Paní Vaňousová byla hlavou, rukama, a hlavně peněženkou vydavatelství. To ona rozhodovala, které veledílo bude lákat čtenáře svým papouškovitě barevným přebalem za výlohou knihkupectví, a která slátanina je odsouzená k věčnému pobytu v pekle šuplíku.

Konečně zaklapaly znovu podpadky, tentokrát aniž by se pan P. pokoušel vylomit dveře do kanceláře, a asistentka s čerstvě obnovenou tvářenkou a ještě vlhkým leskem na rty vyzvala netrpělivého hrdinu tohoto příběhu, aby vstoupil, neboť paní vydavatelka na něj má přesně dvě minuty a pak jdou všichni domů, kancelář se zamkne, a už tam nikdo nebude.

Rozechvělý pan P. otevřel dveře a stanul tváří v tvář nejmocnější bytosti vydavatelství. Paní Vaňousová byla postavy prostřední velikosti, poněkud korpulentní, což vynikalo ve vypasovaném kalhotovém kostýmku barvy květů bramboříku. Kancelář voněla mátou a levandulí, jejichž esence se zvolna odpařovaly z aromalampy. Pan P., který byl zvyklý všímat si detailů, si povšiml pokrčeného koberce těsně před stolem své – jak doufal – budoucí velitelky. Zjevně chyba vznikla již při kladení koberce nebo stěhování nábytku, neboť záhyb byl poněkud sešlapán a na jeho spodní straně měl koberec sytější barvu. Paní Vaňousová měla na nohou bílé kozačky na platformě a panu P. připomínala nějakou hvězdu populární hudby z konce osmdesátých let, ale nemohl si vzpomenout kterou. Pan P. stydlivě klopil oči, a tak si nevšiml umně vytvořených lokýnek na čerstvě obarvených vlasech paní Vaňousové, ani si neprohlédl sbírku ocenění na stěnách, ani neocenil atypický nábytek od Bořka Šípka. Pan P. si musel přiznat, že se paní Vaňousové vlastně docela bojí.