I.

Bedag, dromaand 20

Neměla bych si na svůj život stěžovat. Viděla jsem spoustu neštěstí. Viděla jsem matky a otce, kteří oplakávali své mrtvé děti, viděla jsem rodiny, které neví, jestli se dožijí dalšího dne, viděla jsem vojáky, kteří padali k zemi, protože chtěli ubránit pár mil našeho království. A i pokud jsme pominuli tak hrůzné scénáře, znala jsem mnoho žen, které společnost dotlačila k tomu, aby se konečně vdaly a jejich muž je bil a byl k nim hrubý. Já jsem nic z toho nemusela řešit.

Přesto jsem však cítila, že je v mém životě něco špatně. Co, to jsem netušila. Můj druh byl ke mně uctivý a rozhodně jsem nějak netrpěla, naopak, má životní úroveň byla vždy vyšší, než o čem si někteří vůbec dovolovali snít. Jenže něco nebylo v pořádku. Něco nebylo v pořádku se mnou. A já píši tento deník, abych přišla na to, co přesně se děje.

Zrovna, když jsem přemýšlela, jak to zformulovat, když do místnosti vešel právě Youri. Vzhlédla jsem od psaní a věnovala mu úsměv. Několika dlouhými kroky překoval vzdálenost mezi námi a vášnivě mě políbil. Trochu rozpačitě jsem mu to oplatila. Tvrdil, že po nějaké době už s fyzickým kontaktem nebudu mít problém. A to je právě ono. Vzali jsme se před sedmi lety a já jsem ho stále měla. Raději jsem se pokusila rozptýlit tím, že jsem s ním začala rozhovor.

Já: Zbraně jsem ti už připravila.

On (ohromeně): Jak jsi věděla, že půjdu dnes lovit?

Já: Pověděl jsi mi to včera. Hodně štěstí.

Myslela jsem si, že ještě něco řekne, že ještě na pár sekund rozptýlí mé myšlenky, ale on sebral svůj nůž a vyrazil k řece, stejně jako tolikrát předtím. Věděla jsem, kudy půjde a také že se vrátí až za několik hodin. Proto jsem udělala to, co jsem občas dělávala, když byl pryč. Popadla jsem několik ručně pletených šal a vyrazila vstříc podzimnímu ránu. Šla jsem přesně opačným směrem než Youri. O tomto neměl vědět.

Dělala jsem to mnohokrát. Nebylo už na tom pro mě nic zvláštního. Dnešek ovšem zvláštní byl. Jako vždy jsem chudším a bez domova šálu darovala a bohatším prodala, dala jsem si ovšem pozor, ať se dostane jen k těm, kteří Yourimu nic neprozradí. Za vydělané peníze jsem si kupovala další vlny. K ničemu jinému jsem peníze nepotřebovala. Youri jich domů přinášel spoustu a cokoli jiného bych si koupila, zjistil by to. Dbala jsem na to, aby se sobě šály příliš nepodobaly, aby nikomu nedošlo, že je vyrábí jeden člověk.

Věděla jsem, že léto se stalo podzimem teprve nedávno, ale brzy budou šály a možná i čepice potřebovat. Přednostně jsem je vyráběla těm, kteří si je koupit nemohli a prodávala je jen případným zájemcům, kteří dobře věděli, co ve svém vaku přenáším. Zanedlouho jsem dorazila až k řece a vydala se na rozdíl od svého druha po proudu.

Nepřítomně jsem kladla nohu před nohu a hleděla na větrné mlýny, které lemovaly oba břehy. V některých se mlela mouka, ale jiné stále měly na práci vysoušet bažiny, které by se neustále tvořily, než dostaví všechny hráze. Jen jim jsme vděčili za to, že vůbec můžeme kráčet po této zemi, že toto místo vůbec můžeme nazývat domovem. Smutné na tom bylo, že po tolika staletích, co se tady mlýny točily, už je mnozí brali jako samozřejmost.

Tolik jsem se zamyslela nad smutným osudem těch staveb, že jsem téměř přeslechla, jak někdo volá mé jméno. Musel to být nějaký rybář. Když jsem se tím směrem, odkud zvuk přicházel, podívala, zjisila jsem, že to není jen tak ledajaký lovec ryb. Byl to André.

„Lorijn!" zavolal znovu a zamával na mě zdravou rukou. O tu druhou přišel při boji s obrovskou rybou, která ho zavlekla až do rozbouřeného moře. Jenže všichni získali dojem, že je bez ruky zbytečný a bohužel i on sám. Z uznávaného rybáře se stal vývrhelem společnosti a zdálo se, že ho to nějak zvlášť netrápí.

Když se to stalo, povídala jsem si s ním jako předtím, ale sám mi řekl, že to není dobrý nápad. Mohla jsem se takto lehce dostat na okraj společnosti i já. Nejprve jsem s tím nesouhlasila, ale když mi to řekl i Youri, uvědomila jsem si, že jeho postavení nemůžu zničit. To by mi nikdy neodpustil. Proto jsme se sobě s Andrém vyhýbali, ale teď tady nikdo nebyl.

Když jsem uviděla, že není sám, bodl mě osten žárlivosti. Kdysi jsem s ním takto rybařila já. Jenže on si našel jinou pomocnici. Nebo si možná ona našla jeho, protože teď byli stejně osamělí. S určitostí jsem o ní věděla jen to, že se jmenuje Talitha a že je nejspíš jedinou dívkou v mém věku z této vesnice, kterou ještě žádný muž nechtěl a ona sama nejspíš po žádném netoužila.

Jinak by přece nevypomáhala v hostinci. Ženy tady nepracovaly a pokud ano, tak jen proto, že musely. Buďto jejich velké rodině výdělek muže nestačil nebo to byly vdovy, o které se nikdo nepostaral. Ale Talitha nebyla ošklivá a nepřipadala mi ani zlá. Jsem přesvědčená, že kdyby k sobě někoho pustila, určitě by mohla být něčí žena.

Pravda, povídalo se o ní, že je čarodějnice. Za to už se dávno neupalovalo, ale stále je lidé neměli moc v lásce. Bydlela prý v jednom z mlýnů. Často jí vídávali sbírat trávu, přestože jistě neměla žádné zvíře, které by jí krmila. Také lovila, což bylo samo o sobě zvláštní, když byla dívka, ale prý někdy brala jen určité části zvířat, což poukazovalo na nějaké rituály. V noci tančila podivné tance, zpívala podívné písně v neznámém jazyce a křičela ještě podivnější slova. Ale právě tohle by mohlo některé muže fascinovat. Ta tajemnost, ta touha dozvědět se pravdu. Kdybych byla muž, určitě bych se k ní pokoušela dostat blíže.

„Lo!" ozval se znovu André. Byl teď s loďkou jen kousek ode mě a bylo mi jasné, že si chce povídat. „Jak se ti daří?"

Já: Stále stejně. S Yourim jsme zkusili ten nový lék a možná konečně budeme mít dítě.

On: Bojíš se, že všechny neuživíte, když se to povede?

Já: Cože? Ne. Youri je skvělý lovec a dokud bude zvěř a trhy, na kterých ji můžeme prodávat, budeme i my.

On: Omlouvám se, ale většina lidí mluví o dítěti s větší radostí.

Já: Nechci se zbytečně těšit. Víš, kolikrát to nevyšlo. Vyprávěj mi raději, jak se daří tobě.

Nenechal se vybízet dvakrát. Spustil jedu se svých nekonečných povídaček, které se jistě tak úplně nezakládaly na pravdě. Musela jsem se usmívat, když mi popisoval rozměry ryby, kterou dnes viděli. Předpokládala jsem, že kdyby tak velká ryba doopravdy existovala, naše vesnice by pro ni byla jednohubka. André náhle dramaticky zvýšil hlas: „A pak ta ryba, a to ti pšísahám, vyskočila nejmíň padesát stop! Vyskočila a její obrovská tlama se pomalu, pomalu otevírala, až nakonec..."

Talitha: Málem tě sežrala a ty jsi ji zabil. Konec příběhu.

Zírala jsem na ni s otevřenými ústy. Bylo to vůbec poprvé, kdy jsem ji slyšela promluvit, aniž by ji někdo vyzval.

André: Teď jsi mi zkazila celý příběh.

Talitha: Ale když takhle to vůbec nebylo. A vyprávíš to každému, koho potkáme.

André: Ale tady Lorijn to ještě neslyšela.

Talitha (s pohledem upřeným na mě): Ale řekni, kolik jsi slyšela podobných historek?

Upírala při tom pohled přímo na mě. Nervózně jsem se usmála. Nikdy na mě ještě nepromluvila. Zmohla jsem se jen na jediné slovo: „Moc."

Talitha (přesunula pohled k rybáři): Tak vidíš. Myslím, že další už není potřeba.

André (s úsměvem): Příběhů není nikdy dost.

Já: Tak... já raději půjdu. Ale ještě předtím, chce někdo z vás šálu?

André: Ani šál není nikdy dost.

Talitha (nesměle): I já bych si jednu vzala. Kolik za ni chceš?

Znovu jsem zůstala oněměle stát. Tentokrát ne proto, že na mě mluvila, ale proto, že jsem nečekala, že k tomu něco řekne. Netušila jsem, že vůbec ví, o čem je řeč. Vzápětí mi ale došlo, že André se jistě zmínil.

Já: Nic. Nic za ni nechci. Vezměte si je.

Položila jsem na břeh dvě šály a nečekala, až pro ně připlují. Měla jsem ještě spoustu času, než se Youri vrátí, ale přesto jsem zamířila domů a pustila se do pečení chlebových placek k masu, které si necháme pro sebe. Na pletení čas nebyl, to by musel vyrazit lovit někam dále. Jednu věc jsem ale nemohla pustit z hlavy.

Nebyl to André. Nemohla jsem si lhát. Byla to Talitha. Proč se chovala tak odlišně od toho, jak jsem ji znala? Bylo to tím, že se před rybářem cítila uvolněnější, že měla pocit, že se alespoň někoho nemusí stranit? Ne. Ta dívka byla příliš zvláštní, než aby přemýšlela a prožívala věcí tímto způsobem. Aby přemýšlela a prožívala věci jako my. Dostala jsem se jen ve svých myšlenkách příliš hluboko. Nemůžu psát deník. Dokud jsem s tím nezačala, dařilo se mi všechny tyto věci hned odehnat. Nemůžu v tom pokračovat.