Neočekávaná nabídka

31. července 1708

Jmenuji se Marco Ricci a jsem obyčejný obchodník z Janova. Už je to pět dní, co jsem se nalodil na Černého orla. Kromě mě a posádky je na palubě ještě bohatý francouzský markýz Louis de Rohan, ten ale tráví většinu času v kajutě. Po včerejší bouři je moře stále neklidné. Kapitán, vysoký snědý hromotluk, právě spočítal ztráty. Zpřelámaný hlavní stěžeň, poškozené kormidlo. Náhle někdo vykřikl: „Loď na obzoru!" Když jsem rozeznal její vlajku, krve by se ve mně nedořezal. Byla celá černá, z té černě ale na dálku svítily zkřížené hnáty. Ohlédl jsem se. Všichni byli hrůzou zmrazeni. „Hele vy suchozemský krysy, vítr je na naší straně, takže odřežte hlavní stěžeň smotejte z něj plachty a zbytek hoďte přes palubu. Dále spustíme plachty u druhého," přikázal kapitán. Posádka okamžitě začala plnit rozkaz. „Kapitáne Salvatore, a co s kormidlem?" zeptal se svalnatý běloch vedle kapitána. „Stačí, když to zvládem do Mahónu pane Korette," odpověděl prostě Salvator. Korett poslechl svého nadřízeného a začal spravovat kormidlo.

„Loď se přibližuje kapitáne! Vypadá to, že se pokusí zaútočit!" křikl jeden z mladých plavčíků. Salvator z pod svého kabátu vytáhl dalekohled. Podíval se s ním na nepřátelskou loď. „Ozbrojte se a pokračujte v práci! Hejbněte sebou, jestli to chcete přežít!" zařval. „Hej ty, jak se jmenuješ?" ukázal na chlapce vedle mě.

„Claudio Allesonder, kapitáne," zasalutoval mladík. Usuzoval jsem, že mu je asi devatenáct. Jeho tvář byla, díky slunci snědá, což zvýraznilo jeho azurové oči a plavovlasé vlasy. „Budeš pozorovat tu loď a vše mi hlásit," řekl kapitán a hodil Claudiovi svůj dalekohled. Když Claudio chytil dalekohled, rozběhl se na pravobok lodi.

„Pane Ricci, měl byste odejít do své kajuty, dokud to nebude...," pronesl kapitán. „Kapitáne Salvatore, chci Vám i posádce pomoct," přerušil jsem ho. „To není nutné pane Ricci. Ujišťuji Vás, že to mám pod kontrolou..." „Kapitáne!" zakřičel Claudio. Salvator se ohlédl směrem ke křičícímu Claudiovi. Jeho obličej ztuhl. Podíval jsem se taky. Začali po nás střílet. Kapitán mě strhl na zem. „Kryjte se!" poručil hlasitě.

„Běžte do podpalubí a najděte markýze Louise de Rohana. Dovolím vám oběma vzít si zbraně, které jsou ve zbrojnici," řekl. Rychle jsem vstal. Všude kolem mě byl zmatek. Vzduchem létaly kusy dřeva a části lidského těla. Snažil jsem se nepozvracet a utíkal do podpalubí. Skočil jsem do podpalubí a vzal se sebou nějakého námořníka. V dálce jsem slyšel, jak kapitán řve rozkazy. Za námi se ozvala rána. Smrti jsme unikli jen o vlásek. Muž, kterého jsem shodil, na mě kývl. Kývnutí jsem mu oplatil. Pomohl mi na nohy. Pak jsme se rozdělili.

Rychlým krokem jsem mířil ke kajutě markýze. „Monsieur de Rohan," zaklepal jsem na dveře jeho kajuty. Nikdo se neozval. Otevřel jsem dveře. Markýz tam stál s nabitou křesadlovou pistolí. Když mě spatřil, sklonil ji k zemi. „Omluvte mé chování Monsieur Ricci," pronesl. „Pojďte se mnou, máme jiný problém, na omluvy bude čas potom," protočil jsem očima.

V tu chvíli se otřásla celá loď. Já i markýz jsme zavrávorali. Musela do nás narazit ta loď, pomyslím si. Honem jsem vyběhl s kajuty do zbrojnice. Monsieur de Rohan mi byl v patách. Rozrazil jsem dveře zbrojnice. Každý jsme si vzali jeden kord a nabitou křesadlovou pistoli. „Máte nějaký plán?" zeptal se zbaběle markýz.

„Ubránit se," povzdechl jsem. „Jdeme," dodal jsem a vyrazil směrem na palubu. Monsieur de Rohan mě neochotně následoval.

Na palubě panoval krutý boj mezi námořníky a piráty. Na jednoho piráta jsem vystřelil a s druhým začal šermovat. Muž s kterým jsem bojoval, byl černoch. To mě překvapilo.

Copak u nich černí nejsou otroci? Jeho šerm by se dal považovat za nadprůměrný. Zahnal mě až k zlomenému stěžni. Tam ukončil náš boj Claudio. Střelil mého nepřítele do zad. Ten se svalil na zem.

„Neměl jste zůstat v podpalubí?" ušklíbl se. Otočili jsme se k sobě zády. „Neměl byste radši bojovat než se ptát?" odpověděl jsem. Claudio se zasmál. Společně jsme odráželi útoky svých nepřátel. Ti nás však obklíčili. „Co teď?" zeptal jsem se Claudia.

„Co takhle se vzdát?" navrhla žena u kormidla. Musel jsem zešílet. Jakmile jsem ji uviděl, moje srdce se hlasitě rozbušilo. Cítil jsem, jak moje horká krev proudí tělem. Byla překrásná. Od jejího černého klobouku s bílým pérem, přes její dlouhé rudé vlasy, pevná ňadra, která svírala červená halena a černý korzet. Černý vyšívaný kabátec s nízkým límcem a zdobenými dlouhými rukávy. Kolem jejich boků byl upevněný pásek, držící její černé kalhoty, s pochvami na kordy a dalšími dvěma na pistole. Jeden z kordů se nacházel v pochvě a druhý držela v pravé ruce. Vykročila ve svých vysokých kožených kozačkách směrem k nám. Když pomalu scházela ze schodů, srdce mi chtělo vyskočit z hrudi. Byl jsem okouzlen jejíma kaštanovýma očima a svůdnými plnými rty.

Z mé mysli mě probral Claudio. „Chlape, seberte se! Slyšíte mě?" třásl se mnou.

„Ano," vyhrkl jsem. „Odhoďte své zbraně. Prohráli jste. Vzdejte se a já vás ušetřím," slíbila žena. „Nebo vás mí muži hodí přes palubu," dodala s šibalským úsměvem. Claudio se na mě podíval. „Pane Ricci, co budeme dělat?" otázal se mě. Já jsem neměl slov. Moje mysl se zabírala představami o té ženě. Pustil jsem svůj kord na zem. Claudio zamračeně udělal to samé. „Výborně. Přiveďte ostatní živé zajatce a přivažte je všechny ke schodům. Mrtvé hoďte přes palubu žralokům," přikázala. „Ano slečno Jane," řekli souhlasně piráti.

„Mylady, tady je kapitán týhle lodi a markýz Louis de Rohan," usmál se muž. Před ním klečel kapitán s markýzem. Kapitána si vůbec nevšímala, zaměřila se na vyděšeného markýze.

„Monsieur de Rohan jaká náhoda, že se zase setkáváme," pronesla žena.

„Mademoiselle Jane Condentová, jakpak se má Váš ctihodný otec?" zeptal se markýz.

„To byste mi mohl říct vy," odpověděla Jane. Rohan ztuhl. „Mám takové tušení, že za jeho smrt můžete Vy," dodala s vražedným pohledem.

„To není pravda madam," hájil se markýz. „Vážně? Jak mi pak chcete vysvětlit, že týden po jeho oběšení utíkáte ze země?" pokračovala Jane ve výslechu.

„Já neutíkám, pouze cestuji," vykoktal Rohan. „A kde jste sehnal tolik peněz na cestu do Havany? Není to náhodou odměna za mého otce?" vybuchla Jane.

„Mademoiselle Jane, já musel. Nemohl jsem jim nic neříct, chtěli mě mučit!" pronesl Rohan. „A proto jste podrazil svého přítele?" ozval se muž, který právě dorazil na palubu z pirátské lodě.

Podle jeho oblečení, jsem usuzoval, že to bude kapitán. Na hlavě měl hnědý klobouk s pavím a šedým pérem. Měl na sobě bílou halenu s hnědým vyšívaným kabátcem. Na opasku se mu houpaly dvě šavle. Jeho dlouhé černo hnědé kalhoty doplňovaly hnědé kožené polobotky. Zaměřil jsem se detaily jeho obličeje. Přes jeho levé oko se mu táhla jizva, která údajně, kvůli jeho černým vousům, končila někde v půlce tváře.

„Pane Rohane odpovězte na mou otázku," vyzval markýze muž. Rohan mlčel.

„Přiznáváte se ke svému zločinu a přijímáte trest podle zákonu pirátu?" pronesl muž.

„Ano, přijímám kapitáne Protógenesi," vydechl markýz. „Jako kapitán lodi Amanecer, Vás odsuzuji, podle našich zákonů, k trestu smrti," řekl Protógenes.

Přišel blíž ke klečícímu markýzovi. Vytáhl jednu ze svých naostřených šavlí a projel s ní Rohanovo hrdlo. Rohan spadl na zem. Z jeho krku stříkala jasně červená krev. „Kapitáne Salvatore z důvodu, že jste pomáhal markýzovi Rohanovi utéct, Vás mu potrestat také. Tudíž přijímáte podle pirátského zákoníku rozsudek?" zeptal se Protógenes. „O ničem jsem nevěděl pane," odpověděl Salvator. „Nevědomost neomlouvá kapitáne. Dobře znáte následky Vašeho chování," odsekl Protógenes. Vzal si od Jane jednu křesadlovou pistoli a střelil Salvatora do hlavy. Protógenes si zastrčil šavli zpátky za opasek. „To bychom měli. Náklad, cennosti a schopné zajatce vemte na palubu Amanecer," přikázal kapitán Protógenes. „Tady máš zlato," vrátil Jane pistoli a políbil ji na rty. V tu chvíli se mi sevřela hruď. Neuměl jsem se nadechnout. Jakoby mi někdo vyrval srdce z těla.

„Na co tak čumíš zajatče?" zasmál se Protógenes. Ztratil jsem všechna slova.

„Jak se jmenujete cizinče?" zeptal se. „Marco Ricci, kapitáne," vykoktal jsem.

„Vypadáte celkem schopně, co děláte na palubě Černého orla?" ušklíbl se. „Cestuji... Jsem obyčejný obchodník se dřevem, kdysi jsem ale býval truhlář pane," řekl jsem. Kapitán se zamyslel. „A ten mladík vedle tebe je tvůj učeň?" pohlédl na Claudia. „Ano kapitáne," zalhal jsem. Claudio vyděšeně přikývl.

„Mám pro Vás nabídku pane Ricci. Amanecer bude plout směrem do Havany. Ve střední Americe mají velký zájem o Vaše řemeslo. Jsem Vás i Vašeho učně tam dopravit, pod podmínkou, že mi budete do konce života zdarma opravovat Amanecer," pronesl.

„Platí kapitáne Protógenesi," vydechl jsem. „Výborně, vemte si své věci. Mám jednu kajutu volnou. Odteď je Vaše. Váš pomocník bude spát s posádkou," řekl.

Mezitím, co piráti rabovali loď, já si balil věci. Claudio jim musel pomoct, takže jsme setkali až když bylo vše hotovo.

„Toto je poslední bedna cukru kapitáne," ozval se jeden z námořníků. „Zapalte loď," rozkázal Protógenes. Jane hodila louč na palubu Černého orla. Oheň vzplál. Pojídal vše, co mu přišlo do cesty.

Později toho dne, jsem stál na hlavní palubě a díval se, jak zbytky Černého orla mizí pod hladinou.

„Děkuji Vám pane Ricci," šeptl Claudio vedle mě. „Ještě z toho nejsme venku. Máme momentálně větší problém Claudio," podíval jsem se na něj. Claudio pozoroval západ slunce. „Běž za posádkou a snaž se s nimi vycházet," dodal jsem. „Ano pane Ricci," kývl Claudio a zmizel. Já se dál díval dál na zapadající slunce.

„Je překrásné, viďte?" ozvala se Jane kousek ode mě. „Vskutku znamenitý, avšak ne jako Vaše krása mylady," usmál jsem se. Bylo na chvíli vidět, jak její tváře lehce zčervenaly. „Pojďte za mnou," vyzvala mě. S rozbušeným srdcem jsem ji následoval až ke kormidlu.

„Amette, běž si dát pauzu, já to tady převezmu," řekla Jane černovlasému mladíkovi.

„Zajisté madam," poslechl Amett a odešel do podpalubí.

„Jste velmi zajímavý muž pane Ricci," začala Jane. „Pro Vás Marco. Vy jste velice velice okouzlující madam," přerušil jsem ji. „Tak tedy Marco, odkud jste?" zeptala se. „Pocházím z Janova," odpověděl jsem. „Odkud Vy?"

„ Z Paříže, moje matka byla Irka a můj otec Španěl. Potkali se v knihovně," usmála se Jane. „Umíte kormidlovat?" ušklíbla se. „Ne slečno, jsem poprvé na moři," řekl jsem.

„Chcete to naučit?" zazubila se na mě. Moje srdce zaplesalo. Ona mi nabídla, že by mě učila kormidlovat? Ano chci, pomyslel jsem si.

„Jste si jistá, že to dokážete naučit obyčejného obchodníka?" pozdvihl jsem své obočí. „Samozřejmě, copak mi nevěříte?" pronesla. „Věřím," přiznal jsem se.

„Tak tedy začneme s teorií," řekla. „Loď se skládá z hlavní paluby, přídě a zádě..."

Snažil jsem ji vnímat, ale moje mysl nemohla přestat přemýšlet o tom, jak bych získal její srdce. Kromě své krásy, která mě přitahovala jako magnet, byla velmi chytrá.

Její výklad byl plný elánu. Škoda, že jsem si zapamatoval sotva polovinu z toho, co během celé noci mluvila. Těsně před východem slunce, jsem musel odejít, jelikož o nás nesměl nikdo vidět. „Dneska večer Vám to dopovím," zašeptala Jane těsně předtím než jsem vstoupil do podpalubí. Jane odešla vzbudit hlavního kormidelníka, aby převzal kormidlo.

Vešel jsem do své kajuty. Lehl jsem si na tvrdou dřevěnou postel. Srdce mi stále hlasitě bušilo. Už jsem se nemohl dočkat, až si zase budeme večer povídat.