Bertolt nikdy nepatřil k silným, ba ani středně silným čarodějům. Jeho rodina se řadila k těm slabým. Často ho kvůli tomu šikanovali a posmívali se mu, protože zvládal jen jednoduchá kouzla, při kterých se středně silní ani nezapotili. Naučil se žít s tím, že to nikam nedotáhne, udělá si normálně vysokou a bude pracovat. A i když by to nikdy nepřiznal nahlas, připadal si tak spokojený. Nepotřeboval umět proměnit olovo ve zlato, stačil mu ten základ, který měl. Jeho tělem proudilo tak malé množství magie, až bylo skoro nepostřehnutelné.
Bertolt nikdy v životě neviděl, že by někdo vyčaroval portál. Natož v době, kdy magie ze světa doslova vymizela.

„Běžte, neostýchejte se," vytrhl ho z transu Johann a pousmál se. Věděl, že tím chlapce naprosto vyvedl z míry.

Oba se pomalu postavili, stále nemohli uvěřit svým očím. August se neudržel, odcupital až k vlnící se zdi a prostrčil jí ruku.

„Je tam teplo," poznamenal.

„Vytvořil jsem průchod až do svého bytu, snad vám to nevadí. Cesta odsud až tam by byla velice dlouhá a náročná."

„J-Jak?" hlesl Bertolt, který konečně zvládl přimět svůj jazyk k pohybu.

Tupě zíral na portál, srdce mu bušilo jako o závod. Jen ze zvyku se pokusil lusknout – jak očekával, místo světélkující koule mu nad dlaní poletovala smítka prachu.

„Všechno vám vysvětlím, ale teď běžte dovnitř. Nerad bych, aby nás tu někdo chytil."

Gus se nenechal dvakrát pobízet a doslova skočil dovnitř. Bertolt chvilku váhal, těkal pohledem mezi plešatým mužem a zdí, nakonec si povzdechl, zavřel oči a udělal krok vpřed. Tělem mu projelo zvláštní příjemné brnění, obličej mu ovanul teplý vzduch.

Celý nervózní otevřel oči a málem zapomněl, jak se dýchá. Stáli v útulném obývacím pokoji s bílým koženým gaučem, hnědou dřevěnou podlahou, olivově natřenými zdmi a malým krbem, který se nacházel naproti gauči. Otočil hlavu a spatřil kuchyňský kout se všemi spotřebiči. Nad hlavou jim svítila zářivka. Díval se na ni, jako by právě spatřil Boha. Ani si neuvědomil, že brečí, dokud ho Johann nepoplácal po rameni, čímž ho vrátil zpět do reality.

„Já vím, je to nádhera."

Bertolt po něm šlehl podezřívavým pohledem a vymanil se mu. „Jak je možný, že... že tohle všechno..." Rozmáchl se rukama, už ani nemohl najít ta správná slova.

Johann mávl rukou směrem ke stropu, poté doleva a prudce vpřed a zeď za jeho zády se přestala vlnit. Potom se protáhl a spokojeně se usmál.

„Navrhuji dohodu. Vy se dojdete osprchovat, já vám mezitím udělám něco k jídlu a připravím vám oblečení a potom vám řeknu úplně všechno. Platí?"

August, který třeštil oči na všechno, co viděl, začal horlivě přikyvovat. Zatahal bratra za špinavou mikinu, aby se k němu sklonil.

„Že tady zůstaneme? Že jo, prosím?" šeptl a udělal na něj psí oči.

Starší z chlapců se nadechl, aby něco řekl, ohradil se, rozkázal, že jdou okamžitě zpátky, ale nakonec jen unaveně přikývl. Zdálo se to tak neskutečné. A přitom tak reálné. Gus mu nadšeně skočil kolem krku, div ho nestrhl na zem, a pak se na Johanna zářivě usmál.

„Do koupelny vedou ty dveře vpravo."

Malý klučina vystřelil jako šipka, rozrazil dveře a nadšeně vykřikl, když spatřil velkou vanu i sprchový kout. Během deseti vteřin se svlékl a zapadl do sprchy, kde se vzápětí začal smát. Bertolt se vyčerpaně pousmál a po krátkém zaváhání se posadil na zem. Nechtěl ušpinit ten zářivě bílý gauč.

„Budete jíst palačinky?"

Zavřel oči a snažil se vzpomenout, jak chutnají. Naposledy je jedl tak před pěti lety. Hlavně doufal, že tyhle nebudou nijak otrávené.

„Klidně," zamumlal a promnul si obličej.

Připadal si jako ve snu. A bál se, že jakmile si dovolí povolit v ostražitosti a uvolní se, všechno se rozplyne, on se probudí pod tou jabloní, do očí ho udeří zapadající slunce a budou muset zase vyrazit.

August vylezl celý nadšený, div radostí neskákal až ke stropu. Z mokrých vlasů mu kapala voda na zem, ručník měl omotaný kolem těla a culil se. Okamžitě zamířil k hromádce čistého oblečení, které jim Johann připravil, a oblékl se do modrého pyžama. Oči mu jiskřily radostí, když se mu povedlo se do něj nasoukat.

„Jestli chceš, mám tady krabici s hračkama, můžeš si s nima hrát."

„Jo, chci!"

Jako by zapomněl na všechno to, co mu bratr vtloukal do hlavy. Zásady, kterých se musí držet. Veškerá ostražitost zmizela, zůstalo jen dětské nadšení z hraček a věcí, které už neměl šanci spatřit. Johann mu ukázal dřevěnou krabici pomalovanou dinosaury, draky a hvězdami. Rychle se po ní vrhl, otevřel ji a nadšeně se začal v hračkách přehrabovat. Nakonec si vyndal dva rytíře a rozhodl se, že je seznámí se svým vojáčkem.

Bertolt to všechno pozoroval opřený o zeď. Říkal si, že tady nemají co dělat. Byli špinaví, otrhaní, zničení okolním světem a ten chlap je vzal k sobě, do čistého bytu. Co mohli mít tak důležitého, že mu za to stáli? Rozhodně to nedělal jen proto, že se přátelil s otcem. Potřeboval něco ukrást? Ale vždyť měl magii. S ní by si zvládl poradit, zvlášť teď. A určitě i v době, kdy se magie vyskytovala všude, protože co tak Bertolt věděl, portálová kouzla patřila mezi ta nejtěžší, dokonce ani nejsilnější čarodějové na ně často neměli energii. A teď tu před sebou měl muže, který takový portál vyčaroval. A pěkně stabilní. Nevypadal vůbec vyčerpaně, u kouzla se ani nezapotil, provedl ho tak lehce, jako by šlo o každodenní záležitost. Nechápal to – a co hůř, nevěděl, jestli to chápat vůbec chce. Měl pocit, že tady mají co dočinění s nějakou nečistou, temnou magií, jinak si mužovu sílu nedokázal vysvětlit.

Povzdechl si, zvedl se, popadl ručník a přesunul se do koupelny. Jakmile zavřel, pořádně si ji prohlédl. Velká, prostorná vana. Malé světle modré umyvadlo. Sprchový kout. Záchod. Takový luxus. Žil v domnění, že tohle už nikdy neuvidí, rozhodně ne tak čisté, nezaprášené a neponičené od trosek. Po tváři mu steklo několik dalších slz a podlomila se mu kolena. Nečekal, že ho tak odzbrojí pohled na pouhou keramickou mísu. Klečel na zemi, zaslzenýma očima se rozhlížel po namodralé koupelně. Pohled na všechnu tu čistotu jen umocňoval jeho pocit, že tam nepatří.

Z posledních sil se postavil, začal si napouštět horkou vodu do vany a svlékl si zašedlé a umouněné oblečení. Nohy se mu třásly, když si svlékal černé – původně bílé – ponožky a vysypal se z nich písek rovnou na dlaždice. Chtěl se sehnout, uklidit to, ale věděl, že už by se nezvedl a zůstal na té zemi sedět až do konce svých dní. Sotva vnímal, že někdo otevřel dveře, vypnul tekoucí vodu a sehnul se pro jeho špinavé věci.

„Mýdlo je na vaně," poznamenal Johann tiše a odešel.

Bertolt ještě chvíli stál před vanou a prohlížel si svoje tělo. Byl vyhublý. Neskutečně. Dřív patřil k hubeným lidem, ale tohle už byl extrém. Přejel si prstem po žebrech, zasekl se u klíční kosti a popotáhl. Potom se konečně odhodlal vlézt do vany.

Jakmile se jeho chodidlo dotklo horké vody, měl co dělat, aby se znovu nerozbrečel. S Jamiem a Sergiem se myli tak, že naplnili konev studenou vodou a snažili se ze sebe dostat alespoň trochu špíny. A teď měl k dispozici celou vanu, a dokonce mýdlo.

Posadil se, voda okamžitě o trochu zešedla, roztřesenýma rukama uchopil narůžovělou kostku a přejel si s ní po ruce. A znovu. Drhnul se tak moc, až mu kůže zrudla, pálila a na některých místech se dokonce začala loupat. Když měl zarudlé celé paže, přesunul se k hrudníku. Tlačil na mýdlo čím dál víc. Po tvářích mu tekly slzy, mísily se s bublinami na jeho krku a mizely ve špinavé vodě. Po asi patnácti minutách, kdy stále přejížděl po tom samém místě, se otevřely dveře.

Johann došel ke skříňce, která se nacházela nad umyvadlem, vyndal z ní zelenou lahvičku a její obsah mu nalil na hlavu. Potom mu začal mýt vlasy. Bertolt si připadal potupně. Seděl ve vlastní špíně, která se na něm vrstvila přes měsíc, brečel a nedokázal si ani namydlit hlavu. Jenže výčitky postupně mizely a nahrazovala je naprostá otupělost. Měl pocit, že tam ani není. Jeho mozek pracoval tak napůl, polovinu věcí nevnímal. Nedocházelo mu, že člověk, který se ho právě dotýká, je v podstatě cizí – a i kdyby si to v tu chvíli uvědomoval, neřešil by to. Zavřel oči a snažil se soustředit na pravidelné dýchání.

Když se kostka mýdla i s Johannovými dlaněmi dotkla jeho zad, na chvíli začal vnímat a kousl se do jazyka, aby nepoznamenal něco uštěpačného. Teď si nemohl dovolit být nepříjemný. Ten chlap se o něj staral jako o vlastní dítě, ubytoval je u sebe, nemohl se mu odvděčit odsekáváním a drzým chováním. Takže jen poslušně seděl, upadal do apatie, nechal ho, aby ho vykoupal, a alespoň na chvíli se snažil si připadat jako malý kluk, o kterého se stará někdo jiný.