Bertolt se zasmál. Nijak vesele, zněl spíš, jako člověk se zápalem plic. Z toho zvuku naskočila starším mužům husí kůže.

„Jasně, jasně, je pryč, samozřejmě úplně všechna, že jo? A co příště? Přiletěj ufoni a všechny nás zotročej?"

„Ne, kluku, serios. Magie je v tahu. Proč myslíš, že je všechno takový, jaký to je, když to drží kouzla pohromadě?"

Zarazil se. Tohle dávalo smysl. Ale to nešlo. Nemohlo to tak být. Magie nemohla jen tak zmizet, magie tu byla vždycky. Rodily se s ní děti, umírali s ní starci, stavěly se s ní budovy, silnice, naprosto všechno. Jen příroda zůstala netknutá, dokonce i zvířata. Ačkoliv s ní přicházela do styku, nikdy neproudila jejich žilami. Dalo se s nimi kouzlit, ale sama o sobě magická nebyla. A tak to přece mělo být. Lidé měli kouzla. Lidé byli všemocní. A nemohli o to všechno přijít.

„To je blbost," vyhrkl a zadíval se na ně. Oba mu věnovali soucitný pohled.

„Chápeme, že je těžký tomu věřit, ale je to tak. Zkus vykouzlit třeba světlo."

Udělal to, co po něm chtěli. Luskl. Znovu. No tak, rozsviť se. Jeho luskání se rozléhalo po okolí, odráželo se od všech pozůstatků dříve vysokých a poměrně majestátních budov a vracelo se zpět k jeho uším, aby mu dokázalo, že je to přesně tak, jak on nechce. Nemůže kouzlit. Protože nemá čím.

„To přece nic neznamená! Mohlo přijít nějaký tornádo! A já jsem oslabenej a zraněnej, proto nezvládám žádný kouzla. Dejte mi pár dní a já -"

„Ty nic. Nic neuděláš. Jsi slabej a vyčerpanej, protože jsi už čtyři dny nejedl ani nepil. Ale kouzlit už nebudeš, chápeš? Nejde to, nemáš s čím."

Čtyři dny? Co je to za kravinu?

„To jsem byl mimo tak dlouho?"

„Buď rád, žes byl jenom mimo," podotknul Jamie.

„Jak, jak to myslíte?"

„Většina se neprobudila vůbec. Několik z nich zavalily sutiny. A ten zbytek, větší zbytek, umřel ve chvíli, kdy zmizela magie."

„Já to nechápu. Jak teda umřeli?"

„Hele, nevím, jak moc seš v tomhle vzdělanej, ale už v přírodopisu na základce se učí, že nám všem koluje v těle magie. Silnejm čarodějům hodně, jako fakt hodně, ta magie z nich doslova teče. Středně silnejm docela dost, ale pořád v míře. A slabejm malinkato. Jen občas malej čůrek kouzel, co se jim věčně protáčí v těle," Jamie rukou obkreslil ve vzduchu kolečko, „takže na velký kouzla se nezmůžou, mohlo by je to zabít. Jenže tentokrát to byla jejich výhoda. Jak magie zmizela, vzala s sebou všechnu životní energii, která byla její součástí."

„Co... Co tím chcete říct?" zachraptěl Bertolt nevěřícně, když mu začalo docházet, kam muž míří. Vždy patřil mezi slabé čaroděje, v jejich ulici dokonce nejslabší. Často se mu kvůli tomu posmívali, protože nezvládal kouzla, která oni považovali za nejlehčí. Jenže jemu to stačilo, nevadilo mu, že zvládá jen pohybovat předměty, vyvolat světelnou kouli nebo použít jednoduché útočné či léčivé kouzlo. Nezáleželo na tom, vždyť hlavní bylo, že vůbec kouzlit dokázal. A teď se mu snad snažili namluvit, že tenhle handicap, který ho pronásledoval celou dobu, mu zachránil život?

„Tim chce říct, že magic z nich vysála veškerou sílu. Takže ty silný, co jí v sobě měli jak nasráno, to roztrhalo zevnitř, zatimco nás, co jsme měli sotva ždibec, to numai vyčerpalo nebo uspalo."

„Co se ale stalo? S budovami? Magií? Proč zmizela?"

„Nemáme páru, mladej, proč zmizela. Pro nás je hlavní, že žijeme. Zrovna my se bez magie obejdeme. A pokud jde o baráky, tak je to jasný. Jak je držela magie pohromadě, tak když zmizela, zhroutily se jak domeček z karet. Prostě se rozpadly. Tu budovy byly jak silný kouzelníci. Všechno, co obsahovalo magii, je pryč. Odešlo to s tou bouřkou."

„A takhle to vypadá všude po světě...?"

„Da, všude. Potkal jsem chlápka, co sem došel z Francie a povidal, že tam je to stejný."

Bertolt se zhluboka nadechl. Tohle zkrátka nedávalo smysl. Něco, co bylo odjakživa součástí jejich těl, jejich země se nemohlo jen tak vypařit. A takhle to vypadalo všude po světě? Nevěřil. Stále se nemohl zbavit pocitu, že jde jen o sen. Ale sen není tak propracovaný, tak bolestivý, tak reálný. Opravdu to tak vypadalo na všech místech? Myšlenkami náhle zabloudil ke svému rodnému domu. Jeho rodiče nebyli kdovíjací čarodějové, byli většinou rádi, když zvládli středně těžká kouzla. Ale mohl je zavalit jejich dům. Mohli tam ležet, v bezvědomí, ale bez pomoci.

Úzkost a strach ovládly jeho tělo i mysl, když si je představil, jak leží pod těmi všemi sutinami, osamělí, zranění, a pomalu umírají, zatímco jejich starší syn je od nich jen kilometr daleko. A co bráška? prolétlo mu hlavou. Zpanikařil, rychle se posadil a chtěl se zvednout. Věděl, že je musí najít. Musí jim pomoct. I kdyby ho to mělo stát život.

Pokusil se se postavit, ale neskutečná bolest ho naprosto pohltila, když se o pravou nohu jen lehce zapřel.

„Hou, hou, mladej, nikam nejdeš, máš nohu v prdeli. Koukej ležet," řekl Jamie a položil mu ruku na rameno.

„Já musím domů -"

„Tvůj domov je srovnanej se zemí, tam už nic nenajdeš, uvědom si to."

„Ale já musím za rodičema a bráchou, můžou tam někde být zranění, potřebujou mě," zamumlal, načež se opřel rukou o zbytek zdi, který byl vedle něj.

Díky ní se pomalu postavil na levou nohu. Nyní už stačilo jen došlápnout na pravou. Jakmile se druhá noha dotkla země, měl pocit, že je země láva. Celou končetinu mu sežehla ukrutná bolest, až mu vyhrkly slzy do očí. Ale věděl, že nesmí klesnout na zem. Nějak tam dojde. Musí.

„Co to děláš? Měl jsi vykloubený koleno, nemůžeš se jen tak promenádovat venku!"

„Nechte mě bejt," odpověděl slabě a ohnal se po nich rukou. „Jsem vám vděčnej, že jste mi pomohli, ale teď to zvládnu sám."

„Žádný takový, lehni si a dej se dokupy, pak si klidně jdi třeba na kraj světa. Nesebrali jsme tě tu se Sergiem hrobníkovi z lopaty jen proto, abys pak chcípnul na cestě, která stejně nemá smysl," odsekl starší z mužů a o krok se k mladíkovi přiblížil.

„Ta cesta má smysl! Moji rodiče s bráchou mě potřebujou!"

„To ti nedochází, že už může bejt po -"

„Nech ho jít, když to chce. Udělali jsme, co jsme mohli. Teď je to na něm," přerušil Jamieho Rumun a posmutněle se na chlapce usmál. „Jdi, kam tě nohy zanesou."

Bertolt se nenamáhal s odpovědí. Jen stiskl zuby k sobě, otočil se ke dvěma mužům zády a vyrazil ke svému rodnému domovu. První krok pro něj byl čistým utrpením. Bolest jej celého ochromila, obestřela ho jako jakási aura. Před očima se mu zatmělo, ale na nohou se udržel. Všechnu váhu přenesl na levou končetinu, přesto měl stále pocit, že hoří zevnitř. Prokrista, jak může něco takhle bolet?

S hlubokým nádechem udělal další krátký krok vpřed. Cítil, jak mu slzy smáčí tváře, v koleni mu škube a zároveň mu v hlavě řádí naprostý chaos se zmatením. Nedokázal pořádně přemýšlet, bolest byla moc silná. Přísahal by, že cítil, jak mu v hlavě pokaždé, kdy došlápnul, vybuchuje bomba a zatemňuje mu mysl, přičemž mu díky ní před očima běhají rudé hvězdy.

Zvládl ujít asi deset kroků, než se musel zastavit. Otočil se, aby zjistil, jak daleko je, a při pohledu na dva může, kteří od něj byli vzdálení jen pár metrů a zaujatě ho pozorovali, ho zaplavila vlna zoufalství. Uvědomil si, že tam nemůže nikdy dojít. Tímhle tempem po cestě umře a jeho rodina taky, zavalená betonem a dřevěnými trámy. Ne, nesmím se vzdát. Dojdu tam. Prostě jo.

Podíval se zpátky na cestu, na rozbitou a rozbouranou ulici, kde byly popukané chodníky i silnice, dopravní značky se válely na zemi, zkroucené do prapodivných tvarů, trosky domů někde lehce doutnaly a probouzely v něm neskutečnou lítost. Nádech, výdech, to dáš. Udělal krok dopředu a v duchu zaklel. Cítil, jak mu v pravém koleni cosi zavrzalo, ale snažil se to ignorovat, jinak by nikdy nikam nedorazil. Když podruhé došlápl na zraněnou nohu, tiše zakňučel, ale pokračoval dál. Věděl, že nesmí zastavit. Byl odhodlaný se tam klidně i připlazit, když to bude potřeba, hlavně zachránit nebo zkontrolovat rodinu. Na tom záleželo nejvíce. Nemohl dopustit, aby se jeho malému bráškovi či rodičům něco stalo.

Šel už asi deset minut, když se jeho mysl začala dostávat do stavu jakési malátnosti, skoro až apatie. Pravidelná bolest, neustálé zírání na zem, aby náhodou nespadl do nějaké jámy, ho uklidňovaly. Dokázal jít dál, přestože při plném vědomí by po každém kroku hlasitě zaúpěl a zastavil se. Připadal si trochu jako robot. Měl pocit, jako by jen automaticky pohyboval končetinami, pohyboval se a hořící pravou nohu už v podstatě ani nevnímal, jak moc si na ni zvykl.

Objevila se před ním menší puklina, tudíž musel zastavit. V tu chvíli se všechna aura, jež ho obklopovala, rozplynula a utrpení se znovu přihlásilo o slovo. Z úst mu uniklo několik jadrných nadávek, když se pokoušel díru v silnici překročit. Jakmile se pravá noha dotkla země a on na ni přenesl váhu celého těla, i když jen na okamžik, tělem mu projela taková bolest, až vykřikl a podlomily se mu nohy.

Při tvrdém dopadu na kolena se mu zatmělo před očima, zalapal po dechu a zhroutil se na zem. Opar bolesti mu zastřel veškeré myšlenky, takže jen bezvládně ležel a hlasitě hekal a kňučel. Po chvilce se rozvzlykal. Bylo toho na něj moc. Nechápal, co se to zatraceně stalo s jejich krásným městem, ba dokonce celým světem, nedokázal se smířit s neexistencí magie, a navíc už nezvládal dále snášet tuhle bolest. Potřeboval ze sebe všechen ten tlak, paniku, zmatení i strach o blízké dostat. A s každou slzou, jež mu stekla po tváři, se cítil o malinko lépe. Alespoň psychicky. Fyzicky na tom byl pořád stejně. Přesto se posadil, se zaúpěním se zvedl a postavil se na levou nohu. Tak, dobrý. Už jsem jen kousek od našeho domu. Stačí jen tamhle zahnout. To zvládnu.

Krok dopředu, neskutečná bolest a tichý výkřik ztlumený dlaní na ústech. Tak probíhala jeho cesta k rodnému domu. Když zahnul tam, kde potřeboval, odlepil pohled od země. Bodlo jej u srdce a snažil se zklidnit svůj splašený dech. Sakra, co se mnou je? Snad jsem nečekal, že to tu bude vypadat jinak. Netknutě. Bylo přece jasný, že to tu bude taky tak vybombardovaný jako jinde. Ale i tak to... bolí.

Sklopil hlavu a pokračoval dál. Už jen dvacet kroků. A bude tam. Zachrání je. Devatenáct. Zatnul zuby, aby nevykřikl, když došlápl pravou nohou do jakéhosi výmolu na silnici. Osmnáct. Očima přejížděl trosky známých budov. Sedmnáct. Tady u tohoto domu si hráli se sousedovic klukem na honěnou. Šestnáct. Nad jeho hlavou proletěl holub a usadil se na zlomené stopce. Patnáct. Jsem skoro tam. Už skoro jo.

Poslední krok jej konečně zanesl před zbytky domu, ve kterém vyrůstal. Pohled na něj mu vehnal slzy do očí. Všechny věci, které měl rád, s nimiž trávil dětství a něco pro něj znamenaly, byly roztroušeny všude možně a rozdrceny na maličké kusy. Našel svého houpacího koníka. A taky nábytek, který se od jeho odchodu evidentně nevyměnil. Se skelnýma očima se dopotácel k hromadě betonu a suti. Teď je musím najít. A pomoct jim. Opřel se o jeden dřevěný trám a pokusil se s ním pohnout, když si všiml čehosi bledého a hubeného na zemi pod sebou. Zaostřil na tu věc.

Zvedl se mu žaludek a před očima se mu objevily mžitky. To ne. Ne, to ne. Z hromady kamení, prachu a trosek trčela lidská ruka. Ženská ruka. Ruka jeho matky. Nehýbala se.
Opatrně se jí dotkl prsty. Byla úplně ledová, ztuhlá a krev v jejích žilách už dávno neproudila. Když o kousek dál spatřil podobnou, jen silnější, došlo mu, čí je.

„T-Tati, mami, přišel jsem p-pozdě," vzlykl a klesl na kolena, aniž by si uvědomil, jak velkou bolest si způsobí.

V tu chvíli měl pocit, že ho něco roztrhalo zevnitř. Vykřikl, nedalo se to déle vydržet. Proč musel přijít až tak pozdě? Kdyby dorazil dříve, mohl je zachránit. Mohl jim pomoct ven a všichni by nyní seděli vedle sebe a objímali se. Lehl si na zem a rozbrečel se. Nyní už to nemělo cenu. Byl odhodlaný jim pomoct, i přes svou bolest, přesto však selhal. Jaký mělo smysl se dál snažit žít? Všechno bylo špatně. A on ani nevěděl proč vlastně.

„Berte?"

Ztuhl. Zamrkal. Podíval se směrem, odkud se hlas ozval. Hleděl do tváře desetiletého chlapečka, který ho pozoroval vykulenýma očima a po tvářích se mu koulely slzy.

„Gusi? Jsi to ty?" vyhrkl a vyhrabal se do sedu.

Bál se, že se mu chlapec rozplyne před očima. To už by se opravdu zbláznil. Mladý klučina začal horlivě přikyvovat a po obličeji se mu řinul další vodopád slz.

Bertolt na nic nečekal. I přes veškerou bolest se rychle zvedl, málem při tom omdlel, a odklopýtal ke svému bratrovi, kterého pevně sevřel v náruči. Drtil ho rukama, svíral jeho drobné tělíčko a plakal mu do ušmudlaného trička. Pořád měl důvod se snažit. Byl odhodlaný se o bratra postarat za jakoukoliv cenu.
Teď už zůstali jen oni dva.