Znáte ten pocit zamilovanosti? Blbá otázka, samozřejmě, že ano. Každý z nás ji prožil. Někdo byl úspěšný a se svou drahou polovičkou to dotáhl až do takzvaného šťastného konce. Jenomže, pak jsme tady my, ti druzí, kterým to štěstí nebylo dopřáno. 

Já jsem jedna z těch holek, které to nechávají plynout. Až to prostě přijde, tak to přijde. Mám však pocit, že čím víc se snažím to nechat být, tím je to horší. Čekala jsem, že mě to za pár měsíců přejde, ale měsíce se přeměnili roky. Už asi několik let usiluji o někoho, u koho to nemá absolutní smysl ani to nemá budoucnost. Ptáte se, jak to vím? No, ono to je docela jednoduché. Jsme kamarádi. Což by nebylo zase tak hrozné. Máme podobné názory, humor, zájmy, stejné přátele, ale pořád je tam něco, co je problém. Každý z nás pocházíme z velkého domu. Což by tak nevadilo, kdybychom nebyli nuceni tam zůstat, protože nám svědomí nedovolí to nechat druhému sourozenci.

Ano, čtete správně. A jestli se ptáte, jak vím, že on je tam nucen zůstat? No, ono mu vlastně nic moc nezbývá, stejně jako mě. Kéž bych měla na výběr. Snaha to potlačit své emoce mi poslední dobou nejde. Meditace nefunguje. Alkohol s cigárem mě akorát nutí nad tím víc přemýšlet. Jedině práce mě dokázala nějak usměrnit. Tam jsem byla zcela soustředěná.

Jenže brigáda skončila a mě čekala rodinná dovolená. Na jednu stranu jsem se těšila, na druhou stranu jsem vnitřně umírala. Každý den jsem cítila jak mě něco užírá zevnitř. Zdálo se, že to alkohol přece jen lehce potlačil, ale to nestačilo. Pořád jsem se k němu chtěla přiblížit, co možná nejblíž...

Každý večer jsem vydechovala kouř z cigarety, přitom mě proháněly různé myšlenky. Nechápala jsem, co má mysl dokázala vymyslet. Připadala jsem si jako třináctiletá fanynka. Dobrá zpráva je, že jsem ještě nezačala psát fan-fikce o nás dvou. 

Těch špatných je bohužel mnohem víc. V jeho přítomnosti se mi vždy rozbuší srdce. Mé hrdlo se sevře a v puse mám sucho. Stěží to dokážu zakrýt. Vždy odvrátím zrak někam do prázdna. Sama se divím, že si toho nikdo nevšiml. O tomhle jsem nikomu neřekla. Ostatně za to můžu být i ráda.

Nevím, který den, místo ani čas jsem se do tebe zamilovala. Než jsem to stihla zastavit, zcela mě to pohltilo. Vím, že v tomhle životě mi nebylo dopřáno s tebou být. Doufám, že vtom příštím to tak nebude. Naděje prý umírá poslední. Jenomže já jsem v ní přestala věřit už dávno.

Drží mě jen myšlenka na něho. Proto jsem se rozhodla, že ho budu bránit a jsem připravená za něj položit svůj život, když to bude nutné, což je pro někoho určitě píčovina, ale já ho nechci ztratit...