Bylo deset minut před půlnocí a já seděla na vrzavé židli. Tma už stihla pod svou rouškou zakrýt celou místnost. Jen kousky světla pouliční lampy mi svítily skrze žaluzie. Až na hučení mého notebooku, nebylo slyšet nic. Takové neskutečné ticho zde panovalo, a to jsem nebyla sama v této místnosti. Ohlédla jsem se na svého přítele, který spal v mé posteli. Záviděla jsem mu jeho bezmyšlenkovité spaní. O čem se mu asi zdá? Na tuhle otázku nejspíš ani on nenajde odpověď. 

Znova jsem projela svou práci, jejíž termín byl do půlnoci. Práce nejevila známky překlepů, a tak ji zbývalo jen odevzdat. Mé rty nalezly nehet u palce na pravé ruce. Z nervozity jsem si začala kousat nehty. Tohle mi chybělo. I když jsem byla  zcela v právu to udělat. Kdo by nebyl nervózní? Poslušně jsem poslala svou práci na e-mail své vyučující. 

Hlasité zívnutí mě přimělo jít do postele. Čekala jsem, že se je mně můj kluk přitulí, ale opak byl pravdou. Nechtěla jsem z toho dělat drama, jenže mě to přimělo uronit pár slz. Neočekávala jsem, že se tohle mohlo stát i mě.  Nikdy jsem si nepřipadala tak sama, a to vedle mě ležela osoba, kterou miluji. Nezbývalo mi nic jiného, než se zachumlat do peřiny a pokusit se usnout...

Začínám nenávidět své pocity. Radši bych přestala úplně cítit. Připadám si takhle slabá a bezvýznamná. Mám pocit, že jsem zranitelnější než kdy dříve. Jenže já taková být nechci. Jsem bojovnice a ne žádný uplakánek, který potřebuje zachraňovat. 

Co s tím mám dělat? Pomozte mi prosím někdo.