15.10. pro někoho úplně normální den. Pro mě byl taky, dokud jsem nepřišla pozdě odpoledne ze školy. Znáte to. Jste unavení, bez nálady a jediné, co Vás drží při smyslech je pomyšlení na teplou sprchu a měkkou postel.

Jakmile  jsem však odemkla hlavní dveře od domu a následně vešla do předsíně, otevřel dveře z chodby můj děda. „Ahoj, neznala si tuhle holčinu? Bydlela kousek od nás," ukázal fotku na mobilu. Podívala jsem se na rozsvícený displej. „Jo znám, stalo se jí něco?" zeptala jsem se vyděšeně. „Dneska dopoledne se doma oběsila," pronesl pochmurně děda.                         V tu chvíli mě zamrazilo. Ta holka byla o rok mladší než já! „Kdy se oběsila?" podívala jsem se na dědu. „Kolem poledne jí našli oběšenou v obýváku," odpověděl. V ten moment jsem si vzpomněla na rozhovor, který jsem vedla s mou spolusedící v češtině.

15.10.2019 kolem poledne

Seděla jsem se s svou kámoškou v lavici. Měly jsme češtinu. Samozřejmě jsme si povídali o všem možném, protože nás nudil učitelčin výklad. „Těmi vlasy se dokážu oběsit," řekla a udělala ze si ze svých dlouhých hnědých vlasů smyčku kolem krku. „No jo, a Lukáš by tě odvázal a oběsil by se na nich taky," zasmála jsem se. Kamarádka se na mě podívala, ale potom se taky začala smát.„A ty bys nás pohřbila," dodala. „Samozřejmě, protože já vlastně nic jiného nedělám," odpověděla jsem sarkasticky. „Ještě stalkuješ lidi," podotkla. Nad tím jsem se lehce zamyslela a nasadila uvažující výraz, že kamarádka vybouchla smíchy. „Ne to přece nedělám," pronesla jsem ironicky...

Při téhle vzpomínce se mi zrychlil tep a mráz po zádech mě děsil.                       Šla jsem do svého pokoje, odhodila batoh do kouta a začala tohle psát. Cítím se divně. Možná to bylo jen tím náhlým oznámením, ale já mám stále pocit, že to mohlo něco znamenat...

Tento příběh je založen na skutečné události. Rodině i kamarádům té dívky přeji upřímnou soustrast. Nechť je ti země lehká.