Tohle je Valheilla.
Leží daleko za hranicemi příčetnosti.
Někde mezi chladnokrevnou vraždou a nikdy nekončícími válkami.
Tak daleko jak jen jste ochotni zajít.

Místní jsou sbírka vrahů, vojáků a žoldáků. Takže vás každý z nich umí zabít minimálně tuctem způsobů a při zvuku jejich jmen vám bude krev v žilách zamrzat.
Je totiž místní tradicí vybrat si do dvou let jméno, které vystihne krvelačnost svého majitele.

Tohle je místo kde jsem vyrostla a nejspíš to o mě dost vypovídá, ale to bych to brala od prostředka.
Místo toho bych vám spíš měla říct jakto začalo a kdo sakra jsem já.

Pro některé jsem splozencem pekla, jiní mě nazývají ztělesněním utrpení ale vy mi klidně říkejte, prostě Hel.

Můj příběh začne, tak jak nejspíš každý už očekával, smrtí.
Na nejodlehlejší pláži kam si málokdo troufne jsem našla draka ve kterém jsem téměř okamžitě poznala samici Děsovce obludného.

Už odmalička mě učili jak nejúčinněji skoncovat z každým druhem draka a já se ochotně o svém nepříteli učila každý detail, protože v boji jsou informace stejně ceněné jako zbraň. Možná i víc.
Tenhle drak už ale nepředstavoval nebezpečí, protože ho sotva pár okamžiků dělilo od konce

Stačilo mi jen vyčkat a měla bych nejcenější trofej ale to bych nebyla já. Bylo by to příliš snadné.

Dračice už neměla dost sil ani na to aby zvedla hlavu ale i tak se pokusila zapálit.
Poslední zoufalý vzdor jsem uměla ocenit a jako bojovnice bojovnici jsem jí chtěla dopřát potřebný klid na poslední výdech ale mezi křídly mě něco zaujalo.

Vlastním tělem chránila vejce na kterém byla až příliš znatelná prasklina což mohlo znamenat jen jednu ze dvou možností.
Buď se mládě brzy vylíhne nebo neuspěla.

,, Postarám se o něj,"řekla jsem jen pro její klid než jsem zkusila vypáčit vejce od jejího pomalu chladnoucího těla, protože všechen svůj žár vypotřebovala aby vejce udržela v bezpečí.

Vlastně jsem si ani sama v tu chvíli nebyla jistá jestli lžu jí nebo sobě ale něco mě na tom nebezpečí vábilo. Stačilo aby nás někdo na ostrově jen zahlédl a stálo by mě to život, ale co by to bylo za zábavu bez trochy nebezpečí.

Chlad co jsem pocítila když se mi podařilo vzdálit mě vlastně docela překvapil, neuvědomila jsem si nakolik dračice zahřála vzduch okolo nás dokud se ke mě nedostala zima.

Mimoděk jsem sevřela vejce abych ho ochránila před počasím a v duchu plánovala jak ho dostat přes celou vesnici až k sobě.

,, Tak pojď, maličký,"zašeptala jsem tiše.,, Čeká nás příliš mnoho."

Cesta do vesnici mi utekla rychle, protože jsem už dávno našla nejkratší trasu při které mě nikdo neuvidí. Přiznejme si, že to není poprvé co pašuju něco co by mě mohlo stát život nebo minimálně část končetin pokud mě s tím najdou.
Dračí vejce je to ale opravdu poprvé.

,,Seku, neviděl jsi někde Hel?"zaslechla jsem slova, která mě přiměla ztuhnout a zpozornět. Nešlo ani tolik o moje jméno jako o to kdo ho vyslovil.
Masakr byl samozvaný náčelník a právě kvůli jeho jménu mu téměř nikdo nebyl ochotný vzdorovat.

,,Co je ti do toho, kde je?"

Říkala jsem, že téměř nikdo. Moji rodinu bylo vždy těžké si podrobit a právě proto jsme ti jediní kdo nikoho plně nerespektují.

To je vlastnost, které si na sobě cením nejvíc a jak jste mohli poznat, zdědila jsem jí. Sek není nikdo jiný než můj otec a jediná osoba, které jsem ochotná dovolit mi poroučet.

To bude taky jeden z důvodů, proč jsem nečekala abych zjistila co mi Masakr chtěl a rovnou zamířila tam kde se cítím nejvíc v bezpečí.
Ke kovářské výhni.

Moje rodina má se zbraněmi dlouhou historii, ale jejich výrobě místo použití jsme se začali věnovat až mi po příchodu do Valheilly.

Umět vyrobit zbraň je stejně důležité jako to jí umět používat, i když na to někteří stále zapomínají stejně jako na fakt, že známé až příliš způsobů jak někoho zprovodit ze světa.

Teď si nejspíš začínáte říkat jak s tím můžu být tak v klidu ale tohle je můj svět. Svět plný násilí kde buď zabiješ nebo budeš zabit při nejmenším náznaku slabosti.
Vždy tomu tak bylo, vždyť i do Valheilly jsem se dostala jako nejmladší ale to je zas jiný příběh.

Tak jsem jen položila vejce co nejblíž ohni a s pohledem upřeným na tu prasklinu čekala co se stane.

,,Co jsi mu zase udělala ?"ozvala se po nějaké chvíli otázka na kterou jsem čekala od okamžiku kdy jsem slyšela klapnout dveře. Leckdo by to nepostřehl ale já jsem na otcovy tiché příchody zvyklá.

,,Půjčila jsem si z jeho osobní zbrojnice tu nejcennější sekeru a vrátila mu jí bez nabroušení."odpověděla jsem bezestudu a dívala se mu při tom přímo do očí.

Vím, že by se to mohlo zdát dětinské ale já mám na našeho vůdce spadeno od toho momentu kdy získal ten titul zabitím svého předchůdce. Ten sice nebyl neomylný nebo dokonalý ale staral se o své lidi jako by to byla celistvá armáda. Masakr nic z toho nepodporuje, protože se bojí sesazení a raději štve jednoho proti druhému.

Dlouhé mlčení, které by komukoliv jinému prošlo zlověstné přerušil jeho tichý smích.
,,Pěkný kousek, holčičko,"řekl s laskavým úsměvem, který patří pouze mě a nikdo jiný nemá tu čest ho zahlédnout.

Velký krvelačný generál, který se před lety ukryl ve Valheille se svým jediným potomkem skrýval mnoho svých stránek před okolím a jen já jsem je viděla všechny.

,,Uvědomuješ si co by se stalo komukoliv jinému kdyby mi řekl holčičko?"zeptala jsem se ho s rošťácký úsměvem, protože by to rozhodně nebylo nic pěkného.

,,Ale já jsem táta, pro mě platí jiná pravidla,"řekl a upřel pohled na to co jsem celou dobu skrývala za svými zády. Nechtěla jsem ho zatahovat do problémů co to vejce přinese.

Pokud bych se nad tím zamyslela tak nemám jediné dobré vysvětlení proč jsem to udělala ale můj instinkt co mi nejednou zachránil kůži mluvil jasně. To vejce musím chránit a nikomu nevydat.

Ostré nadechnutí znamenalo, že jsem neuspěla a už ví co jsem provedla.
,,U všech zlámaných hnátů,"zamumlal si mezi rty kletbu než pevně sevřel ruce v pěst.

,,Za to, že jsi to vejce nezničila a ještě si ho přinesla sem ti Masakr usekne hlavu. No a to pouze v případě když bude v laskavé náladě. Jinak tě zabije pomalu a bude si užívat každý okamžik tvého utrpení,"řekl smrtelně vážně a pryč byla veškerá stopa po žertu. ,,Ty sama nejlépe víš jak všichni vnímají draky a Masakr není jediný bývalý lovec draků mezi námi."

,,Já vím, "povzdechla jsem si. ,,Je to nebezpečné, pitomé, bezohledné a vůbec se mi to nepodobá."

,,Ano, nepodobá se ti to ani v nejmenším,"souhlasil ale pak se výraz v jeho očích změnil, jako by mu najednou na mysli vytanula bolestivá vzpomínka a žádala si jeho pozornost. ,, Podobá se to tvé matce, měl jsem očekávat že nakonec i její rysy osobnosti začnou vystrkovat růžky. Nemůžeš být jen chladnokrevný, bezcitný zmetek po tvém otci."

,,Už je to dlouho co jsi o ní naposledy mluvil,"řekla jsem jen proto abych nebyla ticho, protože se mi nelíbil směr kterým se rozhovor vydal.

,, Ty sama jsi mi zakázala jí vytahovat,"upozornil mě.,, Ale je ti už čtrnáct a své matce se každým dnem podobáš víc."

,,Jak bych se jí mohla podobat když jí neznám. Mám jen pár drobností co jsi mi řekl a příběh co jsi mi jako malé vyprávěl před spaním,"povzdechla jsem si a instinktivně couvla. ,, Příběh o otrokyni toužící po svobodě a krvavém generálovy, který jí dostal za své zásluhy. "

,,Hel,"začal mluvit ale já mu to nedovolila.

,, Možná jste se pak zamilovaly a udělali si dítě ale to na věci nic nemění. Ona toužila po svobodě a měla úctu k životu ve všech jeho podobách navzdory tomu, že k ní nebyl laskavý. Nikdy nezjistím jestli mě skutečně chtěla tehdy zachránit nebo by to prostě udělala pro jakékoliv náhodné dítě, kterému by chtěli proříznout hrdlo."

Mluvila jsem tiše, protože jsem to nikdy nechtěla vytahovat ale otec si s tím začal.

,,To neříkej! Tera tě milovala, milovala tě tolik, že by se otočila zády k celému světu jen aby jsi byla v bezpečí."vysvětloval mi chraplavě a pevně sevřel moje ramena jako by mě jeho síla mohla přesvědčit věřit tomu co on.

Nedokázala jsem tomu věřit, stejně jako jsem se mu v tuhle chvíli nedokázala podívat do očí. Ona je jediné téma na kterém se nikdy neshodneme.

Než ale jeden z nás mohl něco říct začalo se za námi ožívat praskání skořápek.

Prudce jsem se otočila, protože až do teď jsem nevěřila, že se mládě vyklube ale bylo tomu tak.
Z rozbité skořápky vejce na mě koukala hlava Děsovce jehož barva mi v tuhle chvíli nejvíc připomínala čerstvě prolitou krev.

Upřel na mě oči jako louka a mě vše najednou dávalo smysl. On je mnou jako by bohové rozdělili duši na víc částí aby nám předurčili se setkat.
To dráče patřilo ke mně stejně neodmyslitelně jako nejostřejší čepel a hučení výhně.

,, Nádherný démon zkázy,"ocenila jsem ho s úsměvem, protože jsem si ho tak opravdu v dospělosti představovala. Velký ohnivý samec, který kosí celá bojiště svých nepřátel a zbarvuje zem jejich krví.

,,Tak to bude Démon,"ozval se za mnou táta na kterého jsem pro sílu okamžiku úplně zapomněla.

,,Hel a Démon,"zašeptala jsem naše jména a nemohla si odpustit souhlasné přikývnutí.
,,Zní to jako začátek legendy, která otřese celým podsvětím."

,,Kdyby jen podsvětím,"povzdechl si naoko lítostivě. ,, Otřesete celým světem v jeho základech a upřímně lituju každého kdo se vám odváží postavit do cesty."

,, Nemůžu tu zůstat,"souhlasila jsem s jeho nevyslovenou pravdou. Žádný drak by na území Valheilly nezůstal živý dlouho a ani nikdo kdo mu pomáhá.

,,Kdy...?"

,,Co nejdřív,"odpověděla jsem dřív než se stihl zeptat.

Přikývl a bez dalšího slova odešel. Nedivím se mu, protože i pro mě bude zvláštní odejít ale vím, že je to správné.

Měla bych si zabalit ale tím by se to stalo příliš reálné. Takže jsem to nechala na zítřek a místo toho vysvobodili Démona ze zbytku skořápky.
Přitiskla jsem si ho k hrudi aby se tím ztvrdila naše pouto, protože jsem teď to jediné co má.

Brzy nad ránem jsem se mu vykradla pro nějaké ryby aby během dne neupoutali příliš pozornosti.

,,Už jsi jednou nohou ze dveří,"konstatoval táta když jsem dávala dohromady vak co si vezmu sebou. Je to vlastně totéž co si každý voják vezme sebou do bitvy, protože přiznejme si, něco takového umím dát dohromady i ve spánku už od pěti.
Jen já tam mám navíc svoje poznámky o zbraních.

,,Nebyla jsem tam celý život?" Zeptala jsem se naoplátku, protože i když jsou vody kolem ostrova plné nástrah oba jsme byly připravení během několika hodin opustit celý dosavadní život a zmizet.
Mě to samozřejmě trvá trochu dýl, protože se chystám na moře s dvoudenním mládětem.

,, Tentokrát je to jiné,"řekl a vytáhl zpoza zad podlouhlý balíček zakrytý černou látkou na které bylo vyšito jedno japonské slovo.

月

To slovo je měsíc, protože to byl znak jeho dávného japonského přítele s kterým bojoval bok po boku.

Má to i hlubší smysl, protože ve svitu měsíce se nejlépe daří bojovníkům napozadí stejně jako se měsíci daří na pozadí slunce.

Byla jsem zvědavá co se pod latkou skrývá ale trpělivost je jednou z věcí kterou se každý dobrý bojovník musí naučit.

,, Když se semnou můj přítel loučil, předal mi dar s tím, že mě dostatečně ochrání než se znovu setkáme,"promluvil otec s oprávněnou dávkou sentimentu.,, Sai které mi dal vytvořil japonský mistr a mému příteli stejně jako následně mě několikrát zachránili život. "

S tím stáhl látku ve které jsem poznala hedvábí a já uviděla tu úžasnou řemeslnou práci o které jsem vždy jen slýchávala.

Ostří bylo pokryto jemnými japonskými rytinami ve kterých jsem tušila modlitby za vítězství a dobrý boj.

Rukojeť se vůbec nenechala zahanbit, protože jí pokrývala už od pohledu pevná ale příjemná černá kůže.

,,Teď jsou tvoje,"pronesl ta slova, která mi vzala dech. Byl to dar nepředstavitelné hodnoty a já nedokázala uvěřit, že je můj.
Předal mi je a já je držela v nepředstavitelné úctě.

,, Děkuju,"pošeptala jsem ze strachu, že by mě jinak přemohlo dojetí a tady si nemůžu dovolit žádnou slabost.

O mém neúspěchu vypovídal velký úsměv na tátově tváři.

,,Neznám nikoho kdo by si je zasloužil víc,"

Tu krásnou a přehnaně emocionální chvilku nám narušilo hlasité bušení na dveře, které rozrušilo i démona. Bez většího uvažování jsem stáhla ze stolu ubrus a chaoticky si přivázala dráče k hrudi. Snažila jsem se aby to vypadalo jako další vrstva haleny a nebylo vidět nic z dračího těla.

,, Nechceš mi ty dveře rovnou rozmlátit palicí?!"zařval otec na hulváta co nás vyrušil a neúmyslně ho tím pobídl ke vstupu.

Dveře se rozletěly a mezi futry stály dva metry nepříčetného blbce, kterého zbytek vesnice zná jako náčelníka.

,,Hel!!!"zakřičel naštvaně a rozhodným krokem se vydal přímo ke mě.

,,Ano, zlatíčko?"zeptala jsem se přeslazeně a nedala ani cuknutím ruky najevo, že by na mě ta jeho tyráda nějak zapůsobila.
Nejsem strašpytel.

,,Jsem ti k smíchu?"vyjel na mě a chňapl mi po rameni. Jeho útok jsem očekávala už ve chvíli kdy vešel, takže jsem mu uhnula a při tom do něj narazila.

,, Vážně chceš znát mou odpověď?"vrátila jsem mu to s až přehnanou teatrálností.

,,Ty nevycepovaná děvko,"zavrčel a tentokrát jsem před jeho ránou nestihla uhnout.,, Konečně by si tě měl vzít do parády někdo kdo ví jak vypadá disciplína."

Ráda bych tvrdila, že to semnou ani nehlo ale nejsem lhář. Rozdíl mezi našimi rozměry byl tak markantní, že jsem neměla šanci ustát to se ctí.

Ztratila jsem rovnováhu ale díky rokům tréningu mě rána nešokovala a získala jsem čas stáhnout se mu z dosahu.

,, Nepovažuj se!"zavrčel otec a než bych řekla měsíc už měl v jedné ruce svůj věrný meč a v druhé držel sekeru.

Masakr překročil tu pomyslnou hranici co mu otec toleroval víc svými slovy než tou ranou. Nikdo nemůže navrhnout moje zotročení a uniknout bez trestu.
To bylo jasné všem, protože už také tasili zbraně a soustředili se kolem svého vůdce.

Myslím, že mi už v tu chvíli bylo jasné jak to dopadne ale moje rodina se nikdy nevzdává, tak jsem se schovala sai k Démonovi a chopila se své obvyklé zbraně.
Jsem nejzručnější v boji s mečem.

,,Do posledního dechu?"zeptal se mě táta když jsme se postavili zády k sobě aby nám nikdo nevrazil kudlu do zad.

,,Do posledního dechu,"odpověděla jsem a pousmáním než jsme se oba vrhli do boje jako vzteklý psi.

Většina by proti nám neměla za normálních okolností vůbec šanci ale přesila tu byla znát. Tlačili nás do kouta zatímco Masakr se v pozadí jen smál naší situaci.
Byl natolik drzí, že i vzal moje zbalené věci a prostě odkráčel.

,, Musíme ven," špitla jsem otci a bez odpovědi se vrhla středem toho chumlu útočníků ke dveřím.

V uzavřeném prostoru mají výhodu oni a na volném prostranství by mohla být zase naše.

,,Kam si myslíš, že jdeš?"ozvalo se posměšně hned jak jsem se dostala z dveří. Na pozadí jsem slyšela jak se hrnou za mnou ale já se musela soustředit na velkou ruku co mě chytila pod krkem a tvrdě přirazila ke zdi naší kovárny.

Nejraději bych toho bastarda rozřízla od rozkroku až k hrdlu ale pevně mi druhou rukou držel zápěstí kde jsem měla meč.

,,Tak takhle vyhrává Masakr chladnokrevný své souboje,"vysmála jsem se mu do tváře a jen výškový rozdíl mi bránil mu do ní plivnout.,, Vybíráš si jen menší protivníky a útočíš ze zálohy, ale tentokrát ses přepočítal."

Poslední část jsem spíš zašeptala, protože jsem se volnou rukou snažila vysvobodit dýku co jsem měla schovanou za pasem. Nebyla příliš velká, jen pár palců ale pokud se použije na správném místě je smrtelná.

To si taky vyzkoušel i on na vlastní kůži, když jsem ho bodla. Měl čas jen slabě vykřiknout než mě pustil a skácel se na zem.

,,Potkáme se ve Valhalle, zmetku,"pronesla jsem než jsem ho překročila a přidala se k otci v boji opodál.

,,Hel, musíš pryč,"zopakoval otec když jsme stály záda na záda uprostřed davu rozzuřených bojovníků, kteří se chtěli vyřádit na tom kdo zabil vůdce a tím získat ten titul pro sebe.

,,Nemůžu tě tu nechat,"protestovala jsem ale on do mě strčil agresivněji než si kdy dovolil. V první chvíli jsem kvůli tomu byla naštvaná ale když jsem se otočila otci trčela z boku sekera v dost nepříjemném úhlu.

,,Už mi nepomůžeš, vypadni!"vykřikl na mě a já i když neochotně musela přijmout hořkou pravdu. I kdybych teď měla příležitost ho ošetřit je ta rána smrtelná.

,,Nikdy nezapomenu,"zašeptala jsem než jsem si vzala svůj vak a jako zbabělí zajíc se rozběhla ke kotvišti. Nesměla jsem příliš přemýšlet nad tím co se odehrává zamnou.
I já poznám marný boj a jediné co bych získala tím, že bych zůstala je smrt.
Moje i toho dráčete.

Většina lodí byla příliš velká na to aby jí dokázal ovládat jeden člověk ale na úplném kraji čekal malý člun, tak netypický pro vikingy, už připravený na cestu.

To byla loď, kterou mi otec vybral a já nemohla než souhlasit. Možná je riskantní pro proploutí vodami okolo ostrova ale zároveň má největší šanci dostat se pryč. Velké lodě se sice dostanou snáze do Valheilly ale zpátky to téměř nejde.

Položila jsem vak i draka na palubu a loď odtlačila od břehu tak daleko jak jen mi to s mojí výškou šlo než jsem se i já usadila.

Srdce mi uvnitř hrudi krvácelo, když jsem sledovala jak místo, které mi bylo roky domovem mizí a někde na něm právě teď umírá jediná osoba, které jsem bezmezně věřila.

Nemůžu tam být s ním do posledního výdechu ale můžu dál nést jeho odkaz a vše co mě naučil.

Už nejsem ta malá holčička co držel pevně ve svém náručí aby jí ochránil před světem i když byl sám celý od krve.

Je to dávno co jsem byla tou naivní dívkou, která se zatajeným dechem hltala každý příběh co jí byly ochotní vyprávět.

Čas semnou neměl slitování. Proto tu teď sedím na dřevěné palubě a začínám se třást. Adrenalin z bitvy dávno vyprchal a dostavili se nepříjemné důsledky. Rány, kterých jsem si do té chvíle nevšimla se začali ozývat a krev se nechutně lepila na vše v dosahu.
Bylo by až příliš naivní doufat, že uniknu bez zranění ale nic co jsem utržila naštěstí není smrtelné.

Dnes jsem během jednoho večera přišla téměř o vše. O domov, rodinu a sebevědomí ale jsou i věci co mi zůstaly. Můj život a dráče co jsem ho našla.
Není to příliš ale já nikdy neměla přílišné nároky.

Odteď už nikdy nebudu tou Hel, ten čas pominul, místo toho budu Démonovým strážcem a on bude tím jediným kterému budu ochotná svěřit svůj život.

Jako by slyšel moje myšlenky přišel vrtkavým krokem rovnou ke mě a položil mi hlavu do klína.
Přejížděla jsem lehce konečky prstů po jeho kůži s pohledem upřeným na horizont.

Nevím co nás čeká za nejbližší vlnou ale vím, že společně se tomu hrdě postavíme.