„...z popela oheň znovu vzplane, ze stínů světlo vzejde náhle, až zkují ostří polámané, nekorunovaný zase bude králem.“

Bilbo seděl pod rozložitou korunou mallornu, četl Aragornovi báseň, jíž mu složil a usmál se, když se k nim připojil Frodo se Samem.

Roklinkou se nesl zpěv elfů doprovázený tklivou melodií, jíž hbité prsty vyloudily z klaviatury a jemný vánek čechral lístečky v korunách stromů.

Tady mu bylo dobře. Obklopen přáteli mohl psát svou knihu, donekonečna debatovat s Elrondem. Jen Frodo mu chyběl, avšak teď tu byl. Nic mu nechybělo, až na malý detail.

„Mám hlad,“ zamumlal provinile. „Dal bych si dort.“