O 6 hodin později...

Nevím, jak dlouho jsme letěli. Většina Placerů včetně mě v průběhu letu usnula. Vzbudila mě až Teresa, která se mnou zatřásla. ,, Vstávej, Avo! Rychle! Musíme jít!"

Byla jsem tak vyčerpaná, že jsem se sotva postavila na nohy. S Teresinou pomocí jsme seskočila z vrtulníku. Nohy se mi zabořily do písku. Jeden z vojáků mě popostrčil: ,, Rychle! Běžte!" zakřičel a popadl vysílačku z vrtulníku. ,, Potřebujeme posily! Máme tu žrouty!"

Rozeběhla jsem se za ostatními směrem k budově. Vítr foukal tak silně, že jsem si musela zakrýt oči, aby se mi do nich nedostal písek.

Až když jsem pod nohami ucítila tvrdou zem, jsem se zastavila. Očividně jsem nebyla jediná, komu to, co jsme uviděli, vyrazilo dech. Ocitli jsme se v obrovské budově plné blikajících světel a pobíhajících vojáků.

Nejspíš bychom byli schopni stát tam klidně půl hodiny, kdyby k nám nepřišel muž v uniformě. Pobídl nás, abychom šli za ním.

Dovedl nás do malé místnosti, a se slovy ,, Počkejte tady," odešel.

Minho si sedl na zem a zády se opřel o stěnu a my ho napodobili.

Chvíli jsme jenom tak mlčky seděli, dokud se znovu neotevřeli těžké kovové dveře, ve kterých se tentokrát objevil muž v šedém svetru a černém kabátu. ,, Tak co, jste v pořádku?" otázal se.

Rychle jsme se postavili na nohy a přešli ke dveřím. ,, Promiňte ten zmatek," pokračoval, ,, měli jsme trochu na pilno."

,, Kdo jste?" zeptal se Thomas.

,, Důvod proč jste ještě na živu. A chci to tak udržet dál. A teď pojďte se mnou. Dáme si vás do pořádku." A vydal se pryč.

Nechápavě jsme se na sebe podívali, ale i tak jsme ho následovali. ,, Můžete mi říkat pane Jansone," říkal, když jsme procházeli něčím, co mi připomínalo sklad. Všude byli pracovníci a vojáci. ,, Vedu to tady. Pro nás je to útočiště. Bezpečí před hrůzama tam venku. Vy byste to měli považovat za zastávku. Za takový dočasný domov."

,, Takže nás vezmete domů?" ozval se znovu Thomas.

,, Ano, svým způsobem," oznámil Janson. ,, Bohužel tam, odkud jste přišli, toho už moc nezbylo. Ale našli jsme pro vás místo – uprchlický tábor mimo spáleniště, kde vás ZLOSIN už znovu nenajde. Co na to říkáte?"

,, Proč nám pomáháte?" zeptal se tentokrát pro změnu Minho.

,, Řekněme, že svět venku je dost divoký místo. Životy nás všech visí na vlásku. To, že jste dokázali přežít virus erupci, je největší naděje na přetrvání lidstva. Naneštěstí to z vás dělá i cíl, jak jste si už jistě všimli."

Mezi tím jsme došli k dalším dveřím, před kterými jsme zastavili. ,,Za těmi dveřmi začíná váš nový život." Přejel kartou přes elektronický zámek a dveře se otevřely. ,, Hezky popořadě, teď něco uděláme s tím zápachem."

Dva vojáci dovedli mě a Teresu do koupelen, kde bylo několik sprch a na lavici, která byla v rohu, leželo nové oblečení. Sundala jsem ze sebe špinavou košili a roztrhané kalhoty a pustila na sebe horkou vodu.

Byl to příjemný pocit se po tak dlouhé době konečně normálně umýt, jenže události, které se stali za posledních osmačtyřicet hodin, mi nedovolily si tuhle chvíli vychutnat.

Když jsem se oblékly a daly trochu do pořádku, přišly na řadu testy. Ujala se mě mladá žena v bílém plášti. Odebrala mi krev, zkontrolovala tlak a srdeční tep a píchla mi nějakou injekci.

Další vojáci nás odvedli do obrovské místnosti plné lidí zhruba v našem věku. Všichni seděli u stolů a ládovali se jídlem. Posadili jsme se ke stolu, kde seděli dva chlapci. Dali jsme se do řeči a oni nám začali vyprávět, jak se dostali z Labyrintu.

,, A pak se ozval hlasitej výbuch a objevili se tihle lidi a začali tam střílet," vykládal zrovna jeden z nich, když si k nám přisedl konečně i Thomas.

,, Byla to síla," doplnil ho druhý.

,, Z Labyrintu nás přivezli sem."

,, A co zbytek?" zeptal se Newt. ,, Ti ostatní lidi, co se s nima stalo?"

,, Nevím, asi je má pořád ZLOSIN."

,, Jak dlouho jste tady?"

,, Moc ne, tak den dva. Támhle ten kluk," řekl a otočil se na chlapce s kapucí na hlavě, který seděl v rohu místnosti sám u stolu a hrabal se v jídle, ,, je tady nejdýl. Už skoro tejden."

,, V jeho Labyrintu byli jen holky," řekl ten druhý.

,, Vážně?" nadzvedl Minho obočí.

,, Některý kluci maj kliku."

Protočila jsem očima. Prasáci.

,, Dobrý večer pánové, dámy," celou jídelnou se rozezněl Jansonův hlas. Oči všech se přesunuly na něho. ,, Víte, jak to funguje, až uslyšíte své jméno, prosím, v klidu vstaňte a přejděte k mým kolegům," oznámil a ukázal na dva muže, kteří stáli za ním, ,, odvedou vás do východního křídla a tam na vás čeká nový život."

Otevřel černé desky, které držel v ruce, a začal číst. ,, Connor, Evelyn, Justin, Peter, Allison, Křivák." Několik lidí se zasmálo. ,, Franklin a Abigail." Desky opět zavřel a, když si několik lidí povzdechlo, ještě prohlásil: ,, Hlavy vzhůru, kdybych mohl vzít víc, vezmu. Zítra je taky den. Dojde i na vás. A teď jeste."

A spolu s dvěma vojáky a osmi dětmi se vydal pryč. Všichni se vrátili zpátky k jídlu.

,, Kam je vedou?" optala jsem se.

,, Daleko odtud, jsou to klikaři."

,, Na nějakou farmu," vysvětlil mi druhý, ,, bezpečnou. Můžou vzít jenom pár lidí.

Najednou se Thomas zvedl z místa a vydal se ke dveřím, ve kterých před chvíli zmizel Janson a ty děcka. Podívala jsem se, co to dělá, a za sklem, které dělilo jídelnu a další chodbu, jsem uviděla jednu z doktorek, jak vede Teresu a několik dalších dívek někam pryč.

Postavila jsem se a chtěla ho zastavit, ale Thomas zrychlil, jenže u dveří ho jeden z vojáků zastavil. ,, Hej, hej, hej."

,, Kam jí vedou?" zeptal se ho Thomas.

,, Jen na pár dalších testů. Brzy s ní budou hotový," řekl muž s kamennou tváří.

,, Je v pořádku?"

,, Nic jí není."

Když jsme se najedli, ujala se mě nějaká další žena, která mě odvedla do velkého pokoje. Nacházelo se tu několik paland, malý stůl, skříně s čistým oblečením a umyvadlo, nad kterým vyselo zrcadlo, s pár osuškami.

Měla jsem celý pokoj pro sebe. Nevím jestli bohužel, nebo bohudík. Celá tahle situace se mi vůbec nezdála. Bezpečná farma, testy, celé tohle místo – všechno to bylo podezřele podivné, ale v tuhle chvíli to bylo to nejlepší, co jsem měla.

***

Volný čas jsem strávila kreslením. K mému překvapení jsem totiž v jedné ze skříněk našla tužky a nějaké papíry.

Večer jsem ulehla do jedné z postelí, ale nemohla jsem usnout. Možná jsem byla blázen, ale z tohohle místa jsem měla strašně nepříjemný pocit.

Několik minut jsem jenom ležela a zírala do zdi, když jsem uslyšela rachot. Posadila jsem se na posteli a rozhlédla se po pokoji ve snaze, přijít na to, odkud zvuk pochází, ale marně, dokud se neozvalo: ,, Hej, pssst! Tady dole."

Zvedla jsem se z postele a lehla jsem si na zem. Podívala jsem se pod postel a spatřila chlapce ve větrací šachtě. ,, Co to k čertu..." Nestihla jsem ani doříct větu, když se za chlapcem objevil pár hnědých očí. ,, Thomasi? Co tu k sakra děláš?"

,, Pojď za mnou," řekl chlapec a otočil se a já si až teď uvědomila, že je to onen kluk, který je tu údajně ze všech nejdéle.

Zvědavost vyhrála nad rozumem a tak jsem za nimi vlezla do větrací šachty.

Šachta byla akorát tak velká, aby se do ní vešel Thomas a tak mi nedělalo problém lézt za chlapcem. ,, Thomasi, kam to jdeme?" zeptala jsem se, ale Thomas jenom pokrčil rameny, takže nám nezbývalo nic jiného, než mu věřit.

Právě jsem lezla s naprosto cizím klukem, o kterém jsem nevěděla vůbec nic, větrací šachtou někam pryč. Divnější už to snad být nemohlo.

,, Hej, počkej, co to děláme?" ozval se Thomas a zastavil se.

,, Pojďte, rychle, nebo to prošvihneme," řekl chlapec a lezl dál.

Po chvíli se zastavil na konci jedné uličky a otvorem pohlédl dolů. ,, Sledujte."

Chvíli se nic nedělo, takže jsme seděli a sledovali prázdnou chodbu, ale potom se ozvaly kroky. Chodbou prošla doktorka a za ní dalších několik sestřiček. Ty tlačili vozíky, na kterých bylo něco přikrytého. Normálně by mi to takový strach nenahnalo, kdyby to něco nevypadalo jako těla. Na každém vozíku byl přístroj, jenž monitoroval srdeční tep a další životní funkce.

Po zádech mi přejel mráz. Doktorka přejela kartou po elektrickém zámku u dveří a dveře se otevřely. Sestřičky i spolu s vozíky zajeli do další místnosti, doktorka vstoupila za nimi a dveře se opět zavřeli.

,, Co to k čertu je?" hlesl Thomas.

,, Vozí je sem nový každou noc," řekl chlapec.

,, Víš, co s nima prováděj?" zeptala jsem se.

,, Netuším. Dál jsem se zatím nedostal. Větrací šachty do tý sekce nevedou. Když projedou těma dveřma, už se nikdy nevrátí. Nikdo z nich odtamtud už neodešel." Nastalo ticho, kdy jsme se spolu s Thomas snažili zpracovat, co nám vlastně tem chlapec řekl. ,, Pojďte, musíme se vráti, než zjistí, že tam nejsme."

Chlapec se vydal zpět, ale Thomas ještě promluvil: ,, Proč nám to ukazuješ?"

,, Vás budou ostatní třeba poslouchat, ale děje se tu něco divnýho. A vím, že si myslíte totéž." Takže nejsem blázen, opravdu se tu děje něco špatného.

Tentokrát už se chlapec opravdu vydal pryč, jenže Thomas ho ještě jednou zastavil. ,, Počkej!" Chlapec na něho pohlédl. ,, Jak se jmenuješ?"

,, Aris."