Následující ráno se neslo v nepříjemném duchu. Vládla dusná atmosféra, ale Johann dělal, že si jí není vědom, a Bertolt v žádném případě nechtěl znovu řešit to, co se dozvěděl předchozího večera. Viselo to ve vzduchu jako neviditelný strašák, ale dospělí dělali, že o něm neví. V tichosti popíjeli kávu a ujídali palačinky, které zbyly od večeře. Všechno to musel protrhnout až August, kterému nastalá situace byla neskutečně nepříjemná.

„O čem jste si včera povídali?"

Všiml si, jak sebou Bert trhl, a došlo mu, že se trefil. Jeho bratr se však nehodlal chopit slova, místo toho se raději zvedl a odešel do pokoje. Nezapomněl za sebou prásknout dveřmi. Gus znervózněl. To se stalo něco tak hrozného, že to brášku tak vytočilo? Nebo byl ještě pořád naštvaný za ten včerejšek, kdy se vztekal kvůli palačince? Nebo se mu něco zlého zdálo? Zmateně se podíval na dveře, za kterými bratr zmizel, a poté loupl pohledem po ustaraném Johannovi. Nechápal, co se stalo.

Nemohl tvrdit, že by toho chlapíka, co měl hlavu jako vajíčko, měl nějak rád, úplně mu nevěřil, přece jen v něm zůstal ten kousek podezřívavosti, kterou mu Bert vštěpoval, ale byl to kamarád jejich táty a dal jim jídlo, teplo, oblečení. Dal jim domov, o který přišli.

August při té vzpomínce posmutněl. Vzpomněl si na to, jak si hrál v pokoji, když se mu na hlavu začala sypat omítka. Potom se vzbudil pod troskami, naštěstí se kousek nad ním zasekl trám a nezabil ho nějaký zbloudilý kus zdi. Byl tam sám a vyděšený, ale Bert ho zachránil. A řekl, že půjdou za rodiči, kteří se rychle dostali k tetě a strejdovi žijícím v hlavním městě. August si sice myslel, že když si hrál, jeho máma zrovna vařila a táta četl noviny, ale dávalo mu smysl, že mezi tou dobou, co pravděpodobně usnul, a tou, co se probral, muselo uplynout hodně času. Jen nechápal, proč ho tam rodiče nechali. Ale když to brácha říkal, musela to být pravda.

Znovu si Johanna prohlédl a odhodlal se k tomu, aby položil otázku, která ho pálila na jazyku.

„O čem jste se včera večer bavili, že se brácha tváří jak kakabus?"

Johann se zasmál a vrhl po něm pobavený pohled.

„Ty jsi ale kvítko. Víš, s Bertem jsme se bavili o jednom tajemství."

„A můžu ho slyšet taky?"

„To nevím, je to opravdu velké tajemství. Dokážeš ho udržet v tajnosti?"

August si založil ruce na prsou a zamračil se. „Jasně že jo."

„Tak pojď blíž," řekl druhý muž a poklepal na místo na gauči vedle sebe. Klučina neotálel, okamžitě vyskočil nahoru a nastražil uši.

„Řekl jsem tvému bráchovi několik důležitých věcí. Víš, jak jsi dřív zvládl kouzlit? Teď už to nejde, protože magie, která to umožňovala, vymizela z povrchu, kde jste dřív bydleli. Proto popadaly domy a popraskaly silnice. A víš, proč se to stalo?"

August zavrtěl hlavou. Johannovi pohledem doslova visel na rtech.

„Protože uprostřed naší planety je obrovská fontána a v ní je ta magie. A ta fontána začala vysychat, protože se ucpala. A ty nebo bráška k ní musíte jít ji vyčistit, aby zase mohla téct."

„Takže jsme hrdinové, co mají zachránit magii?"

„I tak se to dá říct," pousmál se Johann a prohrábl mu vlasy.

Augusta ta zpráva nadchla. Konečně by mohl zase kouzlit, vyvolávat kouzelné kuličky, s nimiž by předváděl nejrůznější kusy, nebo nadzvedávat hračky, aby létaly. To ho vždycky bavilo a hodně ho mrzelo, když už to nemohl dělat. Sice se bez kouzel v podstatě zvládl obejít a nijak mu to nezničilo život - když nebral v potaz to, že spadl jejich dům a i celé město -, ale představa, že bude tohle všechno zase moct dělat, mu udělala radost. Navíc by byli hrdinové, opravdoví a skuteční hrdinové, kteří by zachránili magii. Rodiče by na ně mohli být tak pyšní, až by se zase potkali.

Celý rozjařený doběhl ke dveřím do pokoje, kde se Bertolt zavřel, a vletěl dovnitř. Skočil mu kolem krku a začal nadšeně povídat: „Budeme hrdinové! Zachráníme kouzla a stanou se z nás hrdinové! Johann mi řekl, co musíme udělat, a já chci být hrdina, Berte, vážně moc. Uděláme to, prosím?"

Bertolt vrhl vražedný pohled směrem ke dveřím, ve kterých postával plešatý muž.

„Vážně jste mu to musel říkat?"

„Ptal se. Měl jsem mu snad lhát?" Na poslední slovo dal zvláštní důraz. Bertolt cítil, jak mu zacukal koutek oka.

„Vylíčil jste mu to jako hrdinskou výpravu."

„Vždyť to ani nic jiného není."

Položil Augusta na zem, dal mu do ruky dřevěného vojáčka a řekl, ať si hraje, než s Johannem vyřídí nějaké dospělácké věci. Potom staršího muže popadl za svetr a dotáhl ho do obývacího pokoje.

„Chcete mi snad nakecat, že cestou za zdrojem veškerý magie nehrozí žádný nebezpečí?"

„Cestou ne. Jediným nepřítelem, kterého tam potkáš, jsi ty sám."

„Jak to myslíte?"

„Musíš si uvědomit, že tam dole leží úplně všechna magie. Je to zdroj neomezené síly a neskutečných možností. Už dvakrát se stalo, že potomek, který se k fontáně vydal, podlehl vlastním touhám a nechal se zaslepit mocí, kterou představovala. Pokusil se z ní napít. Problém je, že tahle čirá magie je pro člověka smrtelná. Na místě by tě zabila během několika sekund, puklo by ti srdce. Jenže i když ti tohle budu vykládat, tam dole stejně začneš přemýšlet jinak. Každého, kdo tam vkročí, napadne, co všechno by mohl dokázat s takovým množstvím. Je to skoro stejné, jako by ses ocitl vedle obrovské hromady zlata, drahokamů a šperků. Až na to, že tohle by ti dokázalo dát mnohem víc."
Johann si odkašlal a šlehl po něm pohledem.
„Říká se, že každého ta touha přepadne. Ale jen nejsilnější jí zvládnou odolat. Proto bych ti radil, aby ses tam vydal sám, pokud tedy vůbec vyrazíš. Bez bratra. Nemůžeš vědět, jak to na něj zapůsobí, a jestli podlehne, nezachráníš ho ani ty. Pokud půjdeš jen ty, budeš muset pamatovat na to, že tady nahoře čeká tvůj malý sourozenec, a jestli selžeš, zaujme tvé místo."

„Takže bych šel vlastně na sebevražednou misi."

„Chlapče... V podstatě. Problém fontány je ten, že dokud je takto znečištěná, dá se jí odolat snadno. Ušmudlaný zlatý náhrdelník by tě také tolik nelákal. Jenže jakmile se naplní, moc, která z ní začne sálat, bude čirá a bezmezná. Většina potomků se proto z takové výpravy nikdy nevrátila. Výhodou je, že pokud to zvládneš, fontána se nebude muset čistit po několik století - takže nic podobného Augusta nepotká."

Bertolt se zhluboka nadechl a posadil se na gauč. Takže nejen, že se možná potáhne někam do středu planety, kde bude propadat panice, že ho to zavalí, ale dokonce se ještě pomátne a vlastně spáchá rituální sebevraždu. Stále se nemohl zbavit pocitu, že ho ten chlap tahá za nos, ale zároveň v koutku duše začínal věřit tomu, co tvrdil. Magie byla nepředvídatelná mrcha. Bylo dost možné, že ta fontána tam doopravdy je. Promnul si obličej.

„Kolik potomků přežilo?"

„Jeden z deseti."

No to je skvělý. Složil hlavu do dlaní a zajel si prsty do vlasů. Chtěl alespoň na chvíli mít klid. Od doby, co zmizela magie, na něj za každým rohem čekalo nějaké překvapení. Zničené město, trosky rodného domu, mrtví rodiče, zloděj, který čekal jen na to, až usne, aby ho mohl obrat o to poslední, co měl. Sebevražedná výprava za záchranou magie.

„Když odmítnu, vyženete nás?"

„Nikoliv. Jen ti musím s lítostí sdělit, že jsme na poměry fontány celkem blízko povrchu, tudíž hrozí, že tak za dva týdny i má magie vyprchá a dům se zhroutí a zasype nás. Takže by pro vás bylo bezpečnější zůstat tu tak týden a poté se vrátit nahoru, kde už jste si na tamější podmínky docela zvykli."

„A vy?"

Johann mu věnoval nervózní pohled a začal si hrát s knoflíkem u košile.

„Mě čeká to samé, co potkalo silné čaroděje."

„Můžu... Můžu vědět jednu věc?"

„Ale jistě, ptej se."

„Jak je možný, že jste měl magii i nahoře? Vždyť správně by měla zmizet, jakmile se dostanete přes hranici, kam fontána dosáhne."

„Mám amulet. Uchovává v sobě vysoké množství energie, která se do něj uvolní pokaždé, kdy se přesunu na povrch. Nevýhodou je, že i tenhle amulet je stvořen z magie, která proudí tímhle domem, takže jakmile dům spadne, amulet se roztříští, ona se vrátí do mého těla a rozerve mě na kusy." Říkal to tak klidně, jako by snad nevyprávěl o své smrti, ale o tom, jaké je venku hezké počasí.

Bertolt zaklonil hlavu a zavřel oči. Sakra, do tak debilní situace se mohl dostat jen on. Nechtěl nasazovat vlastní krk, nechtěl umřít a rozhodně se nechtěl hrabat někam tak hluboko pod zem, i kdyby tam bylo všechno bohatství světa - což byla ostatně pravda. Zároveň ale nemohl něčemu podobnému vystavit Augusta. Vždyť mu bylo teprve deset. A navíc, i kdyby odmítl, svět by se údajně za nějakou dobu rozpadl. Tiše zaklel a promnul si spánky.

„Já... si pořád myslím, že to, co mi tu povídáte, není pravda. Že jste si to vymyslel a jediný, co uděláte, je, že nás zabijete a okradete nebo já nevím, ale tohle prostě... nemůže být skutečný."

„Jediný způsob, jak tě přesvědčit, je ukázat ti nějaké další vidění. Ovšem nevím, jestli ho zvládnu udržet nějak dlouho, když -"

„Nepotřebuju vidění. Chci, abyste tady odpřísáhl, že jestli cokoliv z toho, co jste řekl, není pravda, smrt si vás vezme. A pořádnou přísahu. S magickou pečetí, abych viděl, že nelžete."

„Dobrá... Jestli tě to přesvědčí, budiž," povzdechl si Johann a posadil se na židli.

Nakreslil ve vzduchu elipsu, dvakrát do ní foukl, až se rozvlnila a otočila o devadesát stupňů. Poté se na pravé ruce ukazováčkem a malíčkem dotkl palce, tímto gestem se dotkl levého loktu a uvnitř elipsy se objevil sotva viditelný a třesoucí se brk. Odříkal latinskou formuli, kterou znal i Bertolt, takže mohl kontrolovat, zda mluví přesně to, co slíbil. Když byla přísaha sepsána, chyběla jen pečeť.

Tentokrát spojil dlaně, zvedl lokty na úroveň ramen, rozpojil ruce, aby se dotýkaly jen konečky prstů, zavřel oči a zašeptal kouzlo, díky kterému se mu mezi prsty objevila malá bílá pečeť. Pohybem dlaně ji navedl až k textu, u kterého se zastavila a vpila se do něj. V tu chvíli zmizela i samotná elipsa. Přísaha byla zpečetěna, už ji nešlo vzít zpět.

Bertolt si založil ruce na hrudi a druhého muže si prohlížel. Čekal, jestli se náhodou nezačne dávit, nepraskne mu žilka nebo něco podobného. Ale Johann se jen usmíval. Po deseti minutách si Bert promnul obličej.

„Tak fajn, půjdu tam. Ale pod jednou podmínkou."

Johann se naklonil dopředu a podepřel si rukou bradu. „Poslouchám."

„Pokud to stihnu, ale nevrátím se, postarejte se o Augusta. Řekněte mu pravdu o rodičích, ale hlídejte ho, prosím. Ať žije aspoň on normální život. Je pracovitej a učenlivej, může vám tu pomáhat a chodit s váma ven na pochůzky, jen ho prosím nenechávejte samotnýho tam venku. A jestli... se nevrátím, ale ani to nestihnu, tak... u-uspěte ho. Nějakým kouzlem, černou magií, to je jedno, ale uspěte ho, ať ho to nebolí. Neposílejte ho tam dolů, moc vás prosím."

Starší muž se pousmál a přikývl. „Dobrá, slibuju."