Nikdy jsem nic nedostala zadarmo. Nevadí. Nikomu nejsem zavázána, jsem v pohodě a mám čisté svědomí. No vlastně, snad jednou, a to když jsem ho spatřila.

Je únor. Zima byla téměř u konce, ale brzké ranní mrazíky nasvědčovaly opaku. Tma stále okusovala kus dne, a tak jsem vždy z domu odcházela a přicházela v temnu. Nejspíše se ptáte proč. No jsem student druhého ročníku střední školy a bydlím v zapadlé vesnici. Takže cestování není úplně procházka růžovým sadem. Já vím, můžu bydlet na internátě, jenže to se mi úplně nechce. Zase to není tak katastrofální.

Spěchala jsem na autobusovou zastávku. Mé kroky duněly prázdnou ulicí. Bylo něco před šestou ranní, tudíž jsem si musela pohnout. Naštěstí autobus měl zpoždění. Zůstala jsem stát pod střechou zastávky.

Ušetřím vás teď povídání o mém celkovém dni. Jen ho rychle shrnu a pak se přesuneme k tomu zajímavému. Kromě nudných hodin, pár nečekaných písemek a vyhrocení několika ukončených vztahů, to byl vcelku pohodový pátek. Teda kromě toho, že jsem se stala šéfredaktorkou našeho školního časopisu. Gratulace netřeba. Vlastně jsem si to místo skoro vybojovala. Byla to příležitost, jak se aspoň trochu zviditelnit. Akorát mi ještě nedošlo, jak to bude těžké. Každopádně mi přišla zpráva od mé kamarádky, že se jde dneska pít. Bydlela ve vedlejší vesnici, do které jezdil často autobus, což znamenalo, že se pravděpodobně přidám.

Domů jsem dorazila okolo třetí odpoledne. Díky Bohu mi táta dovolil jít ven. Začala jsem přemýšlet, co si obleču. Pravda byla, že to nakonec bylo to stejné oblečení, co jsem měla na sobě ve škole. Namalovala jsem se, abych skryla únavu společně s nedokonalou pletí. Rychle jsem se rozloučila a utíkala na zastávku. Ano, zase jsem nestíhala. Mám to prostě v povaze.

Na mé konečné zastávce čekala parta lidí. Většinu z nich jsem znala. Byli to kamarádi mé kamarádky. Napočítala jsem nás asi deset. To bude teda mejdan. Po kamarádských obejmutích jsme vyrazili do místního parku. Byl tam klid a tma. Ideální podmínky na porušování zákonů.

„Čau Zuzo, tebe jsem naposledy viděl na tom odpustu," vypravil ze sebe mladý blonďák. Moc dobře jsem ho znala. Namyšlený frajírek, který může mít každou. Sbalil dokonce i mou kamarádku Nikol. Děkuji nechci. Navíc, bych ještě porušila své osobní pravidlo. Nikdy nechoď s bývalým své kamarádky, i kdyby já nevím co.

„Jo je to už dlouho Davide. Jak se ti vede?" zeptala jsem se nuceně a zapálila si cigaretu. To byla velká chyba. Začal mluvit o svém úžasném životě plném alkoholu, kocovině a bitkách. Nechápu, jak co na něm holky vidí. Směřovala jsem pozornost na ostatní členy naší skupiny. Mé oči se zastavily na jednom klukovi. Byl vysoký, měl špinavé blond vlasy a koženou bundu. Srdce se mi rozbušilo. Nenápadně jsem si ho prohlížela.

„Vnímáš mě?" přerušil mě Davidův hlas. Vrátil mě zpátky do reality. Měla jsem chuť mu vrazit.

„Promiň, nad něčím jsem se zamyslela," odbyla jsem ho. Potřeba vědět, kdo to je byla silnější než cokoliv. Zastavili jsme se u jedné z laviček. Opatrně jsem opustila Davida a přišla k Nikol a Agátě.

„Už se ti ho podařilo setřást?" zasmála se tiše Agáta. Ta trpasličí potvora se mi právě vysmála. Můj výraz ji přidal na smíchu. Nikol obrátila oči v sloup a podala mi flašku.

„Co to je?" povytáhla jsem obočím. Má nedůvěra stoupla, a tak jsem si přečetla podrobnější popis. „Přece Borovička," pronesl Nikolin kluk. Jmenoval se Tadeáš. Podal mi ještě pomerančový džus. Odvážně jsem se napila. Můj krk zaplavila horkost a mé chuťové pohárky vnímaly jen hořkost. Džus to nezachránil. Opatrně jsem to poslala dál a pokusila se zakrýt můj obličej.

„Chutná?" zazubil se Tadeáš. Zřejmě spatřil můj obličej plný nechuti. Zpražila jsem ho pohledem.

Po dvou kolech jsem nabyla odvahy zeptat se na jméno toho kluka. Nikdy jsem neměla problém se seznamováním. Šlo mi to samo, ale tentokrát jsem si myslela, že se sesypu. Kolena se mi třásly a v puse jsem měla knedlík. Nemluvě o mém srdci, které tlouklo jako splašené. Nemusela jsem dvakrát přemýšlet nad tím, abych věděla, co mi je. Já se zamilovala. Po tak dlouhé době. Už jsem zapomněla, jak klamný tento pocit je. Směle jsem doklopýtala ke klukovi, co mi zamotal hlavu.

„Ahoj, já jsem Zuzana. Kdo jsi ty?" spustila jsem. Cítila jsem se nadmíru trapně. V mé hlavě to znělo lépe. Navíc, už jsem se takhle představila několikrát, takže by to mělo být v pohodě. Nejspíš. On se na mě podíval svýma modrýma očima a já se v nich najednou topila. Nemohla jsem odtrhnout pohled z jeho tváře, a tak jsem se pokusila mít zavřenou pusu.

„Jsem Tomáš," usmál se na mě. V tu chvíli mi málem vyskočilo srdce z hrudníku. Má paměť se zaměřovala na každý rys jeho tváře. Někdo mě zatahal za rameno.

„Zuzo, pojď čůrat," třásla se mnou Nikol. Jen jsem kývla a nechala se jí vést někde do tmy. Přidala se k nám i Agáta.

„Sere mě, že je tady David. Neměl tu být, ale Špión ho sem musel přitáhnout," nadávala Nikol. „Mimochodem, nezírej tak moc na Tomáše," dodala než si dřepla, aby se mohla vyčůrat. „Problémový? Zadaný? Nebo je to kretén?" podívala jsem se na ní shora. Odpovědí byl krutý smích. „Ne ty trubko. Jen si moc nápadná. Uklidni se trochu," ušklíbla se Nikol.

„Niki má pravdu. Uvolni se," řekla Agáta, která si upravovala své upnuté kalhoty.

„K tomu mi pomůže jedině chlast," sykla jsem a zapálila si další cigaretu. Holky se zasmály. Ostatně, co jiného měly dělat.

Vrátily jsme se k naší partě. Většina z nich už byla namol. Upřímně jsem se taky cítila trochu opilá. Ta Borovička dost kope. Zase jsem se vrátila k Tomášovi. Instinktivně mi podal láhev vodky a džus.

„Díky. Máš pěknou bundu," napila jsem se na odvahu a přehnala to. Vím, že jsme spolu mluvili, ale o čem je mi záhadou dodnes.

Probral mě až hlas Nikol. Společně s Agátou mě podpíraly. Všimla jsem si, že zvracím na strom. „Autobus, kolik je hodin?" vydala jsem z sebe. Přes slzy v očích jsem viděla rozmazaně.

„Za chvíli bude půl desáté," sykla Nikol. To mě vzpamatovalo. Autobus zpátky mi jel přesně o půl. „Jede mi to o půl. Potřebuji se dostat na zastávku," šeptla jsem rozvážně.

„My víme, Několikrát jsi to říkala. Jsme asi dvě minuty od zastávky, ale je tam menší problém. Naproti stojí benga," podotkla Agáta. To mě probralo. Okamžitě jsem se postavila na nohy a narovnala se. Nesmějí poznat, že jsem pila. Jsem nezletilá. Hrdinně jsem vykročila vpřed.

„Kde jsou ostatní?" zeptala jsem se zmateně. Přijala jsem papírový kapesník na utření pusy a slz. „Většina už odešla a zbytek je támhle," ukázala na černé siluety skrývající se pod stromem. Měla jsem co dělat, abych je uviděla.

„Musím se rozloučit s Tomem," rozhodla jsem se. Má opilost mi dodávala dost odvahy. Holky mě však zastavily. „On už tady není. Nepamatuješ si, že se s tebou rozloučil?" pronesla Nikol. Můj pohled nasvědčoval, že ne. „Můžu se zeptat, co jsem mu odpověděla?" polkla jsem nervózně. Musela jsem znát odpověď.

„Vlastně nic. Jen si zachrápala, ale vypadalo to, že si rozumíte," usmála se Agáta. Stála jsem jako opařená. Tohle jsem podělala. Tak blízko jsem byla a projela to na plné čáře. Mlčky jsme došly k autobusu. Já se snažila jít aspoň trochu rovně. Řidič poznal, že jsem opilá, ale nijak to neřešil. Opatrně jsem mu podala mince a zaplatila si jízdenku domů.

Trapnost s výčitkami mi zůstaly poznamenané ve tváři. V autobuse mě poznal jeden z mých známých, který mě následně doprovodil domů. Nevím, jestli jsem mu o tom řekla. Pamatuji si, že jsem se proplížila do pokoje a čekala na jedno z nejhorších rán svého života.

Víte, ono já to štěstí přece jen měla. Díky tomu si mě zapamatoval. Špatná reklama je taky reklama. Moje sebevědomí však kleslo na tolik, že jsem měla strach mu napsat. Kromě toho jsem se dozvěděla několik dalších věcí, které si nepamatuji. Našla jsem pár rozmazaných fotek v galerii. Byla to síla.

Říká se sejde z očí sejde z mysli. Je to tak trochu pravda. Dny se proměnily v týdny a týdny zase v měsíce. Byl květen. Všechno se zdálo být zapomenuté, než přišly Nikoliny osmnácté narozeniny. Objevil se tam. Nevěřícně jsem na něj hleděla, ale držela si značný odstup. Rozum mi radil, ať se držím dál. Naopak mí přátelé mě popichovali vpřed. Než jsem si dodala odvahu, odešel. Má druhá šance byla v háji.

Celé léto jsem ho kvůli koroně a vlastně sobě neviděla. Začala jsem se zajímat o úplně jiné věci. Tou byla škola, má brigáda a práce na zahradě. Občas jsem pozorovala, jestli je aktivní, ale nenapsala jsem mu. Šlo to se mnou od desíti k pěti.

Najednou se naskytla šance. Ve městečku, kde bydlel byla pouť. Konala se každoročně, ale letos byla posunuta a zmenšena. Mi to moc nevadilo. Napsala jsem Nikol, jestli jde. Po dlouhém rozmýšlení mi napsala, kde se sejdeme. Mé srdce zaplesalo radostí.

Sešli jsme se u obchoďáku, od kterého to byli necelých pět minut cesty na pouť. Nakoupili jsme alkohol i cigarety. Tadeáš však provokativně zavolal Tomášovi. Moc dobře věděl, jsem se do něj zabouchla.

„Čus Tome, hej prosím tě. Máš čas? Jdeme na odpust. Máme chlast a já jsem v nevýhodě. Jsou tady na mě dvě. Pojď mi píchnout," prosil Tadeáš. Byla jsem rudá jako rak. Nervóznější než před nějakým testem. Tomáš nakonec souhlasil.

„Neboj, já tě s ním dám ještě dohromady," utěšoval mě Tadeáš. Na to jsem si zapálila cigaretu. Moc mě to neuklidnilo. Přešlapovala jsem před Tomášovým domem. Rozum mě varoval a city se ve mě bouřily.

„Konečně, jdeme," vydechl Tadeáš, když Tomáš konečně dorazil za námi. Kluci šli napřed, zatímco já s Nikol jsme zůstaly v jejich závěsu. Neměla jsem v plánu s Tomášem jakkoliv komunikovat, jenže alkohol mi rozvázal jazyk a uvolnil mysl. I přesto jsem se snažila držet od něj dál, tudíž jsem vzala Nikol na Housenkovou dráhu.

Potom však chtěla jít na auta, což situaci značně zkoplikovalo. Do dvojice šel totiž se mnou Tomáš, takže to nebylo zrovna přijatelné. Každopádně jsem to nějak přežila, ba i užila.

„Zlato, vystřel mi růži," žadonila Nikol. Nad tím jsem se musela pozastavit. Vystřelil by mi ji i Tomáš. „Nemám to radši udělat já? Víš, jak to posledně dopadlo," dloubla jsem do Tadeáše. On se totiž posledně vážně netrefil a zachraňovalo to mé opilé já, které se trefilo.

„To zvládnu," odfrkl Tadeáš se vzduchovkou v ruce. Namířil na špejli. Na druhý pokus se trefil.

„Tome vystřel Zuze taky jednu. Býval jsi přece myslivec," usmál se Tadeáš. Nechtěla jsem ho do toho nutit. Vypadal, že se mu do toho ani nechce. Posmutněla jsem a zakoukala se do mobilu. Tomáš se nakonec rozhodl, že to zkusí. Škoda byla, když se netrefil ani na potřetí. Mávla jsem nad tím rukou.

„Moc mě to mrzí Zuzi," položila mi ruku na rameno Nikol. Bylo jí to líto více než mě samotné. „Existuje jedno přísloví. Když nemůže Mohamed k hoře, musí hora k Mohamedovi," napila jsem se Gina, pověsila na Nikolin krk mou kabelku a šla střílet. Netuším, co mě to napadlo, ale jevilo se to jako docela dobrý nápad. Trefila jsem se na druhý pokus. Růži, kterou jsem obdržela, měla být dárkem pro Tomáše.

Došla jsem k němu. Stál v partě kluků. Přišlo mi to jako skvělá odplata. Tvářil se dost překvapeně, když ode mě obdržel růži a pusu na tvář. Celá ta skupinka na mě zírala. Popadla jsem svou kabelku a napila se.

Třetí den po tomhle incidentu mě pozval na rande. Ano, čtete správně. Byli jsme v kině na film Šarlatán. Pěkný film, ale ne na první rande, věřte mi. U svého auta mě potom romanticky políbil. Jiskra přeskočila. Pak jsme měli další rande a potom ještě jedno.

Teď je listopad. Jsme spolu. Čemuž se vlastně divím. Po tom všem, co se stalo se do mě vskutku zamiloval. Neuvěřitelné co? Sama jsem tomu nemohla uvěřit, asi jsem měla trochu štěstí...