Stojím ve tmě. Cítím chlad po celém těle. Najednou se nade mnou rozsvítí lampa. Stál přede mnou. Znám ho, i když v šeru mu nejdou vidět veškeré jeho dominantní rysy. Jeho zmatený výraz ve tváři, když zjistil, že má v ruce dýký. Nic neříkal, jen koukal na lesklou čepel dýky.

„Prosím," sykla jsem. Podíval se na mě. Mlčel, ale jeho oči prozrazovaly, že ví co má dělat. Sklopil svůj pohled do země. 

„Musíš to udělat, jinak nás to zničí," vzlykla jsem. Stále nic neříkal. „Tak už mě bodni!" Křikla jsem. „Tak už to udělej! Bolí to a já se toho potřebuji zbavit!" Řvala jsem do prázdna. Podíval se mi očí. Spatřila jsem v nich strach. Přesto však přišel blíž a zvedl dýku. Nohy mi zdřevěněly. Jenže, už jsem nemohla couvnout, bylo to moje rozhodnutí, moje vina. Musím za to nést následky, ať už jsou jakékoli.

Všimla jsem si, jak se mu třese ruka, v níž třímal dýku. Neváhala jsem, vzala jeho ruku do té své a ostrou čepel namířila na místo, kde se nachází srdce. Naše střetnuté pohledy, si řekli vše, co by slova nezvládla popsat. Chvíli jsme tak stáli, než mnou projela prudká bolest. Slzy mi začaly téct po tváři a já je nedokázala zastavit. Omluvně se na mě podíval. 

Najednou mi zmizel před očima. V prostoru jsem zůstala jen já se zabodnutou dýkou v srdci. Mé tělo s hlasitým žuchnutím dopadlo na zem. Koukala jsem se na svítící lampu, vnímající jen chlad podlahy, tekoucí krev a bolest spojenou s ní. 

„Díky," šeptla jsem do prázdna, i když mi bylo nad míru jasné, že mě nikdo neuslyší, ani nenajde mé mrtvé tělo. Mlžilo se mi před očima. Je čas pokračovat dále v cestě, tady mě už nic nečeká...

Poslední nádech a výdech...