August si hrál s dřevěným panáčkem. Tahle postavička neměla žádné výrazné rysy, sotva šly rozeznat nohy a ruce, ale aspoň hlava byla hezky zakulacená. Augustův starší bratr malým nožíkem panáčkovi v hlavě vydloubnul dva malé žlábky místo očí a naznačil úzkou čárkou ústa. Možná nešlo o umělecké dílo, ale měl ho rád a neustále si s ním hrál. Nejčastěji na vojáky, kdy společně bojovali proti nebezpečným kamenům, větvím nebo čemukoliv, co s bratrem na cestě našli. August svému vojáčkovi začal říkat Helmut – po tátovi.

Někdo si kousek od něj odkašlal. Gus zmateně zvedl hlavu a strachy klopýtl a spadl na zadek. Hleděl do tváře mladého plešatého muže v elegantním a čistém oblečení, který byl tak zatraceně vysoký. Dokonce i vyšší než bratr, a i ten vypadal jako stožár. Vyděšeně hrábl po panáčkovi, přitiskl si ho na prsa.

„Ahoj, chlapečku. Ty jsi August, že?" naklonil se k němu ten cizí člověk a usmál se.

Chlapce z toho úsměvu zamrazilo. Chtěl zavolat na bratra, aby mu pomohl, ale to už za sebou zaslechl rychlé kroky a během vteřiny mu na rameni spočinula zašpiněná dlaň.

„Co tu chcete?"

„Ah, ty budeš Bertolt," pronesl neznámý a narovnal se. Poté udělal krok ke staršímu ze sourozenců a potřásl mu rukou. Doslova mu tu svou vecpal přímo do dlaně.

Oba na něj zírali jako vyorané myši, nechápali, co tam ten člověk chce. V tomhle světě, ve kterém žili, si lidé ruce nepodávali.

„Jmenuji se Johann. Jsem tady, abych vám oznámil důležitou novinu, která vám možná změní život."

Bertolt si odfrkl, stoupl si před bratra, takže se nosem téměř dotýkal mužovy tváře, a zvedl hlavu, aby mu hleděl do očí. Když ho tak August viděl, sám se skoro dmul pýchou, jak statečného má brášku.

„Tak hele, my o vaše novinky nestojíme. Jsme na cestě za příbuznými, a pokud jste si nevšiml, dnešní doba zrovna nepřeje cestujícím dvojicím. Takže nás nezdržujte a jděte si po svých."

Potom vzal bratra za ruku, vytáhl ho na nohy a došel s ním až k rozkvetlé jabloni, pod kterou se původně na chvíli zastavili, aby si odpočinuli a nabrali síly. Tam popadl ošuntělý batoh, jejich jediné zavazadlo, hodil si jej na záda, věnoval cizinci poslední pohrdavý pohled a ruku v ruce s malým klučinou vyrazil na cestu.

„Možná byste mě měli poslouchat, protože vám dokážu vrátit to, o co jste přišli," zavolal za nimi Johann.

„Tak o tom pochybuju," poznamenal naštvaně Bertolt a přidal do kroku, až za ním August skoro vlál.

Chtěl být od toho blázna co nejdál. V téhle době nebylo radno zůstávat o samotě. Od té doby, co ze světa zmizela magie, která proudila lidmi i budovami, se ze zbylých přeživších stali akorát zloději, co se nezdráhali okrádat mrtvé a pro nějakou kořist klidně i zabít osamělého pocestného. Proto mu Bertolt nevěřil ani slovo. Chtěl se s bratrem dostat po silnici, ve které byly ohromné praskliny – některé dokonce museli obcházet, ani je nešlo přeskočit –, až k jejich příbuzným, kteří bydleli v hlavním městě. To bylo od jejich města ale vzdálené nějakých šest set kilometrů. A protože měl na krku malé unavené dítě, cesta jim měla trvat zhruba dvacet dní, což byla až moc dlouhá doba.

Z jejich rodného města se po měsíci, kdy se poflakovali ve společnosti dvou postarších mužů, kteří jim nabídli přístřeší v troskách bytového domu, v němž shodou okolností před katastrofou Bertolt bydlel, konečně odvážili vyjít před pěti dny. Zbývalo jim patnáct dnů chůze a starší z chlapců si uvědomoval, že pokud nepřidají a nezkrátí to na týden, je dost možné, že jim dojde jídlo. Voda se dala sehnat jednoduše, potoky vídali všude možně, v případě nouze se mohli poohlídnout v troskách některého z domů, ale jídlo, to se shánělo špatně. Nechtěl se proto nechat zdržovat nějakým podivínem, ať si tvrdil, co chtěl. Proto ho překvapilo, když za sebou zaslechl dusání. Rychle se otočil, bratra instinktivně schoval za sebe a z kapsy vytáhl kapesní nůž.

„Copak nechápeš, že s vámi potřebuji mluvit?"

„Nechte nás bejt. Jestli chcete jídlo nebo pití, běžte si do města a nakraďte si, co potřebujete, my vám nic nedáme."

„Nechci vaše jídlo ani pití. Chci vám pomoct."

„V téhle době nikdo nikomu nepomáhá," procedil Bertolt skrz zuby a odplivl si před Johanna. Ten se jen ušklíbl a udělal krok vzad.

„Pomůžu vám, vy pomůžete mně."

„Ani vás neznám. Proč bych měl pomáhat naprostýmu cizinci?"

„Znal jsem se s tvým otcem, Helmutem. Chodili jsme spolu na vysokou."

Starší kluk zaváhal. Opravdu se znali? Kdyby ne, neřekl by otcovo jméno. A co by tak tenhle člověk mohl potřebovat? Byl slušně oblečený – až přespříliš, na to, že už měsíc zde nebyla magie a lidé se chovali jako po apokalypse. Nebylo možné, aby byl tak čistý, upravený a učesaný. Dokonce měl i ostříhané nehty. Bertolta bodlo u srdce, když mu došlo, že už přes měsíc neviděl hřeben nebo nůžky na nehty.

„Co chcete?"

„Navrhuju to probrat někde, kde s tebou bude rozumnější řeč."

„Probereme to tady a teď."

„No, jestli si chceš nechat ujít sprchu a měkkou postel, tak fajn."

Sprcha. Postel. Při těch slovech se mu málem podlomila kolena. Měsíc se smiřoval s tím, že už je nikdy neuvidí. A teď měl možnost je zase okusit na vlastní kůži. Měl co dělat, aby se udržel v klidu.

„Jak je to odsud daleko?"

„Ani ne deset minut chůze. S tvým dovolením vás povedu. Mimochodem, co tvoje noha?"

Bertolt se zarazil. Jak mohl vědět o tom, že měl zraněnou nohu a díky tomu skoro ani nezvládl chodit? Vždyť už byla víc jak týden v pořádku. Chytil Augusta pevněji za ruku.

„Jak to víte?"

„Vím všechno, co vědět chci. Vím, že tě našli v troskách ležet dva muži – Sergiu a Jamie. Vím, že když jsi dorazil k vašemu rodnému domu, našel jsi tam v ruinách svého bratra a vzal jsi ho k těm dvěma mužům. A taky vím, že se mě teď bojíš."

Bertolt zbledl, ucouvl a znovu vytáhl kapesní nůž. Ruka se mu třásla tak moc, až málem vypadl. Johann se k němu otočil čelem, spokojený úsměv na tváři, a založil si ruce na hrudi.

„Nechci vám ublížit. Kdybych to chtěl udělat, už je po vás. Jste pro mě až moc důležití."

„Co jste sakra zač?"

„Jsem tvůj přítel, Berte," pohlédl mu do očí, „a navzájem se teď potřebujeme. Jsem člověk, který velmi dobře znal vašeho otce a který tobě i tvému bratrovi nabízí střechu nad hlavou, teplou vodu, jídlo, postel a čisté oblečení. Nechci ti ublížit, přísahám. Hledal jsem vás příliš dlouho."

„Jak vám mám věřit? Jsme tady sami. Můj brácha je malej kluk, v případě nějakýho průseru vám skoro ani nedokáže utýct, protože je vyčerpanej. Jsme unavený, bolí nás celý tělo. A vy mi chcete tvrdit, že vám mám věřit a jít s váma? Teď? Když se lidi vraždí jen kvůli kusu žvance?"

„Přísahám, že vám nezkřivím ani vlas. Jestli mi nevěříš, klidně se mnou pojď jen ty, pro Guse se vrátíme za chvíli, až mi uvěříš."

August se nadechl a už chtěl říct, že půjde s nimi, že se nebojí, když si všiml, jak bratrovi zacukal sval na čelisti. Takhle se tvářil, když právě měl udělat něco, co se mu vůbec nechtělo. Často u něj tenhle výraz viděl, když už šel spát a Gus po něm chtěl přečíst pohádku.

„Půjdeme s váma. Ale jestli se o něco pokusíte," schoval nožík zpátky do kapsy a z té druhé vytáhl revolver, načež na cizince zamířil, „věřte mi, že vás bez váhání zabiju."

„Platí," usmál se Johann, kývl na ně a vydal se kupředu.

Bertolt čapl bratra za ruku, držel ho blízko u sebe a v pravé ruce doslova drtil černou pistoli. Daroval mu ji Sergiu na důkaz jejich přátelství. Oba tehdy věděli, že jednou se bude hodit.

Následovali plešatého muže, starší chlapec mu pohledem propaloval záda, mladší svíral vojáčka a snažil se udržet s druhým krok, i když to šlo těžko. Několikrát chtěl poznamenat, že už nemůže, jak ho pálila lýtka, ale vždy se včas zarazil. Nebyl přece žádná bábovka, aby nezvládl trochu rychlejší chůzi.
Když už ale sotva popadal dech a za bratrem doslova vlál, Johann konečně zastavil u trosek rodinného domu. Následně se otočil, aby se ujistil, že jsou oba sourozenci za ním, vešel mezi polorozpadlé zdi, až úplně dozadu, kde se nacházela malá a kupodivu skoro netknutá místnost, ve které byla spousta polic a knih. Náhle se Johann zastavil, stoupl si ke zdi mezi dva regály, napřáhl ruce a začal jimi prudce gestikulovat, přičemž pronášel slova v cizím jazyce, kterému ani jeden z bratrů nerozuměl.

Bertolt, kterému jako prvnímu došlo, co se to právě děje, zalapal po dechu, schoval Augusta do náruče a přikrčil se. Ten chlap čaroval. Bál se, aby nepoužíval nějaké silné útočné kouzlo, kterým by stěnu vyhodil do povětří, a proto se skrčil ještě víc. Jenže když cizinec přestal mluvit a naposledy si rozmáchlým gestem obkroužil hlavu, zeď se zachvěla jako vodní hladina.
Bert vytřeštil oči a hlasitě polkl.

On vyčaroval portál.

___________

Jeeej, magie existuje, i když zmizela. Asi kouzlo. Nebo nějaká špatná náhoda.

A máme tady novou postavu, jupí. Co na něj říkáte? Taky se vám zdá moc nóbl na to, co se kolem děje? A kde vzal magii? A co má v plánu? O.o

Všechny teorie, výtky, postřehy a podobný věci si moc rád přečtu, takže pokud máte něco na srdíčku, sem s tím!

Q.