Ahoj. Ano, mluvím na tebe. Jak se máš? Nudíš se, nebo se máš učit, a nechce se ti? Tak pojď se mnou, ale upozorňuju tě, že za každou cenu musíš dodržet to, co ti přikážu. Jasné?

Dnes je venku slunečno, běž ven před svůj dům. Cestou hlavně nezapomeň zamknout hlavní vchod.
Už jsi před domem? Dobrá, jdi směrem doleva.
Ani sis neuvědomil, že jsi automaticky strčil své klíče do kapsy od kalhot.
Vidíš ten lesík? Ano, přesně ten před tebou. Chodíš tam v létě s kamarády stanovat. Jenže dnes máš tu čest být se mnou.
Zdá se ti více temný? To se ti opravdu jenom zdá.
No nic, jdi pěšinkou směrem do lesa... né tou ne tou vpravo. Je tam mezi stromy. Ano, výborně.
Vím, že nebyla zprvu vidět, ale to proto, že po ní nemůže chodit každý. Vysvětlovat ti to už dál nebudu.
Už tam skoro budeme. Je tady větší šero než předtím a ty sotva vidíš na pěšinku přímo před tebou. Ničeho se však nemusíš bát, když se budeš držet mých pokynů, nic se ti nestane.
Došel jsi na mýtinu. Všude kolem se nachází mlha.
Vidíš  tam tu jeskyni? Ano ta, která je přímo před tebou. Vejdi dovnitř. Dávej však dobrý pozor. Uvnitř se nachází rozcestí. Je však jen na tobě, kterou cestu si vybereš..
Dám ti jednu radu. Poslouchej, jaký zvuk z chodeb vychází. Když uslyšíš škrábání v levé chodbě, jdi doprava. Tak to platí i obráceně.
Věř mi, nechceš poznat to, co vydává to škrábání...

Tak co, už sis vybral? Poslouchal jsi pozorně? Jsi si jistý, že je to ta chodba vlevo, do které chceš jít? Dobře, tak jdi doleva. Jo a doufám, že máš baterku. Ne? Jak to, že ji nemáš! Vždyť jsem ti to...
aha já ti to neřekla... tak to je chyba na mé straně. No, budeš muset jít potmě. Neboj, tvé oči si brzy zvyknou a ty možná něco uvidíš.
Slyšíš to? Prská tady někde oheň.
Už budeš blízko. Až spatříš oheň... zpomal trochu! Stůj! Jestli nechceš umřít! Nech mě laskavě domluvit.
Až dojdeš k ohni, spatříš u něho tři postavy. Mohou ti poradit, kudy můžeš jít, protože jsou tady čtyři chodby, včetně té kterou jsi přišel.
Nejdříve se jim ukloň. Pokud nic neudělají, je to jen dobře. Když se pohnou, otoč se a utíkej.
Ani se nepohnuli. To je dobré znamení. Vidíš to dřevo na levé straně? Vezmi tři a dej je do ohně. Pak si sedni a ani se nehni.
Hlavně se na ty postavy nedívej přímo, byla by to tvoje konečná...                                             Oheň se už krásně rozhořel. Jeho plameny jsou jasně červené. Je to zvláštní? Nemyslím si.

Už vidíš stěny jeskyně, které jsou pokryté nějakými malbami...                                                                Menší postava se postavil. Být tebou ani se nehnu.                                                                                    Postava ukazuje na chodbu vpravo. Věříš mu? Co když tě nenávidí a chce tě zabít? Nebo půjdeš tou prostřední chodbou? Musíš se rozhodnout... Hned!!                                                                           Tak co? Ty ho poslechneš? Vážně věříš podivný postavám? Dobrá tak běž, jak uznáš za vhodné.

Jdeš tmavou chodbou. Ta se začala postupně zužovat. Všude kolem jsou husté pavučiny a ty už musíš jít po čtyřech. Na konci téhle chodby je dřevěný poklop.                                                                   Už jsi u něj?! Tak ho otevři. Ptáš se, kde jsi? Jsi právě ve sklepě domu... Copak? Máš husinu a projel ti mráz po zádech? Slyšíš nějaké skřípání? Jestli chceš přežít, zalez do té skříňky vedle tebe.                                                                                                                                                                                    Proč tam nejdeš? Ty tam nechceš, protože tam jsou pavouci a krev? Zalez tam! Dělej! Zavři dveře od skříňky, rychle! Poslouchej, to skřípání se přibližuje. Zadrž dech a ani se nehni. Já to myslím vážně, jestli chceš umřít tak se nadechni, ale už jsi skoro u cíle. Cítíš, že máš potřebu se nadechnout. Vzduch ti rve plíce a ty už se chceš nadechnout. Jestli to uděláš, tak to co je venku tě zabije. Pssst! Už to leze do poklopu. 

Teď vyběhni ze skříně a zavři poklop...hned! Zajisti ho tou kovou tyčí za tebou. Ano touhle. 

Tak myslím, že bys mohl jít po těch schodech nahoru. Mimochodem jsou dřevěné, takže se nediv, když budou trochu vrzat.  Předposlední schod je...achjo. Proč neumíš dávat pozor! Vytáhni tu nohu z toho hnusu. Ty kalhoty s botou můžeš vyhodit. Upřímně tohle nevypereš, ani když to dáš svojí mámě.

Konečně jsi v přízemí. Proč ti to tak trvalo? Víš, co nech to být. Jdi doleva. Nacházíš se právě ve starém obýváku. Koberec je, jak vidíš, tmavě červený. Kdysi byl sytě červený se vzory a stěna byla bílá. Teď je šedá a v rozích jsou plísně. Gauč, křeslo i konferenční stolek jsou pokryty zašedlými plachtami. Vidíš ten obraz napravo? Jsou na něm poslední majitelé tohoto domu. Otec Bohumil stojící za matkou Marií, která sedí na dřevěné židli. Drží malé batole. Napravo je holčička v růžových šatech. Nalevo stojí kluk. Má začmáraný obličej. No nic, je čas jít do prvního patra. Věř mi, do kuchyně opravdu nechceš. 

Vyjdi dveřmi nalevo. Jsi momentálně v předsíni. Schody jsou vpravo. Jdi po nich nahoru. 
Došel jsi do prvního patra. V chodbě, která je asi osm metrů dlouhá, má celkem šest dveří. Ty však půjdeš do těch posledních napravo.
Otevřeš dveře a spatříš kolébku. Zavři za sebou dveře. Za dveřmi visí ta samá fotografie jako v obývacím pokoji. Jestli se ptáš, proč se ti zdá, že je ta fotografie jiná, tak nadzvedni obraz.
Vypadl z něj kus papíru. Zvedni ho a začni číst.

Pokud tohle čteš jsem já i má rodina mrtví.                                                                                                   Jmenuji se Isabella Marie Recconelová a jsem prvorozená dcera Bohumila Recconela a Marie Recconelové. Mám staršího bratra Jamese Antonína a mladší sestru Agátu.                                      Byli  jsme normální rodina než se to stalo. Já a můj bratr si hráli na schovávanou venku. On se šel schovat a já pikat. Napočítala jsem do dvaceti a šla ho hledat. Hledala jsem ho už půl hodiny a stále ho neuměla najít. Volala jsem na něj, on však neodpovídal.                                           Došla jsem až ke kanalizačnímu potůčku. Je od našeho domu asi čtyři sta metrů. 

Tady je to dost rozmazané, ale zkus přejít trochu níž.                                                                                  

James se poslední týden chová divně. Nechápu proč, skoro nejí ani nevychází ven. Mám o něj strach. Doufám, že se to zlepší. Protože CO spatřil při hře na schovánou, mi neřekl a stále mi to odmítá říct. Když se o jenom zmíním o tom dni, tak říká, že o tom nemám mluvit, jinak si pro nás příjde. Nevím co, ale určitě si dělá legraci...     

Dál je to už rozmazané, ale poslední odstavec by se ještě dal přečíst. 

Už jsi jde pro mě. Schovala jsem se u sestry v pokoji. Je tady teď se mnou. Musím jí odtud dostat. Ona jediná není prokletá.                                                                                                                                                                                                                                                             Mám tě ráda Agáto.                                PS: Pokud jsi to přežila, tak moje oběť nepřišla vniveč...

Tady to končí. Co myslíš, že jí zabilo? A žije Agáta ještě? Upřímně to asi nikdy nezjistíš, ale jednu věc určitě zjistíš za pár sekund, pokud sebou nepohneš a neschováš se do skříně, protože někdo jde po schodech nahoru.  Už se to blíží. Škrábe to svými dlouhými nehty o zdech. Vešlo to do místnosti. Teď máš tři možnosti. První je zůstaneš tady, ale je velká pravděpodobnost, že tě tady najde. Druhá je, že ji úplně vypustíš z hlavy a pokud opravdu zaženeš všechny pocity a myšlenky, ona zmizí. Anebo třetí možnost prostě otevřeš  ty dveře ze skříně. 

Přeji ti hodně štěstí při rozhodování, ať se rozhodneš jakkoli. Měj se.  

                                                                                                                                   Agáta Recconelová