Stromy v ledovém větru sténají a skřípají. Stmívá se. Černé, holé větve se natahují nad úzkou cestu jako pařáty, sápou se po osamělé dívce, která kráčí ztemnělým lesem.

Sníh jí křupe pod nohama. Nemůže jí být víc než patnáct. Její tmavé vlasy se skrývají pod barevným šátkem, který má omotaný kolem obličeje. Ruce ukrývá do rukávů téměř se rozpadajících starých šatů, které jsou jí velké. Zarudlé tváře prozrazují, jak tuhá kolem panuje zima.

Dívka se zakymácí v poryvu větru a náhle se jí zdá, že slyší šepot, který pomalu sílí.

Co tu děláš, cizinko?

Vyděšeně se kolem sebe rozhlédne.

Znáš nás?

Jako by kolem sebe viděla postavy, temné siluety v ještě temnějších stínech.

Asi ne, zní kolem mnohohlasný šepot. Jak bys taky mohla?

Jsme služebníci zimy.

Její tvář se pohnula v záchvěvu strachu.

Aha, takže ti přece nejsme neznámí. Ano, to jsme my. Stvůry. Nelidské obludy.

Tak nás tvůj druh nazývá, ne?

Pouhým dotykem měníme odvahu v hrůzu, radost v žal, teplo v chlad.

Jsme něžní jako jinovatka a tvrdí jako led. Pomíjiví jako jarní sníh, a přece nekonečnější než sama věčnost.

Nemáme rádi cizince. Ty to ale víš, viď?

Bojíš se? Běhá ti mráz po zádech?

Věř nám, že ať máš jakýkoliv strach, rozhodně není dostatečný.

Máme hlad. Už dlouho sem nikdo nevkročil.

Dnes tu zemřeš.

Stíny se k ní stahují. Už se blíží. Obklopují ji.

Proč zvedáš hlavu, děvče? Proč se marně pokoušíš o vzdor?

,,Já vám rozumím," vydechuje dívka. ,,Ubozí tvorové. Ani nevíte, jak je mi vás líto."

Zastavují se. Nerozumí jí. Nerozumí tomu, co řekla.

Líto?

,,Žijete bez naděje," dostává ze sebe dívka. Rty se jí chvějí námahou. Mráz z ní vysává sílu. A přesto ze sebe vypravuje další slova.

,,Zůstáváte ve věčné zimě. Navždy osamělí. Nikdo vás nemá rád. Nikdy nezakusíte radost ze společnosti druhých. Neznáte teplo. Jen chlad, nekonečný a všudypřítomný. Milujete ho a nenávidíte ho, chcete se od něj vysvobodit, ale sami to nikdy nedokážete."

Mýlíš se. Jsme jako jedna bytost. A teplo nepotřebujeme. Nepotřebujeme tvůj soucit.

A přece poslouchají. A dívka jim vypráví o slunci a o létě, o teple, které sálá z krbu, o naději, kterou všichni tolik potřebují. A stíny zjišťují zvláštní věc. Dívka sama ztratila všechno - rodinu, domov i sálající krb. Stále však byla plná naděje a dokázala ji dávat i druhým. Nevzdala se. Byla odhodlaná bojovat o radost pro sebe i pro jiné.

Když konečně skončí, stíny sedí v kruhu kolem ní a visí ji na očích. Na okamžik jako by se zamyslely.

Měla jsi pravdu.

Náš život byl bezútěšný. Ty jsi nám ale přinesla slunce. To je něco, co ještě nikdy nikdo neudělal.

Děkujeme ti.

Stíny vstávají a klanějí se před dívkou, která jim svými slovy otevřela nový svět. Svět naděje. Lepší svět: místo, kde jsou k sobě lidé laskavější.

Vzápětí mizí v lese. A dívka nyní také získává novou naději; jistotu, že ať se stane cokoliv, stále existují slova, která dokáží odemknout srdce, i srdce, která jsou ochotná jim naslouchat. Jistotu, že v temnotě stále září světlo.

Všechny naděje světa jsou jako hvězdy, napadlo ji, když pohlédla na oblohu. Tisíce nepatrných světélek, která dohromady dokáží rozzářit celé nebe...