August se pokoušel usnout. Neustále myslel na to, co je teď asi s Bertem, jestli je v pořádku, jestli nemá hlad. Nedokázal přemýšlet nad ničím jiným. Dokonce ani hrát si s rytíři a dinosaury ho nebavilo, nezvládal se na to soustředit. Když dostal k večeři lasagne, které zbožňoval, začal se v nich nimrat a skoro nic nesnědl.

Nyní se převaloval v posteli, před očima měl obraz bratra, jak mizí v tom hloupém portálu, a cítil, jak se mu do očí tlačí slzy. Tolik se bál, že se nevrátí. Přitiskl si k sobě plyšového zajíce, kterého našel v dřevěné krabici, a utřel si nos do peřiny. Už se chtěl převalit na druhý bok, když zaslechl hlasitou ránu z obývacího pokoje.

Na nic nečekal, rozběhl se ke dveřím, které prudce otevřel, a zkoumal, co se stalo. Spatřil napjatého Johanna stojícího u gauče. U nohou měl talíř, rozbitý na několik střepů. Ve tváři byl bledý jako stěna a třásly se mu ruce.

August ho pozoroval. Něco tady bylo jinak, věděl to, ale nedokázal rozeznat co. Až když se pořádně rozhlédl po pokoji, konečně zjistil pravdu. Asi metr před Johannem se vznášela rolnička a tiše cinkala.

Starší muž se pro ni natáhl, opatrně, jemně ji uchopil. Ve chvíli, kdy se jí dotkl, se zatvářil, jako by ho někdo kopl do břicha.

„Je ledová," pronesl tiše a podíval se na Augusta.

♦♦♦

Bertolt zpanikařil. Nechápal, co se stalo, že ten hloupý amulet zmizel, i když stále dýchal. Vždyť měla uletět až ve chvíli, kdy zemřel! Zase ta zpropadená vyšší kouzla, nemůžou fungovat pořádně, pomyslel si naštvaně, když nořil ruku do samotné magie a snažil se nahmatat tu zatracenou rolničku. Nakonec jen tiše zaklel, vyndal ruku ven, otřel si ji o kalhoty, jako by šlo jen o vodu, a rozhlédl se.

Unavený nebyl. Mohl by tedy začít čistit. Jenže nechtěl. Když vzal v potaz, co s ním udělala zesláblá fontána, nedokázal si představit, jak by to dopadlo, kdyby byla v plné síle. Frustrovaně si povzdechl a sedl si na zem. Šlo o čas. Když se nerozhodne rychle, hrozí, že její síla zeslábne tak moc, že Johannovi spadne dům na hlavu. Jakmile jeho se jeho myšlenky zatoulaly k němu, rozbušilo se mu srdce.

Zatraceně. Řekl mu, že pokud úkol nesplní a nevrátí se, má Augusta uspat. Až se tam ta rolnička objeví, bude ledová, protože zmizela ještě předtím, než stihl něco udělat. Polil ho ledový pot. Musí si pospíšit. Rychle vše vyčistit, popadnout věci a běžet nahoru jako o život, jinak hrozí, že jeho malého brášku uspí natrvalo.

Okamžitě se postavil a rázně došel až k fontáně. Teď, nebo nikdy. Všechno, nebo nic. Musím to zvládnout.

Naklonil se nad okraj, znovu zíral do středu a původu všeho, znovu pocítil tu euforii. Jenže tentokrát věděl, že nesmí podlehnout. Napřáhl ruce před sebe a pustil se do čarování.

Tři kruhy.

Magie se začala čeřit.

Dvakrát mávnout k nebi.

Na hladinu vyplavaly chuchvalce temné magie, černé jako sama noc.

Čistota.

„La pureté."

Tentokrát se projasnila, všechny tmavé skvrny zmizely.

Malíček a palec.

Pramen jako by oživl, nyní z něj magie neukapávala, nýbrž se valila a v tenkých provazcích padala přímo do fontány. Bertolt se rozesmál. Dokázal to. Zachránil svět před rozpadem. Teď už zbývalo jen zachránit Augusta.

Cítil, jak se ho zmocňuje touha, stejná jako předtím. Chtěl zavřít oči, otočit se a odejít od ní, jenže to nešlo. Jeho vědomí se začalo poddávat. Malé úponky chtíče ho přitahovaly k sobě, našeptávaly mu, že pokud se napije, bude všemocný. Měl pocit, jako by k němu promlouvala sama fontána, nabízela mu svůj poklad. Vlnila se před ním jako tanečnice, snažila se ho zlákat.

Vzdáleně si uvědomoval, že se k ní mátožně rozešel. Díval se jen na ni, hltal ji očima, přál si se v ní utopit. Představovala všechnu moc světa. A on ji zachránil, oživil ji. Nabízela se mu jako odměna, válečná kořist. Jak by jen mohl odmítnout?

Narazil do okraje, rukama jej ohmatal. Připadal si jako slepý, jako kdyby mu ukradla zrak. V hlavě se mu promítaly obrazy toho, co všechno by s její mocí mohl dokázat. Zničit ty, kteří se mu posmívali. Postavit budovy, stát se nejmocnějším čarodějem. Oživit rodiče.
Fontána se spletla. Představa živých rodičů nepodnítila jeho touhu, naopak ji skoro zabila. V tu chvíli procitl, zalapal po dechu a začal vrávoravě couvat. Zdálo se mu, jako by celou dobu zadržoval dech.

Rychle se odvrátil, popadl svůj batoh a mířil k portálu. U rohu se však zarazil. Nemohl by vážně ochutnat? Aspoň maličko? Takové malé množství by přece nikomu neublížilo. Ten plešatý blázen sice tvrdil, že to nesmí, ale to určitě říkal jen proto, že se bál, aby nebyl silnější než on. Už se chtěl vrátit, když rukou zavadil o cosi tvrdého v kapse. Vytáhl to na světlo.

Šlo o dřevěného vojáčka, kterého mu Gus potají strčil do batohu. Ve chvíli, kdy si ho pořádně prohlédl, jako by prozřel. Ne. Žádná magie. Musím jít. Přinutil své nohy k pohybu, zmizel za hliněným rohem, zdroj veškeré moci nechal za zády a rozběhl se k portálu.

Tentokrát se nezastavoval. Přestože mu přechod způsobil bolest hlavy, nezpomalil a uháněl dál do kopce, aby byl co nejdřív nahoře a mohl zabránit Johannovi, aby kvůli hloupému nedorozumění zabil jeho bratra.

Pokračoval vytrvale vpřed. Každý průchod mu ubližoval, ničil jeho tělo, ale věděl, že nesmí zastavit. Až když doslova po čtyřech prolezl šestým portálem a na chvíli ztratil vědomí, došlo mu, že už zastavit zkrátka musí. Ačkoliv se to příčilo každé buňce v jeho těle, odplazil se ke zdi, vytáhl dvě jablka, donutil se i přes svůj rozhoupaný žaludek je sníst a vypil celou lahev vody. Přinutil se zavřít oči a nechat tělo na chvíli odpočinout. V tomhle stavu by stejně další přesun nejspíš nepřežil.

Když se o nějakou dobu později probral, cítil se alespoň o trochu lépe, a proto ihned vstal, aby mohl vyrazit. Nehodlal dále ztrácet čas. Každá minuta teď mohla znamenat prohru. Už neběžel, to jeho unavené nohy odmítaly, ale aspoň šel pořádně rychle. Přestože cesta vedla jen mírně do kopce, pořádně se zadýchal, než konečně narazil na další portál. Měl trochu pocit, že samotná fontána ho snad nechce nechat odejít, protože nyní byly následky přesunů horší než při cestě dolů. Štvalo ho to, protože pospíchal, a už ty minulé potíže ho málem vyřídily, natož když se teď objevovaly v mnohem horším provedení.

Zdolal další dva portály, mezi nimiž musel asi hodinu jen sedět na zemi a nic nedělat, když jeho nohy vypověděly službu. Uprostřed kroku se náhle podlomily a on skončil na zemi, rozedřel si dlaně a zarazil si do nich nespočet malých kamínků. Tiše sykl. Zbýval mu poslední a pak už jen ten vedoucí k těm dvěma, nemohl přece teď zastavit. To nešlo. Mohl by tím pádem dorazit pozdě – a to nemohl dovolit. Nechtěl vedle rodičů pohřbít ještě brášku. Zůstal mu jako poslední, jeho jediná rodina. Navíc se vrátila magie, v tom případě by mohli bydlet spolu tam na povrchu, vynahradit si tu dobu, kterou strávili v postapokalyptické verzi světa.

Pokusil se se postavit, ale dolní končetiny ho odmítly poslechnout. Naštvaně zaklel a praštil pěstí do zdi. Zrovna teď. Nemohlo se to stát až tam nahoře, když by viděli, že mu nic není. Napadlo ho, že by se mohl dál prostě plazit, ale včas si uvědomil, že tak by se jen naprosto vyčerpal a nedostal by se nijak závratně daleko. Frustrovaně si povzdechl, vytáhl deku a zavřel oči. Doufal, že nepřijde pozdě.

Spal sotva hodinu, možná dokonce méně. Jeho vyděšená mysl mu nedovolila zůstat déle mimo. Probral se s nepříjemným pocitem, že selhal. Rychle se vyškrábal na nohy, hodil deku do batohu a svižně pokračoval v chůzi. Snažil se odehnat chmurné myšlenky na bratrovo malé chladné tělíčko v modrém pyžamu.

Konečně dorazil k poslednímu portálu. Prošel jím, žluč se mu nahrnula do úst a pozvracel se. Měl pocit, jako by ho do břicha kopl kůň. Klesl na kolena, zhluboka dýchal. Musel si opláchnout obličej zbylou vodou – a tím byly jeho zásoby tekutin vyčerpány.

Když se alespoň částečně vzpamatoval, ušel ještě několik kroků a dospěl k názoru, že déle už čekat nemůže. Bylo na čase začít čarovat.

Poklepal na prsten, přesně pětkrát, poté po něm dvakrát přejel prstem. Cítil, jak mu do těla proudí nesmírné množství síly, takové, jaké tam nikdy nebylo. V jednu chvíli ho napadlo, jestli si stejně připadají i mocní čarodějové, když provádí nějaké složité kouzlo.

Jakmile přečerpal všechnu energii, kterou prsten ukrýval, pustil se do vytváření portálu. U tohoto druhu vyššího kouzla bylo nesmírně důležité soustředit se na každý pohyb, provést jej přesně, jak má být proveden, nikde nespěchat, nezaoblovat hrany tvarů, neboť jakákoliv odchylka mohla mít nedozírné následky. Často se stávalo, že když se do tohoto nebezpečného kousku pustil některý z mladších čarodějů, vymknul se mu z rukou a nebožák skončil roztrhaný na kusy – a aby toho nebylo málo, každý ten kus se nacházel někde úplně jinde, protože se teleportoval. O něco takového Bertolt nestál.

Proto v klidu prováděl celou sérii pohybů, přesně jak mu je Johann ukazoval. Obkroužit levou rukou hlavu. Ve vzduchu nakreslit dvě kolmé čáry. Pravidelnou šesticípou hvězdu. Dotknout se palcem středu dlaně, nejdřív na pravé ruce, poté na levé. Všechna gesta doprovázelo recitování krátké formulky v jazyce, kterému nerozuměl – údajně šlo o japonštinu.

Dostal se až k poslední části. Na čele se mu perlil pot a hlas se mu chvěl únavou. Přestože měl k dispozici magii od Johanna, kouzlo si bralo i tu jeho. Znovu obkroužil svou hlavu, představil si místo, kam se chce dostat, a svěsil ruce podél těla. Několik děsivých vteřin se nic nedělo. Strachy se mu roztřásla kolena. Co když to pokazil. Už se odsud nedostane, tolik energie, aby to zkusil ještě jednou, nemá. Už málem propadl zoufalství, když se vzduch před ním zachvěl.

Vydechl úlevou a rychle prošel portálem. Jelikož byl začátečník, podařilo se mu ho vyčarovat nějaký půlmetr nad zemí, tudíž šlápl do prázdna a skončil na všech čtyřech. Pleskl sebou na dřevěnou podlahu přesně ve chvíli, kdy Johann recitoval jakési kouzlo ve francouzštině a August ležel na gauči.

„Přestaňte! Žiju!"

Plešatý muž k němu vzhlédl unavenýma očima a pousmál se.

„Já vím. Toho množství magie, které se uvolnilo, si nešlo nevšimnout. Zrovna jsem ohříval kakao. Dáš si?"