Bylo krátce po poledni. Venku pršelo. Velké kapky vody mi stékaly po mém střešním okně. Milovala jsem déšť. Nemusela jsem zalévat zahradu a mohla si jen tak ležet v posteli s knihou. Mám čas do třetí odpoledne, pak se musím zkulturnit. Máma se rozhodla jet za svou nejlepší kamarádkou do vedlejší vesnice. Trochu jsem váhala jestli jet, ale nakonec jsem řekla ano. Však proč ne, možná to bude zábava. 

Okolo třetí hodiny jsem se začala oblékat. Dlouho jsem se nad tím nerozmýšlela, protože mám v oblékaní vždy jasno. Vínový rolák, černé džíny, černá mikina a kožená bunda. To byl můj outfit. Cítila jsem se v něm pohodlně. Sice, když mě viděli místní, vždy si podivně prohlíželi, ale co už. Doufám, že mě jednou neupálí. Věřím, že by toho byli schopni...

Došla jsem do koupelny. Nahodila jsem černé linky a řasenku. Rtěnku si dnes dávat nebudu, protože mámina kamarádka má malé dítě. Nevadilo by mi, kdyby se mě bálo, jelikož děti nemám zrovna v lásce, ale aby se při pohledu na mě nerozbrečelo. Své zrzavé vlasy jsem si učesala a stáhla do ohonu. Lepší už to nebude, přemítala jsem při pohledu do zrcadla.

Máma se ségrou na mě čekaly v předsíni. Z tichým povzdechem jsem si obula boty. Sestřiny nemístné poznámky jsem radši ignorovala. Neměla jsem na ně náladu, ostatně jako vždycky. Zamkla jsem vchodové dveře našeho domu, nasadila jsem si kapuci a odešla k autu. Mé místo bylo vedle řidiče. Klíče jsem hodila do máminy kabelky. Déšť lehce zesílil, takže mamka automaticky zapnula stěrače. Vyjely jsme z našeho dvoru. Pozorovala jsem, jak kapky deště stékají po čelním skle. Nevnímala jsem rozhovor mezi mamkou a sestrou. Možná to bylo dobře. Neměla jsem v plánu se do jejich konverzace zapojit. Míjeli jsme pole a najeli na starší asfaltovou cestu lemovanou vysokými topoly.

Poslední dobou mám pocit, že vnitřně umírám. Z mého nitra se vytrácí veškerá energie. Cítím to, ale nevím, jak tomu zabránit. Čekala jsem, že to přejde, jenže ono nepřešlo. V noci nespím a už mi nepomáhají ani babiččiny uklidňující čaje. Zkoušela jsem meditovat, unavit se, ale vše bylo marné. Občas se mi zdají věci, které nejsou reálné. Tím nemyslím sny. Jsou to halucinace, které nedokážu ovlivnit. Už jsem přemýšlela i o tom, že to skončím. Nemám však dostatek odvahy, a tak stále mrtvolně bloudím. Možná by mě někdo mohl spasit, ale kdo? Má rodina? Přátelé? Můj psycholog? Nebo snad nějaká láska? Proč si vlastně dělám plané naděje, láska přeci neexistuje...

Z přemýšlení mě vytrhlo prudké zabrzdění auta. Na cestě před námi stála srnka. Máma na ni zatroubila, ale srnka se nehnula z místa. Jen tam tak stála a koukala se na nás. Podívala jsem na mámu. „Jdu ji odehnat. Hned jsem zpátky," sykla jsem a vystoupila z auta. Máma nestačila nic namítnout. Nasadila jsem si kapuci, aby mi déšť nezmáčel vlasy. Přistupovala jsem stále blíž k srně. „Mazej, než tě něco přejede," zavolala jsem na ni. Potom jsem si toho ale všimla. Pod srnou ležel drobný srneček. Vypadal, že spí. Opatrně jsem přišla ještě blíž. Srna mi nebránila. Podívala jsem se na něj. Žil. To bylo podstatné. Asi neuměl na kluzkém asfaltu chodit. Neváhala jsem a popadla ho do náruče. Srna se motala kolem mě. Mladého srnce jsem položila na krajnici. Ten se po chvilce postavil. Srna radostně zafrkala a nastavila svou hlavu ke mně. 

Má ruka ji pohladila po hlavě. Srneček se s ladností rozběhl směrem do pole. Srna ho hbitě následovala. Zůstala jsem sama stát na kraji cesty. Déšť zeslábl, ale stejně mi promokla má kapuce. Šouravým krokem jsem se dostala až k autu. Sedla jsem si na místo spolujezdce. „Můžeme jet, cesta je volná," pronesla jsem. Máma zařadila a auto se rozjelo vpřed.

Dojeli jsme k rodinnému domu, kde bydlela mámina kamarádka. U hlavních dveří stála starší žena. V náručí držela dvouroční holčičku. 

„Ahoj," pozdravila nás. Pozdrav jsme jí opětovaly. Ačkoli jsem nechápala, co tu kurva dělám, mé podvědomí to vidělo zcela jinak. Všimla jsem si malého kosa, sedícího na stromě, který byl vedle mě. Ač se to zdá divné, tak jsem měla pocit, že mě pozoruje.
„Dáte si kávu?" Usmála se mámina kamarádka. S mámou jsme současně přikývly.

Zatímco moje máma si povídala se svou kamarádkou, já jsem se odebrala do dětského pokoje, kde kromě mě, mé sestry a dvouročního dítěte jménem Markéta, byli ještě další dvě děti. Konkrétně chlapec a dívka. Byli to starší sourozenci té malé holčičky.

Oba dva jsem je znala už od svého ranného dětství. Jmenovali se Petr a Natálie. Probírali jsme různé blbosti. Má herecká maska se usmívala, ale pod ní se skrýval smutek a zoufalství. Připadala jsem si, jako bych nehrála sebe, nýbrž nějakou jinou postavu, která hraje ve špatné komedii. Režisér je zřejmě sjetý a štáb má snad v krvi tři promile.

Přála jsem si, aby to skončilo, abych mohla zmizet, utéct někam daleko, kde mě nikdo nezná, ale mám povinnost tady zůstat. Kvůli lidem, kteří tady jsou. Někteří mi sice dost ublížili, ale pořád jich je míň než těch, kteří za mnou stojí...

Byl čas odjezdu domů. Hrané rozloučení jsem zvládla celkem dobře.   Déšť už ustal a my jsme se ubírali šerem směrem k domovu.

Pointa tohoto příběhu? Ze začátku původně žádná, ale na konci mi došla jedna věc. Je jedno, jak se budu tvářit, nebo reagovat na své okolí, protože společnost mě vždy bude vnímat jako tu, která vždy pomůže, i když udělám jakoukoli chybu. Nebudu ponížena ani povýšena. Zůstanu na místě, dokud neumřu, a proto mám v plánu udělat věc, nad kterou jsem přemýšlela už dávno... jsem připravená zemřít...