III.

Duisdag, dromaand 24

Když se Youri vrátil, už svítalo. Probudilo mě, když se mě pokusil obejmout. Hbitě jsem mu uhnula. Nesnášela jsem, když byl cítit vším, co minulou noc vypil, ale hlavně jsem chtěla, aby konečně pochopil, že mi to nepřipadá v pořádku. Netuším, co ho k tomu vedlo, ale dosáhla jsem svého. A tichým zaúpěním se položil vedle mě.

Youri (zaúpěl): Je mi zle.

Já: Můžeš si za to sám. Proč tohle děláš, když víš, jak to dopadne?

Nečekala jsem odpověď, proto mě překvapilo, když přišla.

On: Protože jsi neudělala nic, abys mě zastavila.

Já (naštvaně): Aha, takže podle tebe za to můžu já. Jsi dospělý muž, ne dítě, které bych měla hlídat. Ty...

On: Ne. Nechápeš, jak to myslím. Nedala jsi mi důvod to nedělat.

Já: Mluvíš z cesty, Youri. Vyspi se a pak si o tom promluvíme.

On: Ne. Neopil bych se dnes ani jindy, kdyby...

Já: Kdyby co?

On (tiše): Nechci se s tebou hádat.

Já: Řekni mi to.

On: Omlouvám se, Rijn. Nechtěl jsem se opít, jen... To je jedno.

Já (s povzdechem): To mělo cenu poprvé, podruhé, podesáté, ale nyní už ne. Raději mi řekni to, co se snažíš zamluvit.

Hodnou chvíli bylo ticho. Doufala jsem, že mi odpoví, protože mi často i v mírné opilosti prozradil věci, které by za střízlivého stavu držel hluboko v sobě. Ticho však trvalo až moc dlouho. Myslela jsem si, že nad tím přece jen mávnu rukou, ale on se náhle rozmluvil.

On: Lorijn, ty prostě dobře víš, že jsem nikdy nechtěl ženu, která je více mou služkou, která nemá vlastní názor jako někteří muži. Že jsem si vždy vážil toho, že mám zrovna tebe a že jsem tě vždy miloval z celého srdce a stále miluji.

Já: Já vím a vážím si toho, že mi dáváš možnost být takovou, jakou být chci.

On: Jenže to není vzájemné.

Já: Jako to myslíš? Jestli máš pocit, že tě v něčem omezuji, tak...

On: Ne, to ne. Naopak. Jenže... ty mě nemiluješ.

Já: Co to povídáš?

I přes nelibý pach jsem se k němu naklonila a políbila ho. On však zavrtěl hlavou.

On: Nejde o ten tvůj problém s fyzickým kontaktem, i když to s tím ani souvisí. Prostě... dlouho jsem si namlouval, že ano, ale ty mě nemiluješ.

Já: Miluji.

On: Ale ne jako druha. Ne tímto způsobem.

Skousla jsem si spodní ret. Možná měl pravdu. Možná jsem ho skutečně milovala, ale spíše jako bratra nebo velmi dobrého kamaráda. Ostatně, nedali jsme se dohromady na základě vášně, ale toho, že nám spolu bylo dobře. Ale chtěla jsem věřit tomu, že máme jen nějaké podivné období a že to, co tvrdí, je hloupost.

Já: Ale Youri, to přece vůbec není pravda. Proč máš ten pocit?

On: Protože jsem to už zažil. Dívka, kterou jsem miloval před tebou, mi přesně tohle přiznala. A chovala se úplně stejně jako ty.

Já: Ty jsi někoho miloval přede mnou? Myslela jsem...

On: Miloval jsem ji jen platonicky.

Já: Proč jsi mi to nikdy neřekl?

On (podrážděně): Protože bys to nepochopila.

Já: Proč si myslíš, že bych to nepochopila?

On (trochu více nahlas, než bylo nutné): Dej mi pokoj! Ona alespoň měla tolik slušnosti, aby mi to přiznala!

Já: Youri...

On: Ne. Už tě nechci ani slyšet. Snažil jsem se být pro tebe tím nejlepším. Ale očividně to prostě nestačilo.

Po těchto slovech se navzdory tomu, jak špatně se nejspíš cítil, vymrštil z postele, rychlostí blesku sebral svůj nůž a zamířil ke dveřím. Když je otevřel, ucítila jsem závan větru, ve kterém se vznášelo něco, co se mi příliš nezamlouvalo.

Já: Kam jdeš?

On: Uspořádat si myšlenky.

Já: Na to jsem se neptala. Nechoď ven. Přichází bouře.

On (suše): Jsem lovec. Vím, co dělám.

Lovcem možná byl, ale už jako děti jsme se učili, že příroda je mnohem mocnější než ten nejzkušenější z lovců.