Bertolt si na to stále nemohl zvyknout. Sice už od obnovy uplynul měsíc, ale i tak mu přišlo nepřirozené, že mávl rukou a měl hrnek u obličeje. Připadal si, jako by snad celou dobu žil obyčejný život, a až nyní se mu do rukou dostala magie. Tehdy ji bral jako běžnou věc, která zůstane navždycky. Možná právě proto mu teď přišla jako nová – věděl, jaké to je být bez ní.

S letmým úsměvem k sobě kouzlem přisunul knížku. Pomocí levitace ji zvedl a pohrával si s ní ve vzduchu. Cítil se jako malé děcko, ale nijak mu to nevadilo. Otáčel její stránky jemnými pohyby prstů, převracel ji a nechával ji mizet. Bylo to nádherné.

Svět se začal pomalu vracet do starých kolejí. Apokalypsa, která zavládla a zabila spoustu lidí, ustupovala. Slabí čarodějové spojovali své síly, aby zvládli znovu postavit alespoň nějaké budovy, pomáhali si a snažili se chovat se jako civilizovaní lidé – jako by nikdy nepomysleli na to, že klidně zabijí nevinného, aby dostali jídlo. Šlo to neskutečně pomalu, ale hlavní bylo, že se to dělo. Sice se všechno nevrátilo zpátky lusknutím prstu, ale Berta hřálo u srdce, když občas spatřil skupinku čarodějů, kteří zrovna stavěli malý rodinný domek, rozsvěceli v něm světla, rovnali vše na původní místo a následně se do něj nahrnuli jako krysy schovávající se před deštěm. Když byl venku a něco takového viděl, častokrát jim pomáhal. Vždycky ho v ten moment napadlo, jestli se někdo pokusil postavit i jeho rodný dům.

K radosti obou sourozenců je Johann nevyhnal do krutého světa. Místo toho je u sebe nechal bydlet, bral je ven – to tedy především Augusta, Berta pouštěl samotného, dokonce mu vytvořil portál do rodného města, aby mohl pozdravit Jamieho se Sergiem – a staral se o ně jako o vlastní děti. Zapadli do každodenní rutiny teplého jídla, procházení po městečku, pomáhání chudákům čarodějů, čtení knih a neskutečného pohodlí. Johann zároveň oba učil různá lehčí kouzla, která mohli zvládnout i se svým množstvím magie. Augusta naučil krátkou neviditelnost a pár útočných kouzel, aby se mohl bránit, kdyby na něj někdo tam venku zaútočil, a Bertoltovi se snažil natlouct do hlavy tolik obraných kouzel, až z toho upadal do menší deprese, protože se ukázalo, že co se týče obrany, je naprosto neschopný. Ani jeden z nich nevěděl, čím je to způsobeno, ale frustrovalo to oba stejně – Johanna proto, že uznával názor, že bez obrany se člověk neobejde, a Berta kvůli tomu, že si připadal jako největší tupec pod sluncem. Cvičili každý den, a přesto se skoro nelepšil. Jenže tahle pohoda skončila ve chvíli, kdy se projevila Augustova bystrá mysl.

Bertolt zrovna se starším mužem trénoval v obývacím pokoji. Johann po něm vrhal slabá útočná kouzla a on se snažil prsty zkroutit do takové polohy, aby s nimi následně mohl obkreslit spirálu a vyčarovat druhý nejslabší štít, jaký mohl existovat. Už potřetí se mu to ale nepovedlo a skončil akorát s bolavou rukou. Malý chlapec seděl na gauči, kousal si nehty a tvářil se, jako by mu někdo ukradl všechny hračky. Když si všiml, že konečně nikdo nečaruje, zatahal bratra za rukáv. Ten se k němu sklonil, čelo orosené potem.

„Copak, prcku? Chtěl bys taky trénovat."

August zavrtěl hlavou a podrbal se za uchem. „Berte, já to tady mám rád, ale už chci domů. Chci najít rodiče a říct jim, že to díky tobě můžou kouzlit. Už jsme tu moc dlouho, chci jít za nima."

Starší z chlapců se zarazil, úsměv mu zamrzl na rtech. Vrhl vyděšený pohled po Johannovi, který smutně pokýval hlavou a odklidil se do koupelny. August nemusel být věštec, aby mu došlo, že se něco stalo. Takhle se bratr tvářil jen v případě, kdy bylo něco hodně špatně.

Bertolt se posadil vedle Augusta, ve tváři bledý jako křída, a zhluboka se nadechl. Věděl to. Věděl, že tahle chvíle nastane, jen ji nečekal tak brzo. Možná za pár měsíců, za rok, ale ne teď, když si konečně někde začal připadat příjemně a jako doma. Neměl nejmenší tušení, jak se o tomhle sakra mluví. Přiznat teď, po dvou měsících lhaní, že rodiče ve skutečnosti zemřeli, se zdálo jako ta nejtěžší věc na světě. Připadal si jako u zkoušky, na kterou nic neumí. Až na to, že tady nebyla možnost nápravy. V jednu chvíli ho napadlo, že by zase zalhal, řekl, že vyrazí k příbuzným, a až u nich mu řekl pravdu, jenže to zamítl. Tady měl po ruce momentálně nejsilnějšího čaroděje na světě, tam by měl jen vyděšené příbuzné, kteří by mu ještě vyčítali, že to neřekl dřív. Zmučeně si povzdechl.

„Víš, jak jsem tě našel u našeho domu? Tehdy jsem se pro tebe div neplazil, jak šíleně moc mě bolela noha. Myslel jsem si, že umřu anebo že dorazím moc pozdě a najdu tam všechny mrtvý. Moc jsem se bál, protože mi bylo jasný, že pokud se to stane, nezvládnu to. Ale došel jsem tam. Jenže než se mi povedlo najít tebe, ještě jsem hledal v troskách našeho domu. Tak nějak jsem tušil, že tam někdo je," odmlčel se a roztřeseně se nadechl. Všiml si, jak se bratrovi po tváři rozlil bolestný výraz a oči se mu zaplnily slzami.

„Byli tam, Gusi. Zavalily je trosky." Sklopil hlavu. Připadal si hrozně. Jako by právě na povrch vyplavalo to nejhorší tajemství, které mělo zůstat navždy skryto.

Slyšel, jak chlapec po jeho pravici zalapal po dechu. Potom se hlasitě rozbrečel. Přitáhl si kolena k tělu, schoval si za ně hlavu a brečel. Bertovi ten zvuk trhal srdce. Tušil, že to tak dopadne, ale pořád naivně doufal, že to vezme jako velkej chlap a třeba nebude brečet. Holt není bezcitnej jako já.

„Gusi..." Natáhl k němu ruku, chtěl ho pohladil po vlasech a přivinout k sobě, jenže v tu chvíli malý klučina mezi vzlyky pronesl jakési cizí slovo, tleskl, a Bertoltova dlaň pročísla vzduch.

Zděšeně se podíval na místo, odkud jeho bratr zmizel, a začal se rozhlížet všude kolem. Zatraceně, s tím nepočítal. Myslel, že ho Johann učil jen krátkou neviditelnost, ne nějakou teleportaci. I když, to ani nešlo, na tu bylo potřeba šílené množství magie. Celý vyděšený vtrhl do koupelny, rozrazil dveře tak moc, až málem vypadly z pantů, a podíval se na Johanna, který si zrovna čistil zuby.

„Tys učil Augusta teleportaci?" vyhrkl naléhavě a měl co dělat, aby nekřičel.

Starší muž zavrtěl hlavou a odplivl si do umyvadla.

„Tak to je v hajzlu, protože mi právě zmizel před očima."

„Pamhatuheš si, so vyhouzlil?"

„On," zamyslel se, „jen řekl nějaký slovo, asi dvouslabičný, nerozuměl jsem mu, potom tlesknul a najednou byl pryč."

Johann si znovu odplivl. „Aha, tohle. Hm, učil jsem ho... jak se tomu odborně nadává... prostě proměnu v něco jako ducha, teď si nevzpomenu. Takže podle mě letěl nahoru," kývl ke stropu, „a teď bude trucovat."

Bertolt měl chuť ho kopnout, ale ovládl se. Nemohl tušit, že když ho tohle naučí, August se rozhodne to použít v nejmíň vhodné situaci.

„Vyčaruj mi portál."

„Můžu si aspoň dočistit zuby?"

„Ne."

Holohlavý muž si povzdechl, protočil oči, prošel kolem něj do obývacího pokoje a pustil se do zaříkání. Přestože situace to byla neskutečně vážná, Bertolt se při tom pohledu musel ušklíbnout. Mocný čaroděj v teplákách, vytahaném tričku a děravých ponožkách právě se zubním kartáčkem v puse vytvářel portál, jedno z nejtěžších kouzel na světě. Když se konečně zeď začala vlnit, čapl mladíka za rameno a otočil ho směrem k sobě.

„Možná se to tam venku trochu změnilo, ale odmítám věřit tomu, že grázlové vymizeli. Použij lokační kouzlo, jak jsem tě ho učil, najdi Augusta a vraťte se. Pokud nebudete za tři hodiny tady, dojdu si pro vás. A jestli nebudete ve smrtelným nebezpečí, tak si mě nepřej."

Bertolt se mu vytrhl, otráveně přikývl a vběhl do portálu. Ocitl se v tom polorozpadlém domku, kterým se původně dostali k Johannovi domů. Slunce zrovna zapadalo. Proběhl mezi troskami a rozhlédl se všude kolem. Pokud se August zneviditelnil a mohl procházet předměty, jeho nalezení se jevilo jako téměř nemožné. Přesto si přidřepl, nakreslil do hlíny několik znaků, které mu nedávaly smysl – Johann tvrdil, že jsou to runy, a pokoušel se ho je naučit, avšak marně – poté nad nimi provedl pár rozmáchlých gest, zašeptal Augustovo jméno a konečně se díval na malou žlutou kuličku, velkou asi jako skleněnka, která se vznášela tak metr nad zemí a pomalu se posouvala vpřed, směrem k místu, kde se jeho bratr patrně nacházel.

S podezřívavým výrazem na tváři a útočným kouzlem na jazyku ji následoval. Nemohl tvrdit, že v těchto dobách, kdy měli všichni magii, by se snad přestal bát o svůj život, ale připadal si o maličko bezpečněji. Přesto se měl na pozoru. Nikdy nemohl vědět, jestli se neobjeví nějaký zoufalý čaroděj, kterému se zalíbí jeho čisté oblečení.

Kulička ho vedla zapadlými uličkami, vznášela se nad troskami, občas s ním zamířila i mezi lidi. Když si chvilku všímal, kudy jde, došlo mu, kam měl August namířeno. Stmívalo se a světla ubývalo. Přidal do kroku, kulička zrychlila, aby byla první, a když se rozběhl, obletěla ho a zařadila se do vedoucí pozice. Ještě stále si připadala potřebná, ačkoliv Bertolt se bez ní už obešel. A pak prudce zabrzdil, kulička to nečekala, odlétla o kousek dál, načež se vrátila. Měl pravdu. Pod zelenou jabloní seděl malý uzlíček neštěstí.

Bertolt k němu pomalu došel, v krku knedlík a na tváři výraz utrápeného zvířete. Posadil se vedle něj a povzdechl si.

„Promiň mi to," hlesl vyčerpaně a opřel si hlavu o kmen.

August popotáhl. „Lhal jsi mi. Tvrdil jsi, že odešli za tetou a strejdou do hlavního města."

„Ano, lhal, ale musel jsem, jinak –"

Chlapec se na něj otočil, rty stažené do úzké linky. „Vymyslel sis to. Jsi lhář a jenom lhář."

„Já vím, Gusi, jsem hroznej člověk, ale kdybych ti to neřekl, neodešli bychom odtamtud a něco by se ti mohlo stát, nebylo to tam bezpečný. Udělal jsem to kvůli tobě, abys byl v bezpečí."

Obklopila je tma, slunce se ztratilo za obzorem, obloha zčernala. Jen Měsíc bledě zářil a alespoň částečně je osvětloval. Bert cítil, jak se mu do očí hrnou slzy. Připadal si čím dál hůř, jako by rodiče snad zabil on sám.

„Promiň mi to, já vážně –"

„Nenávidím tě." Ta slova chlapci splynula ze rtů tak jemně, přirozeně, jako by tohle říkaly desetileté děti naprosto běžně. Najednou působil starší.

Bertolt měl pocit, že právě dostal facku. Cukl sebou. Dala se do něj zima.

„T-To vážně? Já... Chápu, Gusi, bolí to, ale já to dělal pro tebe, abys tam neumřel, aby se ti něco nestalo, udělal jsem to, protože tě mám rád, já nechtěl lhát," mumlal páté přes deváté, v očích ho zaštípaly slzy.

„Kdybys mě měl rád, nelhal bys mi," prohlásil naprosto chladně August a utřel si nos do rukávu mikiny. Potom se odvrátil, párkrát popotáhl, otřel si vlhké oči a odsedl si od bratra dál.

„Auguste, to přece... Víš, že bych pro tebe udělal všechno. Naprosto všechno."

„Tak mi vrať mámu a tátu," řekl chlapec ubrečeně a přitáhl si kolena k tělu.

„Ani nevíš, jak rád bych to udělal, kdyby to šlo," hlesl zlomeně a zavřel oči. „Tak rád."

„Říkal si, že uděláš všechno."

Bodlo ho u srdce. Tohle už nenapraví. Byl vinen ve všech bodech obžaloby. Lhal. Zatloukal. Vymýšlel si. Dva měsíce ho držel ve lži. To se nedalo nijak ospravedlnit.

„Odpustíš mi to někdy, Gusi? Odpustíš?"

Zavládlo naprosté ticho. Starší chlapec by přísahal, že s každou sekundou, kdy se neozvala odpověď, se mu lámalo srdce.

„Možná," ozvalo se tiše po jeho pravici.

Otevřel oči, natáhl se k Augustovi, a když se neodtáhl, přivinul si ho k sobě do objetí. Mladší klučina se v tu chvíli rozbrečel. Tiskl se k němu, drtil mu ruku a brečel mu do trička. Bertovi se sevřelo srdce, tenhle pohled ho přímo ničil.

„C-chci mámu s t-tátou," vzlykl August.

„To já taky, věř mi," zašeptal a pohladil ho po vlasech.

Pozoroval bledý Měsíc a přál si, aby uměl vrátit čas. Aby se mohl vrátit zpátky k jejich domu, najít bratra a všechno mu říct už tam. Aby nemusel lhát. Jenže pomohlo by to něčemu? Bylo by něco snazší?

„Je mi zima," zahuhlal mladší chlapec a utřel si nudli do jeho trička. Bertolt to raději nekomentoval.

„Chceš zahřát?"

„Ne, chci domů."

„Auguste, domů teď nemůžeme, je to strašně daleko, a navíc ten dům patrně ani nestojí..."

„Myslel jsem domů k Johannovi," poznamenal ubrečeně a přitiskl se k němu.

Bert se zarazil. Vážně teď byli doma tam? U toho čaroděje, který byl mocnější než kdokoliv jiný?

„Fajn, tak půjdeme k Johannovi."

Opatrně se postavil, bratra držel v náruči a za svitu měsíce se vydal na cestu. Co chvíli zakopával o kameny, zbytky budov, keře a podobné věci, na které narazil na cestě. Když naproti sobě spatřil tmavou siluetu, která se rychle blížila, zastavil se a připravil se k útoku. Aniž by si osobu pořádně prohlédl, mrštil po ní ohnivé kouzlo a už si připravoval další. Jenže dotyčný letící ohnivou kouli chytil do dlaně a pouhým sevřením pěsti ji uhasil.

„Asi tě budu muset naučit i něco o bojové magii," ozvalo se otráveně a Bertovi spadl kámen ze srdce.

August, který mu do té doby brečel do ramene, rychle seskočil a Johanna objal. „Strejdo?"

„Copak, škvrně?"

„Můžeme u tebe bydlet už napořád? Když máma s tátou..." po tváři se mu skutálelo několik dalších slz, až se musel kousnout do rtu, aby se znovu nerozbrečel.

„Jasně že jo. Nedovolím, abyste vy dvě malý paka běhaly po světě bez dozorce," řekl mile a vzal Augusta do náruče.

Bertolt je pozoroval a měl co dělat, aby taky nebrečel. Nechápal, jak se tohle mohlo stát. Přišli o všechno, tak náhle, potom se jim alespoň něco vrátilo, a teď měli dokonce místo, které mohli nazvat domovem? Šlo snad o další iluzi, která se měla vmžiku rozplynout a zanechat je zničené před troskami nějakého domu? Nezasloužili si to. On si to nezasloužil. August ještě možná ano, byl malé dítě, které nemělo domov a rodiče, ale on? Prolhaný tvor, co se akorát vždycky někam vetřel. Odvrátil se od nich. Nezasloužil si jít s nimi a žít stejný život.

„Berte, neloudej se, už je tma."

Tak ať. Setřel jednu zbloudilou slzu a pohlédl na Měsíc. Měl pocit, jako by se mu i ten hloupý kus šutru vysmíval. Když neslyšel žádné další protesty, otočil se. Nikde nebyli. Odešli. Přenesli se portálem k Johannovi domů. Nechali ho tam.

Nejdřív ho bodlo u srdce, ale nakonec si uvědomil, že je to tak lepší. S Johannem mohl být August šťastný. Dal by mu rodinu, domov, bezpečí a naučil by ho pořádně kouzlit. Bertolt by mu nemohl dát nic. Svou úlohu splnil. Stal se prolhaným hadem, zachránil svět, víc ho nebylo potřeba. Mohl jít zase o dům dál.

Sklonil hlavu a pohled se mu rozmazal. Ne, nebudu brečet. Hlavu vzhůru. Půjdu někam pryč. Za Sergiem a Jamiem. Zůstanu s nima. Anebo půjdu dál na sever. Dojdu bůhví kam.

Když mu na rameni přistála něčí dlaň, uskočil a chtěl ze sebe dostat útočné kouzlo, ale třásly se mu ruce a pořád viděl rozostřeně.

„Měl bys dávat větší pozor, takhle tě mohl někdo klidně zabít."

„Vždyť už je to stejně jedno," zamumlal a opřel se o rozpadlou zeď domu, která stála po jeho levici.

„To tě tak vzalo, co řekl August?"

„Já nevím. Asi." Pokrčil rameny. „Prej mě nenávidí."

„Víš, že to tak nemyslel. Je to malej a zlomenej kluk, kterýmu jsi dva měsíce zatloukal tak podstatnou věc. Zradil jsi jeho důvěru a ublížil mu tak moc, že tě teď nebude chtít nějakou dobu vidět. Ale," zvedl Johann prst a udělal krok k němu, „to neznamená, že tě nenávidí."

„Kdybys ho slyšel..."

„Já vím. Zlomilo ho to. Jenže teď už to nenapravíš. Udělal jsi to nejlepší, co šlo. Nijak mu nepomůže, když se teď vypaříš a už se nevrátíš."

„Jak jsi věděl, že –"

„Nejsem zase takovej idiot, jak si myslíš." Bertolt se musel ušklíbnout.

„Nemyslím si, že jsi idiot..."

„Ale jo, myslíš. Třeba dneska ráno, když jsme trénovali. Normálně jsem ti to viděl na očích."

Bertolt uhnul pohledem a skousl si ret. „Kde je August?"

„V posteli, šel spát."

„Aha," hlesl a podíval se na špičky svých bot. Nevěděl, co má dělat. Předtím si připadal tak jistý tím, že odejde, ale teď...

„Pocem," pousmál se Johann a přitáhl si ho do náruče.

Bertolt hekl, tak rychlý pohyb a pevný stisk nečekal. Připadal si jako v sevření obra. Položil mu hlavu na rameno a popotáhl.

„Nebude teda vadit, když zůstanu s váma a budu tam oxidovat?"

Johann se odtáhl, položil mu ruce na ramena a povzdechl si. „Berte, jsi skvělej kluk," prohrábl mu vlasy, „ale přísahám, že jestli se nepřestaneš chovat jako blbec, tak tě něčím praštím."

„Takže bude?"

„Ach jo," zamumlal Johann, objal ho kolem ramen, cosi zašeptal, luskl a najednou stáli v koupelně v jeho domě. „Stačí ti tohle jako odpověď?"

Bert se uculil. Byl v pokušení odpovědět záporně, ale včas se zarazil a přikývl. Na to, jak moc se všechno pokazilo, si připadal poměrně dobře. Ano, s bratrem teď byli na nože a Johannovi začal lézt na nervy, ale konečně mohl po dvou měsících s pevným přesvědčením prohlásit, že má domov. Došlo mu, že Johann tehdy u toho stromu mluvil pravdu.

Vrátil jim to, o co přišli.

_________________

Aaah, je tu konec! Bert s Augustem mají oficiálně domov, August Berta nenávidí (tak jak to umí jen děti) a Johann se snaží hrát si na rodiče a učitele. Těžko říct, jestli mu to jde, to musíte posoudit vy.
Ještě se vykecám v doslovu, ale i tak doufám, že jste u čtení nijak netrpěli, a děkuju, že jste dali příběhu šanci.

Mimochodem, ten Tobias nahoře v médiích, ah, je skvělej; už jsem říkal, jak moc zbožňuju jeho hlas? O.o  Rozhodně je i na co koukat, hehm. *kašel*
Takže šup si poslechnout Avantasii nebo Edguy. ;)

No, radši už končím a jdu vydat ten doslov.

Q.