Už jsem někdy říkal, jak nesnáším psaní těchhle doslovů? Pokud ne, tak to říkám teď. A pokud ano… Hm, opakování je matka moudrosti.

Inu, stručná historie o původu: tenhle příběh (já tomu říkám pokus o fantasy) vznikl během jednoho dne, kdy jsem se prostě na dovolený sbalil a zalezl do lesa (ne, nepřespal jsem tam, na noc jsem se vrátil na chatu) a pustil se do psaní. Nebudu tady vám ani sobě nalhávat, že jde o nějakou pecku, ze který se lidi posadí na zadek, ale můžu s ručkou na srdci říct, že to patří k tomu lepšímu, co se tady objevilo.

Původně to vzniklo tak, že v knížce Originální klišé u mě na profilu jsem měl zadaný klišé „Jsem vyvolená a mám zachránit svět“. Mělo jít o jednodílovku. (Jen pro představu, bez prvních dvou kapitol, který mají skoro čtyři tisíce slov, má tenhle výtvor čtrnáct tisíc sedm set dvacet slov. To by byla dlooouhá jednodílovka, hehe.) A ta jednodílová povídka měla navazovat na Kouzlo první z „knihy“ Čarodějovo prokletí, kde se vyskytují povídky do jedný výzvy. Kterou jsem nedokončil, ale to je jedno. (Vidíte, jak je historie tohohle příběhu složitá? Normálně je spojenej snad s půlkou věcí u mě na profilu, pfff.)

Jenže chlapci – Bert s Augustem – mi nějak moc přirostli k srdci, tudíž se z jednodílovky vyklubalo osm kapitol příběhu. Ups, chybička se vloudila. A vlastně, vidíte v tom to klišé? Obyč kluk, co není nijak výjimečnej, se ze dne na den stává nadějí pro celý lidstvo, i když o tom v podstatě nikdo ani neví. Vtipný by bylo, kdyby se jim na to Bertolt vykašlal, ale… na to je moc hodnej.

Původně se tu mělo ještě vyskytnout klišé „záporák musí na konci vykecat svůj plán hrdinovi a nemůže ho prostě dorazit", ale... nemám tu záporáka, takže trošku smůla. (A ani jsem ho tu mít nechtěl. Je větší sranda bojovat sám se sebou než s někým jiným. Aspoň pro mě jako autora, postavy už to asi tolik nebaví.)

Musím dodat, že je vážně úžasný mít příběh napsanej ještě před publikováním. Pak z člověka tak nějak opadne ten stres, jen v klidu ťuká na tlačítko a dopisuje autorský řeči, ale jinak pohoda. Asi to budu muset dělat častěji.

No, už asi končím s vykecáváním. Chci vám ještě poděkovat, že jste tenhle příběh četli, dali mu šanci a ukázali se u něj. Moc si toho vážím.

A zároveň ještě speciálně děkuju -diabolus za úplně skvělej obrázek fontány, kterej najdete v její knize My art, konkrétně v kapitole „výjimka potvrzuje pravidlo“, kdybyste byli zvědaví. Ještě jednou díky, jsi fakt boží. ☆

Pokud máte jakýkoliv poznámky, názory, výtky, klidně se nebojte se o ně podělit, rád si poslechnu, co se vám líbilo/nelíbilo a co mám zlepšit.
Mimochodem, dost by mě zajímalo, jakou postavu jste měli nejraději a jakou jste naopak rádi neměli. O.o

A ještě jedna věc mě napadla: přišel vám August věrohodně napsanej? Vzhledem k tomu, že mám v plánu něco, kde bude podobně starý dítko hlavní postava, by se mi váš názor ohledně tohohle opravdu hodil.

Tímhle se s vámi loučím, posílám vám čokoládu za to, že jste to dotáhli až do konce, a doufám, že se uvidíme zase někdy u dalšího příběhu.

Hezkej den a bacha na fontány.

Q.