti vystydnul čaj. Lépe účinkuje horký.

Beze slova jsem se natáhla pro hrníček a celý obsah vypila, přestože jsem ze začátku pro jistotu plánovala vypít jen trochu, kdyby mě náhodou přece jen chtěla otrávit. Hned poté jsem s nejasnou omluvou odešla, protože jsem věděla, že jsem si ji k sobě pustila až moc blízko. Ale nyní jsem toužila po tom, aby se to stalo znovu. Tentokrát bych neodešla. Ne tak brzy. I když se mi to samotné nelíbilo, potřebovala jsem ji.

Pomalu jsem se zvedla a stejně pomalu jsem vyšla ven. Ploužila jsem se jako želva, v naději, že si tu návštěvu rozmyslím. Když jsem však míjela tulipány, věděla jsem, že nemůžu. Možná se Talithe dokážu vyhýbat později, v tomto období však ne. Když jsem byla téměř v polovině cesty, na nějaký zvláštní popud jsem se rozběhla.

Těsně před zaklepáním na dveře jsem se však zarazila. Slyšela jsem zevnitř hlas. Patřil Talithe. Protože jsem neslyšela žádnou odpověď, usoudila jsem, že mluví buďto sama se sebou nebo s kočkami. U ní bych se tomu ani nedivila. Proto jsem zaklepala. Hlas rázem utichl.

Druhý hlas: Ty neotevřeš?

Ten hlas mi byl více než povědomý. Znělo to trochu jako Youri, ale nemohl to být on. Ale znala jsem ho, tím jsem si byla jistá. Talitha na to něco odpověděla, ale mluvila moc tiše na to, abych ji rozuměla. Poté jsem však uslyšela kroky a dveře se otevřely. Zůstala jsem šokovaně stát a muž naproti mě taktéž. Byl to Youri a napřažená pěst, kterou chtěl nejspíš praštit kohokoli, koho by se Talitha bála, pomalu klesla.

Youri (velmi tiše): Lorijn?

Já: Myslela jsem, že ji nesnášíš.

Youri: Nápodobně.

Talitha náhle vešla mezi nás a na oba se zoufale podívala. A mně začínalo docházet, že Youri tady není poprvé. Proto pronášela všechny ty řeči o tom, že mě zná více, než si myslím. Proto věděla, jakým stylem Youri přemýšlí. Scházeli se. Scházeli se za mými zády.

Talitha: Můžu vás ujistit, že ani jeden z vás nedělá nic špatného.

Já: Měli... měli bychom jít domů a vysvětlit si to.

Youri: Souhlasím.

Na Talithu se už ani jeden z nás nepodíval. Byli jsme příliš překvapení. Nepodívali jsme se ani jeden na druhého. Nemluvili jsme. Až když se za námi zavřely dveře. Youri zničeně dosedl na židli.

Youri: Nelhal jsem ti. V tom lese jsem opravdu byl.

Já: Já vím. Máš špinavé oblečení. Ulovil jsi něco?

Youri: Jen jednoho zajíce. Snědl jsem ho včera večer.

Jen jsem přikývla a hodnou chvíli jsme znovu mlčeli.

Já: Jak dlouho už Talithu navštěvuješ?

Youri: Odmalička. Je to dlouhý příběh.

Já: Proč jsi mi ho nikdy nevyprávěl?

Youri (s povzdechem): Protože jsem si myslel, že si o ni myslíš to, co zbytek vesnice.

Já: Myslela. Ale ty také, ne snad?

Youri: Umíš si představit, že bych ti řekl něco jiného? Podezřívala bys mě z kdovíčeho.

Já: Co přesně myslíš?

Youri (protočil oči): Že tě s ní podvádím nebo tak něco.

Já: Ale ty máš přece spoustu kamarádek a nikdy jsem si nic takového nemyslela.

Youri: Ano, já vím. Ale s ní je to jiné.

Já: Počkej. Ta dívka, která tě tehdy odmítla...

Youri: Ano, to byla ona.

Já: Proč tě odmítla?

Youri (uhnul pohledem): Slíbil jsem jí, že to nikomu nepovím. Promiň, Lorijn. Vím, že ty bys měla být výjimka, ale... nejde to. Ale byl jsem vždy rád, že s ní nechceš mít nic společného. Neměla bys. Ona v nitru není dobrý člověk.

Já: Tak proč se s ní kamarádíš?

Youri: Já... já nevím. Ona je skvělá, jen... je v ní něco špatně. Trpí určitou duševní poruchou.

Já: Nezdá se mi, že...

Youri: Není to vidět. Nebo to spíše vidět nechceš. Ale tobě to dříve nebo později může hrozně ublížit. Prosím, Lorijn. Vyhýbej se jí.

Já: Mám pocit, že s ní nacházím to, co mi vždy chybělo.

Youri: Prosím, dej na mě. Už nikdy za ni nechoď.

Já: Víš... nikdy jsem se doopravdy nepřestala vídat s Andrém. A on říkal, že bych se Talithe naopak vyhýbat neměla.

Youri: Rozumím. Vážně, vím, že jsi ho vždy měla ráda a nevidím na tom nic špatného, když o tom nikdo nevěděl. A chápu, pro ti André řekl toto, ale on nezná celou pravdu.

Já: Vážně? Myslela jsem, že jsi vždy souhlasil s většinovým míněním.

Youri: Víš, co byl celý náš problém a proč náš vztah nefungoval? Došlo mi to teď v lese. Stále jsme jeden před druhým nasazovali nějakou masku, hráli si na to, že věříme něčemu, co jsme porušovali.

Já: To je pravda. A oba jsme dělali až moc podstatné věci za zády toho druhého.

Youri: To také. Myslíš si, že je pro nás ještě šance?

Opravdu jsem chtěla říct, že ano. Když jsme si nyní řekli, co bylo špatně, možná by se mohlo vše vrátit to pořádku. Jenže naše cesty se příliš nenávratně rozdělily.

Já: Ještě o tom popřemýšlím, nicméně... můj život se změnil. Nemůžu už s tebou být šťastná, když vím, že nemůžu být sama sebou.

Youri: Ale můžeš. Vím, o co ti jde. Lidé ve vesnici si o tobě už povídají, že se s tebou něco děje. Začala sis prostě dělat, co chceš. A já bych ti to nezakazoval.

Já: Já vím, ale... necítím, že bych s tebou měla ještě být. Chci se prostě starat jen sama o sebe, žít sama...

Youri: Nezkusíš o tom ještě popřemýšlet?

Já: Samozřejmě. Ale nemyslím si, že se rozhodnu jinak.

Youri (se sklopenou hlavou): Chápu. Ztratil jsem tě.

Já (přistoupila jsem k němu a vzala jeho dlaně do svých. Připomnělo se mi, jak přesně tohle gesto udělala Talitha, ale rychle jsem tu myšlenku potlačila): To není tvá vina. Něco se ve mně děje. Stydím se za to a ráda bych to nějak potlačila, ale už to nejde.

Youri (na okamžik na mě pohlédl): Co se v tobě děje?

Já: To právě netuším. Ale něco ano.

Youri: Hm...

Čekala jsem, že ještě něco dodá, ale on se jen pustil do čištění svých zbraní. Přestože to v této situaci bylo trochu nevhodné a věděla jsem, že bych měla dělat něco, na co je u mě zvyklý, pustila jsem se do pletení, protože se mi u toho dobře přemýšlelo a uklidňovalo mě to. Už tak dusná atmosféra v místnosti ještě více zhoustla.