„Můj Bože, Sherlocku!“ rozlehlo se místností, když doktor vešel do bytu.

Jakmile jen překročil práh, práskl za sebou dveřmi tak, že by to slyšeli až na druhém konci ulice. Ale jak předpokládal, u svého přítele obstojného výsledku nedosáhl.

Oslovený muž si sotva všiml jeho příchodu. Seděl ve svém křesle, jednu ruku položenou na opěradle s prsty křečovitě sevřenými do hrábí, v té druhé již studený čaj, který jistě vychladl už před několika hodinami, kdy John byt opustil. Prakticky se ani ani nepohnul, zůstával v sošné pozici přemýšlejícího génia.

John Watson si sevřel dvěma prsty kořen nosu a nějakou chvíli se jen rozdýchával, než se odhodlal promluvit znovu.

,,Nesmíš psát na web kritiku na policii a poukazovat na to, jak jsou neschopní,“ zdůraznil se zavrčením a ukázal z okna. ,,To je už třetí stížnost za poslední dva dny!“

„Uklidni se, Johne. Měl jsi dnes ráno čaj?“ řekl Sherlock a podíval se na něj. „Ne, jistě, že ne. Tvá košile je čistá.“

„Jak to –“

„Je chřipková sezóna, takže ti do ordinace přijde hodně lidí. Většina z nich je protivná, blíží se svátky a oni nemají dostatek peněz ke koupi dárků, proto na tebe naléhají, abys jim předepsal nějaké silné léky a poslal je zase do práce. Předpokládám, že tě přestalo bavit jim odpovídat na ty samé otázky a brát si i navíc bokem, aby sis vydělal na vlastní dárky. Třeba jako novou televizi, což je mimochodem dobrý nápad, taky na ni sotva vidím. Jsi podrážděný nejen z toho, že máš nedostatek spánku, ale navíc jsi dost nervózní kvůli něčemu jinému. Další nepovedená schůzka? Řekl bych.“

„Co to má společného s mou košilí?“

Věděl moc dobře, že by se neměl ptát. Ale pokud chce navázat nějakou delší konverzaci, která by se netýkala jen toho, jestli byl na nákup, bude muset aroganci svého spolubydlícího přetrpět.

„Nervózním lidem se klepou prsty. A unaveným nervózním doktorům se třesou celé ruce. Všiml jsem si toho už před týdnem, schováváš fleky pod šálu,“ pokračoval detektiv.

Jeho výraz postrádal jakékoli emoce, byl úplně prázdný. Jestli mu tahle výhra udělala nějakou radost nebo potěšení, nedal to na sobě znát.

John si instinktivně stiskl rukou střapce proužkované šály a skutečně se podíval, jestli pod ní neční flek. Když ovšem nepoznal nic ani po hmatu, ani očima, musel dát příteli za pravdu. Ale uznat porážku nechtěl, proto jen zamručel pod nosem něco jako aha, odložil kabát na opěradlo křesla a odešel do kuchyně.

„A konvice není,“ dodal ještě Holmes, sotva Watson zmizel za rohem.

Menší muž vykoukl a přeměřil si detektiva pohledem, jako by se snažil v jeho obličeji najít odpověď. A protože by si další ztrapňovací dedukci rád odpustil, jen mávl rukou a zalezl zpátky. To, že konvici na čaj nemohl najít, ho očividně tolik netrápilo.

Hledal ve všech policích, skříních i na místech, kde by se konvice obyčejně nehledala. V troubě dokonce objevil kus čehosi, co vzdáleně připomínalo sklenici s marmeládou, ale po těch letech s Holmesem letech už tušil, že to, co na první pohled připomíná vcelku nevinnou potravinu, může být něčím úplně jiným.

„Fajn,“ zamrmlal si John rezignovaně a troubu rychle zavřel, když sklenice začala zapáchat.

Ten puch připomínal směsici pachů kyseliny močové a kovu v začínající korozi. Co přesně to bylo za látku, nevěděl. A raději ani vědět nechtěl.

Odstoupil od trouby a porozhlédl se po stole, ale nic, co by se konvici alespoň zdaleka podobalo, neobjevil. Proto nakonec své snažení vzdal, pro uhašení žízně si napustil sklenici vodou a ležérním krokem se vrátil do místnosti, která se stala provizorní pracovnou a obývacím pokojem zároveň.

O svého přítele nezavadil ani pohledem. Opravdu netoužil po tom, aby si z něj znovu utahoval. Sklenici, jíž v pravé ruce držel, si tiskl ke rtům, i když zrovna nepil. Donutil se tak mlčet, aby ani on nemohl poznamenat nic, co by přimělo detektiva ke slovu. Co by donutilo tu sochu pohnout rty, aby vůbec dal najevo, že je živá bytost.

Dost hlasitě si povzdechl a posadil se do svého křesla. Hned, jakmile se usadil, si všiml nepohodlí na zádech. Když se otočil, aby zjistil, co to způsobilo, leknutím skoro nadskočil.

„Tvůj polštář jsem si musel vypůjčit. Ale jsem si jistý, že ti to nevadí,“ prolomil ticho Holmes.

Prsty měl spjaté ve stříšce, přičemž si palci podepřel bradu. Dlouhé ukazováčky se tak téměř dotýkaly špičky jeho nosu, nutily Johna se podívat do těch nepřítomných očí.

„To je...“

Ani to nestačil doříct a už jej přerušilo to otravné zamlaskání, kterým si Sherlock vynutil slovo.

„Měl jsem se zeptat, já vím. Ale tvůj se mu líbil víc. Je to zákon, Johne. Silnější jedinec musí vystrnadit slabšího, aby si zajistil místo ve smečce. Ale dokud na tebe nesyčí, jsi mimo ohrožení,“ pokračoval kudrnatý muž, aniž by k němu zvedl pohled.

Jako by hleděl skrze něj, někam, kde si sám hledal odpovědi.

„Slabšího jedince? Sherlocku, co to má znamenat?“

Blonďák se odvážil odtrhnout oči od obličeje svého přítele, aby si mohl prohlédnout jeho prozatím klidnou náhradu.

„Odkdy máš rád kočky?“

„Je to kocour,“ opravil jej Sherlock a konečně se od té doby, co ho Watson viděl, pohnul.

Na tváři se mu mihl rychlý úsměv, když opět tento boj vyhrál. Vyzývavě pozvedl obočí a prsty ukázal na ragdolku, která na křesle vysedávala a spokojeně vrněla.

„Myslel jsem, že jsou moc namyšlené. A arogantní. A... jako ty,“ neodpustil si vcelku peprnou poznámku a poodstoupil, aby viděl na obě potenciální hrozby zároveň.

Nezdálo se však, že by se někdo z nich hodlal byť jen pohnout, natož zaútočit.

,,Ty nemáš rád lidi, co jsou jako ty.“

„Zvířata,“ nedal se.

Bylo na něm vidět, že si doktorovo podráždění vskutku užívá.

„Rozptýlení není člověk. A vůbec, chováš se jako malé dítě. Co na tom, když si dovedu domů nějakou společnost? Ty mizíš pořád a já u sebe nemám nikoho, kdo by filtroval mé myšlenky. A pokud chci novou lebku, měl bych ji poznat ještě –“

„Sklapni,“ zavrčel doktor Watson, když vytušil, kam tím jeho přítel míří.

Začínal litovat toho, že si ráno ten čaj nedopřál. Docházela mu trpělivost, byl unavený a podrážděný z práce, hladový, zmatený... Nevěděl, na co si stěžovat dříve. Zatřepal nosem po vzoru králíka a vyhnal z hlavy vše, čím by rozpoutal jistě záživnou hádku se zdí, a založil ruce na hrudi.

„A jak mu říkáš?“

„Rozptýlení, chlupatá koule, parazite... Víc označení zatím nezískal, jen jí, spí a olizuje se. Ale je mnohem zajímavější než to, co se v Londýně děje,“ zamumlal detektiv skrze pěst.

Chyběla mu akce, nějaké vzrušení, to John poznal. Několik dní se nevzdaloval ze svého místa v křesle. Vlastně to jediné, co celé ty dny dělal, bylo to, že čekal, až se doktor vrátí z práce a řekne pár slov. Že ho napomene.

„Alespoň už nestřílíš do zdi.“

Watson popošel k oknu a otočil se k němu zády, aby nemusel sledovat ten prázdný výraz s úsměvem, který mohl znamenat cokoli.

Nejprve se jen bezmyšlenkovitě díval ven, ale poté se přistihl, že sleduje odraz ve skle. Že ačkoli se na něj dívat nechtěl, musel. Potřeboval vědět, proč se detektiv chová normálněji a zároveň podivněji než obyčejně. A kočka sama o sobě je viditelná indicie.

„Johne,“ promluvil po delší době ticha Holmes.

John se rozmýšlel, jestli se má otočit, dlouho však jeho rozhodování netrvalo. Pokud to byla šance, jak získat odpovědi, měl by na jeho hru přistoupit. Proto se otočil zpátky a jeho tvář viditelně změkla, úsměv zjemnil.

„Sherlocku?“

Chtěl, aby to vyznělo, že je mu volné, že se o něj zajímá. I tak ovšem nedokázal do toho jednoho slova – toho jména, které křičel tolik často, že se to stalo signálem nějakého problému – vložit tolik sarkasmu, aby to vyznělo kousavě. Znovu se v tom tónu objevila potlačovaná starost, již zkrátka skrýt nedokázal.

Detektiv se na něj podíval a přeměřil si ho od pat až po konečky světlajících vlasů. Pohyboval hlavou pomalu, jako by si chtěl zapamatovat každý jednotlivý milimetr čtverečný doktorova těla. John zprvu očekával, že mu to bude nepříjemné, ale shledal až zvláštním, že mu to ani v nejmenším nevadilo.

„Tak se jmenuje,“ pokračoval Sherlock, když opět uhnul pohledem. Kocour mu hověl v klíně a spokojeně zvedal hlavičku, aby ho mohl podrbat pod krkem.

Watson si ani nevšiml, že by se vůbec jeden z nich zvedl, aby uspokojili své potřeby společnými doteky.

„Aha,“ zamumlal na odpověď.

Nebylo k tomu co říct. Těšilo ho, že si pojmenoval nového společníka po něm, ale zároveň jej něco vevnitř spalovalo. Něco, co moc dobře poznával a co by nejraději zakopal hluboko pod zem. Žárlivost. Opravdu žárlil na kočku?

Hlavou se mu honily nejrůznější myšlenky. Kocour vypadal spokojeně, skutečně si detektivovu pozornost užíval. A Sherlockovi se třepaly koutky úst, když se snažil potlačovat úsměv, jež se mu na rty dral. I on byl z jeho přítomnosti unešen. Nikdy ho takhle neviděl. A tam někde v potlačovaném území jeho představ si přál, aby to dokázal taky. Aby byl tím kocourem a vyhříval se ve světle jeho vesmíru, nechával se uklidnit jeho prsty, kdykoli by nespokojeně zamručel.

„Přestaň,“ zavrčel nevědomky.

Netušil, kde se to v něm vzalo. A ani nečekal, že by někdy něco takového řekl v podobné situaci. Ale nedokázal to sledovat nehnutě, prostě se to k Sherlockovi nehodilo. Ne, on nikdy nebyl jemný a citlivý.

Holmes k němu zvedl pohled a nechápavě se zamračil. Za touto maskou se však skrývala až dětská rozpustilost a jakási verze radosti, jako když dostane hádanku, nad níž si může lámat hlavu celý den.

„Něco se děje?“ zajímal se s potlačovaným úsměvem.

Kocour také zpozorněl, když Sherlock přestal. Jeho spokojené vrnění, které se neslo celou místností, bylo utnuto a byt se ponořil do ticha. Jediným zvukem všude kolem byl tlukot Watsonova zbrklého srdce.

„Ty... ty nemáš rád kočky,“ vykoktal nakonec John.

Svá slova doplnil o naštvaný výraz, který vytvořil semknutím rtů do jedné linky a svraštěním obočí.

„A ty si ráno běžně vaříš čaj. Změnu jsme asi přivítali oba,“ odpověděl Sherlock podobným stylem jako předtím.

Kocour se uvelebil v jeho klíně do klubíčka a schoval drobnou hlavičku za chlupaté tělo, jako by nechtěl být svědkem další hádky.

„Konvice není.“

Původně na něj neplánoval syčet, ale když si vzpomněl na návštěvu kuchyně a chybějící důležité vybavení, nemohl jinak.

„Chceš nápovědu? Nebo nad tím budeš doumat sám? Upřímně, myslel jsem si, že na to přijdeš rychleji. Možná přece jen budeš idiot, Johne,“ odvětil kudrnatý detektiv, to už se však úsměvu neubránil.

Zubil se od ucha k uchu, pobaveně Watsona sledoval a čekal na jeho reakci.

„Konvice. Sherlocku, kde je ta zatracená –“

„Šála ti nesluší,“ přerušil jej jeho spolubydlící.

Jeho úsměv docela rychle uvadl a zbyl z něj jen jeho náznak.

„Čekal jsem, kdy se jí zbavíš.“

„Čeho?“ nechápal doktor.

„Té konvice. Zbavil jsem se tvé oblíbené konvice, Johne.“

„Přestaň! Já s tebou nechci hrát nic s hádankama!“ vyjekl.

Štvalo ho, jak si zase hrál na tajemného. Podával své cvičené opici slova, aby si z nich postavila větu. Už mu lezlo krkem, jak si s ním hrál. Nejdřív ta konvice, potom ten pitomý parazit.

Nakráčel si to k jeho křeslu a ukázal na něj prstem. Chystal se něco říct – ne, chtěl na něj křičet –, aby se toho žáru zbavil. Ale jakmile jeho prsty znovu hladily kočičí srst, vypadlo mu z hlavy vše, co si za těch pár sekund přichystal. Nedokázal ze sebe vypravit ani slovo. Nevnímal, co dělá. Proto, když svíral detektivovo zápěstí, byl i překvapen.

„Sherlocku,“ zašeptal s námahou, „prosím, už přestaň. Nemůžu... Až odejdu, klidně se mu věnuj. Ale dokud jsem tady, chci, aby všechna tvá pozornost patřila mně.“

„Snad nechceš podrbat za uchem,“ utrousil sarkasticky Sherlock, ale už z tónu jeho mluvy bylo zjevné, že byl konečně spokojen.

„Prostě se mi věnuj,“ odpověděl Watson a nenápadným plácnutím odehnal parazita z Sherlockova klína. „Jsem tady pro tebe. Nepotřebuju konvici, protože ty nepotřebuješ kočku. Vlastně kocoura, ale vyjde nastejno.“

„Rekordní čas. Rok, dva měsíce a sedm dní.“

„Co?“

„Než jsi to konečně vyřešil, Johne Watsone.“

Nebylo překvapením ani pro jednoho z nich, když se jejich úsměvy propojily krátkým splynutím jejich rtů. Dokonce i parazit to shledal standardem a vrátil se na Johnovo křeslo ve víře, že dnes ho už nikdo rušit nebude.

______________________________________

Věnováno tam_je_tejzr.