IV.

Gegodag, bladmaand 2

Youri se už třetí den nevracel. Nejprve jsem si říkala, že budu mít alespoň spoustu času si uspořádat myšlenky, ale začalo mě to znervózňovat. V hlavě se mi promítaly nejrůznější scénáře. Když odešel, za pár hodin začala opravdu zuřit bouře. Nebyla nikterak hrozná, ale nikomu bych nepřála v ní být venku. Doufala jsem, že Youri nešel daleko, a vrátí se, sice promáčený a velmi špatně naladěný, ale vrátí. Jenže se nevrátil. Nevrátil se ani do setmění, ani po něm. Nevrátil se ani další den. A další. A ani dnes.

Nejhorší bylo, že lidé z vesnice se mně už začali ptát, kde je a dívali se na mě pohledy plnými odsouzení, když jsem odpověděla, že netuším. Nemohla jsem se jim divit. Každá žena by měla vědět, kde se její druh nachází. Věděla jsem, že jestli je Youri naživu, pravděpodobně se o sebe dokáže postarat. Jenže já jsem nechtěla, aby musel.

Kdyby přišel, uvařila bych mu, dala bych mu nějaké bylinky, které mu pomůžou od kocoviny a až by mu bylo lépe, možná bychom si znovu promluvili o tom, kvůli čemu jsme se pohádali nebo jak to nazvat. Jenže teď byl pryč a já jsem se o něj opravdu bála. Ptala jsem se celé vesnice, kde by mohl být. Ptala jsem se i kupců, kteří do ní přicházeli. Ale jako by se ze světa úplně vytratil a nebýt neustálých dotazů, přišlo by mi, že celá jeho existence byla jen velice dokonalá představa. Jenže nebyla.

Samozřejmě, že mě napadlo ho hledat, jenže zaprvé vůbec nevím, kde začít, a zadruhé, ačkoli jsem si to nechtěla přiznat, nejsem jsem na něco takové fyzicky ani psychicky připravená. Nikdy jsem nebyla venku z vesnice, pokud se nepočítaly občasné trhy ve městě, ale to se nedalo brát jako poznávání. Nepotřebovala jsem to. A kdo ví, jestli vůbec chce, abych ho našla. Dobře jsem věděla, že pokud to nechce, tak ho ani nenajdu.

Zoufalství se stalo neúnosným. Někteří mě uklidňovali, že Youri je určitě v pořádku a že se vrátí, až si všechno probere v hlavě a vymyslí nějaké řešení našeho problému, jenže jsem jim nedokázala uvěřit, že to bude v pořádku. Musela jsem alespoň vědět, co se s Yourim děje. A po dlouhých dnech přemýšlení, které mi připadaly jako týdny, jsem došla k řešení. Nelíbilo se mi, ale bylo jediné, co mi může pomoct.

Talitha. Pokud byla čarodějnice, jistě uměla i věštit nebo viděla to, co jiní ne. Pokud mi někdo může říct, co se stalo s Yourim, je to právě ona. Když mě to napadlo, skoro jsem to hned odsoudila, protože se očividně nedala tak lehko najít, pokud sama nechtěla. Jenže poté jsem si vzpomněla, co mi minule řekla. Pokud mě někdy budeš hledat, následuj tulipány. Tehdy jsem to považovala za hloupost. Proč bych ji měla hledat a proč se o místě, kde bude, vyjadřovala tak podivně? Nicméně jsem to musela alespoň zkusit. Vyčítala bych si, kdybych to neudělala.

Protože mě nenapadlo nic lepšího, přebrala jsem si to doslovně. Tulipány rostly prakticky všude, i když na podzim ne. Ale řekla jsem si, že kdyby to takto myslela, jistě by vybrala nějaké místo, kde je jich více. Proto jsem zamířila na nejbližší pole a jen tak se jím procházela. Když už nic, vyčistila jsem si tím trochu hlavu. V našem domě jsem neustále musela myslet na Youriho, protože s ním bylo všechno spojené. Mezi tulipány se se mnou ovšem nikdy neprocházel.

Tam, kde tulipánové pole bez tulipánů končilo, vedla krátká cestička. Co mě však překvapilo, to bylo, že tady tulipány skutečně rostly. Začarovala to místo snad? Usoudila jsem, že nejspíš ano a pokračovala, až jsem dorazila k malému mlýnu a kamenné stavbě, která k němu patřila. Když jsem pochopila, který to je a že tulipány tady nejsou nic neobvyklého ani za nejkrutějších zimních mrazů, věděla jsem, že jsem na správném místě. Kde jinde by se Talitha mohla nacházet než u stavby, která byla stejně jako ona opředená mnoha záhadami a vyprávěly se o ní strašidelné pohádky na dobrou noc? Zhluboka jsem se nadechla a na tuto cestu se vydala. Možná jsem si všechno jen představovala, ale nějak jsem cítila, že mě na konci čeká odpověď na některé mé otázky.

Když jsem došla skoro až k mlýnu, spatřila jsem dívku, jak květiny jemně opečovává a snad na ně i mluví. Upřímně, ani mě to nepřekvapilo. Celé vesnici bylo jasné, že někdo se o ty tulipány starat musí a ani jsem se nedivila, že to byla zrovna ona. Dokonale se k tomuto místu hodila. Já jsem však tady nebyla, abych přemýšlela o takových malichernostech. Odkašlala jsem si. „Talitho?"

Talitha (s pohledem stále upřeným k červenému tulipánu): Nečekala jsem, že doopravdy přijdeš. Víš...

Já: Ani já. Ale potřebuji pomoc.

Chvíli na mě jen hleděla. Její výraz mi přišel trochu ublížený, jako bych pověděla něco špatného, ale poté se usmála.

Talitha: S čím?

Já (nejistě): S Yourim jsme se trochu... nepohodli nebo jak to říct a on prostě před třemi dny zmizel. Myslela jsem...

Talitha: Že vím, kde by mohl být.

Já: Ano. Totiž...

Talitha: Youri je v pořádku. Nedělej si s tím starosti. Potřebuje jen čas.

Já: Jak to můžeš vědět?

Talitha: Nemůžu ti prozradit všechna svá tajemství, zvláště když některá nejsou jen má.

Zamračila jsem se. Nerozumněla jsem polovině z toho, co říkala, ale rozhodla jsem se soustředit se na to hlavní.

Já: Kde je? Tedy, jestli se potřebuješ podívat do křišťálové koule nebo...

Talitha z nějakého neznámého důvodu vyprskla smíchy, ale poté si asi všimla, že to myslím vážně. U kohokoli jiného by to vtip byl, ale já jsem byla přesvědčená, že takovou věc musí vlastnit.

Talitha (na můj vkus zbytečně nahlas): Když o to stojíš, pojď se mnou dovnitř.

Já (o pár kroků jsem ucouvla): Nemyslím si, že je to dobrý nápad.

Talitha: Nezakleji tě ani nic podobného. I kdybych měla takovou moc, jsi ten poslední člověk, který by se měl bát.

Netušila jsem, co mě k tomu vedlo. Možná mě přesvědčila zvláštní laskavost v jejím hlase nebo mě možná něčím očarovala, ale skutečně jsem vstoupila. Uvnitř to vypadalo přesně tak, jak jsem si představovala. Všude byly různé sklenice s bylinkami a pravodivnými věcmi, něco, co se tvářilo jako lektvary, kolem pobíhalo několik koček, většinou černé barvy a uprostřed místnosti skutečně trůnila křišťálová koule. Neměla jsem čas nic zkoumat, protože mě Talitha posunkem vyzvala, ať se k ní vedle koule postavím. Řekla mi, ať se jí dotknu a zavřu oči. Když jsem to udělala, na můj vkus až příliš dlouho mě tam nechala stát. Cítila jsem jen chlad křišťálu a slyšela jen všudypřítomné ticho.

Talitha: Jak jsem říkala, Youri je v pořádku a na místě, které by nikdo jiný nenavštívil, kdyby nemusel, ale on je tam v naprostém bezpečí.

Já: Kde je?

Talitha: Na místě, kde...

Já: Ne, ne, prosím. Žádné metafory. Kde je?

Talitha (uhnula pohledem): V lese.

Nějakým způsobem jsem věděla, že lže. Neuměla lhát. Chtěla jsem jí to říct, ale náhle mě napadla mnohem horší věc. Proklínala jsem se, že jsem se nezeptala nejprve.

Já: Talitho... co za ty odpovědi vlastně budeš chtít?

Zaváhala. Začínalo se mi zatmívat před očima. Snažila jsem se připravovat na to, že si vezme mou duši nebo na něco podobného. Na takovou věc se však během několika sekund připravit nedalo. Ona však řekla ještě horší, děsivější cenu.

Talitha: Jednou ti tulipány napoví, co bych chtěla a bude záležet na tobě, jestli to budeš zrovna mně ochotná dát.

Zůstala jsem stát, jako by mě někdo uprostřed té podivné místnosti zmrazil. Netuším proč, ale ta odpověď mě vyděsila ještě více, než kdyby opravdu chtěla mou duši. Znamenala, že Talitha je schopná chtít cokoli. Možná si vymyslí horší cenu. Netušila jsem, jakou to má spojitost s tulipány, ale bylo mi to vcelku jedno, jen jsem si byla jistá, že bych se kvůli ní donynějška mým oblíbeným květinám ráda vyhýbala, kdyby to v této vesnici bylo možné. Jediné, co mě uklidňovalo, byla zvláštní jistota, že skutečně věděla a nevymyslela si, že je Youri v pořádku, ať je kdekoli.