Bertolt měl pocit, že umírá. Kolem něj byla absolutní tma, cítil podivný chlad a zároveň na něm leželo něco těžkého. Dýchal mělce, čím dál pomaleji, nezkoušel se pohnout. Ve spáncích mu tepalo, jeho tělo začalo přicházet k sobě. Pomalu se vzpamatovávalo, probouzelo a dávalo vědět, kde není v pořádku. Jako první se o slovo přihlásila pravá noha. Přicházela k sobě mučivě pomalu, ale čím více ji vnímal, tím více se musel držet, aby nevykřikl. Začínal mít pocit, že mu ji něco zlomilo. Jinak by nemohla tolik bolet.

Zatnul zuby, párkrát zamrkal a pokusil se pohnout rukou. Kupodivu to šlo. Nadechl se, protože tušil, že bolesti se nevyhne, a lehce hnul i s pravou nohou. Bolest mu vystřelila od kotníku až k břichu, takže tiše zakňučel a snažil se rozmrkat slzy. Něco na něm leželo. A to něco mu pravděpodobně rozdrtilo kotník. Posunul ruku blíže ke svému obličeji a roztřesenými prsty si přejel po rtu. Potřeboval se nějak uklidnit. Jenže všude byla taková tma! A on neměl nejmenší tušení, co se to stalo. Ze zvyku luskl prsty a očekával, kdy se kousek od jeho hlavy objeví světélkující koule. Ale nic se nestalo. Zkusil to ještě jednou – zase nic. Co to má znamenat? podivil se a luskl znovu. Nic. Tma.

Panika ho lehce polaskala po rameni, ale nedovolil jí nad ním získat moc. Ještě ne. Nejdřív si musel vyčarovat to hloupé světlo, aby zjistil, co se k čertu stalo. Ale nešlo to. Ať luskal sebevíc, stále kolem něj vládla neproniknutelná tma. Povzdechl si, promnul si oči a prudce vydechl. Před obličejem se mu rozvířil prach, takže se rozkašlal. Bolest v hrudi ho málem ochromila. Měl pocit, jako by ho něco drtilo seshora. Pomalu hmátl rukou nad svou hlavu a zkontroloval, jestli tam něco není.

Ležela na něm skříň. Nebo snad ležel ve skříni? Tím si nebyl jistý. Tma všude kolem něj by to potvrzovala, ale tlak na zbytku těla mu toto tvrzení vyvracel. Tiše sykl a pokusil se nadzvednout hlavu. Temenem se dotkl něčeho chladného a tvrdého. Znovu se pokusil lusknout, ale – jako minule – nic se nestalo. S rezignovaným povzdechem položil hlavu na ledový, zaprášený povrch. Přejel po zemi tváří. Hrubá, odřel se o ni. Ležím na betonu, problesklo mu hlavou. Nedávalo mu to smysl. Vždyť seděl v pokoji, ne? A tam žádný beton nebyl. Jen měkký koberec. Co se stalo?

Pokoušel se vzpomenout si, co se dělo před tím, než se tady probudil. Byl to normální den. Přišel domů z vysoké, uvařil si kafe, odešel do pokoje, kde zasedl k počítači, a tam pracoval. Pamatoval si, že se blížila bouřka. Nebo snad i přišla? Nebyl si jistý. Poslední, na co si vzpomínal, bylo, jak šel k oknu, aby si bouři lépe prohlédl. A pak už jen černota.

Nakrčil obočí, když se snažil vybavit si něco dalšího, ale marně. Už takto měl vzpomínky jako v mlze, ale jakmile se dostal k té bouřce, na nic dalšího si nezvládl vzpomenout. Jako by v tu chvíli ztratil vědomí. Ale to nedávalo žádný smysl. Jak by se to asi mohlo stát? Vždyť se jen díval z okna. Že by se mu zamotala hlava? Ale to si nepamatoval. On se zkrátka jen kochal výhledem na bouřku a najednou ležel ve tmě na betonu a něco mu drtilo dolní končetinu. Nebo možná obě, ale levou zatím necítil. Rozhodl se po hmatu poznat, co všechno je kolem něj. Rukama pomalu přejížděl po podlaze, narazil na několik prken, snad i kusů zdiva. Panice stále nepropadl, ale nyní cítil, že už k tomu nemá daleko. Co se tu kruci stalo?

Natáhl levou ruku dál a najednou ucítil slabounký závan větru. Přiblížil se k němu, až ho cítil zřetelně na své dlani. S nadějí začal hrabat prsty, snad aby průduch zvětšil a možná tím i objevil světlo. Ukazováčkem narazil na větší kamínek. Přitlačil a kámen se odkutálel na stranu. Světlo z venku ho bodalo do očí, proto je musel přivřít.

„S-Sakra," zachraptěl, když se pokusil se posunout kousek blíž k otvoru a tělem mu projela prudká bolest. Ta noha musela být úplně napadrť, jinak si nedokázal tu neskutečnou bolest vysvětlit.

S tichým kňučením se o kousek posunul, ale vzápětí vyčerpaně složil hlavu na zem. Tahle to nešlo. Pořád mu něco drtilo zbytek těla, jako by na něj snad spadla samotná obloha. Z posledních sil luskl, bez zdárného výsledku, a prostrčil dva prsty otvorem ven, aby ho zvětšil. Náhle zaslechl, jak někde něco řinčí a dělá hrozné hluk. Zničehonic se ozvala hlasitá rána, tíha na jeho zádech se snad stokrát zvětšila, tlak na pravou nohu zesílil tak moc, až se mu zatmělo před očima. Pak se ozvala další rána. Tentokrát měl pocit, že mu tu nohu někdo drtí ještě víc. Přidušeně vykřikl. Síla působící na pravou končetinu se zvýšila. Zaslechl tiché zapraskání a s vědomím, že se jedná o nějakou kost v jeho noze, stiskl čelisti k sobě a tiše vzlykl. Tohle se nedalo vydržet. Ozvala se další rána. Jenže s touto ránou se i snížila tíha na jeho zádech. Co to mělo znamenat? Někdo mu snad pomáhá? A kde vůbec je? Myšlenky mu vířily hlavou, ale stále je zastiňovala bolest.

„Někdo tady je! Slyšel jsem ho křičet," ozvalo se kousek nad ním.

Zoufale zakňučel, pootočil hlavu na stranu a pokusil se lusknout, aby vyvolal světelnou kouli, jež by jeho zachránce utvrdila v jejich přesvědčení. Nechtěl riskovat, že by ho tu nechali. Jenže se znovu nic nestalo.

„Proboha, to je nějakej mladej kluk!"

Co je to za blbost? Jemu samotnému táhlo na dvacet pět, ale vypadal jako skoro čtyřicetiletý. Nějakou daň za svůj dar museli zaplatit.

„Žije?"

„Nevim, asi. Ale má něco s nohou. Je nějaká divně votočená."

„To je vykloubený. Dá se to v pohodě vrátit zpátky."

„Ce? Vrátit?"

„Jo. Ale musim rychle, než se probere."

Bertolt je chtěl upozornit, že je celou dobu vzhůru, ale to už cítil ledové prsty na své noze. Nadechl se, aby dotyčného zastavil, ale v tu chvíli mu zkušené ruce pevně uchopily dolní končetinu. Když zaslechl jakési prasknutí a tělem mu projela příšerná bolest, ztratil vědomí.

Probral se až o půl hodiny později. Slyšel jakési šumění a chvíli mu trvalo, než si uvědomil, že jsou to hlasy. Otevřel oči, do kterých ho udeřilo ostré světlo, a zamrkal, aby zahnal slzy. Noha mu pulzovala bolestí, ležel na něčem tvrdém a neskutečně ho bolelo celé tělo. Musím zjistit, co se sakra stalo.

Ještě dvakrát zamrkal, až se mu povedlo zaostřit. Díval se na oblohu. Světlou, modravou, naprosto normální oblohu. To ho maličko uklidnilo. Ve chvíli, kdy stočil hlavu na stranu, se mu zastavilo srdce.

Všude byly trosky. Zbytky budov, obrovské hromady železa, dřeva, betonu a dalšího materiálu, který se v budovách nacházel. Jako by je něco srovnalo se zemí. Jako kdyby tudy projel obrovský buldozer. Se slzami v očích si prohlížel své rodné město, jež už vlastně neexistovalo. Trosky se tyčily do výše, zbytky panelových domů byly tak velké, až vypadaly z dálky jako kopce.

Zabloudil pohledem k domu, který byl asi dvacet metrů od něj. Střecha byla napadrť, sklo a střepy se válely všude možně, jedna jeho polovina se zbortila a druhá pomalu ale jistě mířila k zemi.

Bertolt si to nedokázal vysvětlit. Vždyť ty domy nemělo nic zničit. Byly odolné vůči bouřím, zemětřesením, vůči všemu. Magie je držela pohromadě, zpevňovala jejich základy a chránila je před nežádoucími vlivy. Nic jim nemělo nijak ublížit, dokonce ani kus omítky nikdy nespadl. A nyní tu všechno bylo v troskách, železné konstrukce se zlomily, jako by byly z papíru, beton se drolil a rozpadal jako křída. Silnice pukaly jako popcorn v mikrovlnce, tvořily se v nich obrovské díry, jinde byly zvlněné jako moře při bouřce. Jediné, co zůstávalo stejné, byla příroda. Strom, který Bertolt zahlédl, nejevil žádné známky, že by se ho tato událost vůbec nějak týkala. Vesele se zelenil a kvetl, zatímco zbytek města vypadal jako po apokalypse. A trávníky na tom byly stejně. Zelenaly se, přímo zářily, a svou jasnou a radostnou barvou se vysmívaly okolnímu neštěstí. Mohly se rostliny vůbec smát? Jak se tohle mohlo stát?

„Hele, kluk už je vzhůru," zaslechl z levé strany. Nechtěl, aby na něj teď mluvili. Potřeboval tohle vstřebat. Co se s jejich městem stalo, mu bylo neznámé, ale zatím nehodlal propadat panice. Určitě je to jen sen. Příliš živá noční můra.

V zorném poli se mu objevil zarostlý muž v otrhaném oblečení. Instinktivně zkřivil tvář a maličko se obličejem odtáhl. Ten chlap vypadal jako bezdomovec.

„Hej, copil, klídek. Zachránili jsme ti život. Aproape si umřel."

„Sergiu říká pravdu, málem jsi tam umřel, zavalily tě trosky. Divím se, žes přežil. Moc nás nezůstalo," ozval se malý zavalitý mužík se světlým plnovousem. I on měl potrhané oblečení, ale pořád vypadal lépe než zmíněný Sergiu.

Bertolt si je prohlížel. Viděl je lehce rozostřeně, ale i tak si všiml všeho toho prachu se špínou, který se jim usadil ve vlasech a na kůži. Vypadali staře a strhaně. Ale ne tak, jako vypadali všichni. Oni působili dojmem, že tak staří opravdu byli.

„Kolik je vám let?" zašeptal první věc, jež mu přišla na mysl. Stále byl zmatený a říkal si, že jde jen o sen. Jenže to by ho ta noha tolik nebolela.

„Mně cincizeci, tady Jamiemu padesát pět," usmál se Sergiu, čímž odhalil skoro bezzubé dásně, a ukázal na muže vedle sebe.

„Jakou to mluvíte ř-řečí?" dostal ze sebe a bolestně zasténal, když nohu maličko pokrčil.

„Promiň, občas mi uklouzne slovo v mým rodným jazyce, rumunštině. Teď se mi to stává celkem často."

Přikývl. Neměl sílu na to mluvit. Připadal si neskutečně vyčerpaný, což by se mu ve snu stávat nemělo. Rozhlédl se opět po okolí, jestli se náhodou něco nezměnilo, ale vše vypadalo pořád stejně. Stejné trosky, stejná suť, stejná scenérie jako z postapokalyptického filmu.

„Co se tu stalo?"

Jeho zachránci se po sobě podívali. Jako by spolu komunikovali beze slov, dívali se na sebe dlouho a oba krčili obočí. Mluvili snad pomocí myšlenek? Že by jim zůstala nějaká magie, zatímco on o tu svou pravděpodobně přišel?

Sergiu si odkašlal. „Řekněme, že zmizela magie z celýho světa."

______

Vítejte u dalšího kratšího příběhu, kterej se mi povedlo sesmolit v lese.
Doufám, že hlavní hrdina vám zatím není nijak nepříjemnej, v nejbližší době se ho totiž nezbavíte, ehm.

Kapitoly budou vycházet jedna denně, celkově jich je deset, takže se máte na co těšit, snad teda. ;)
Klidně kritizujte, kopejte, rýpejte, chvalte, přijímám cokoliv!

Inu, doufám, že se potkáme i u další kapitoly.
Hezkej zbytek dne a neutopte se.
Q.