Podle mých hodinek jsem u toho kluka seděla dobré čtyři hodiny. Po chvíli mu horečka klesla a ještě než jsem odešla, převázala jsem mu ruku novým obvazem.

Být u něho mi nevadilo – vlastně mi to vyhovovalo. Nikdo na mě nezíral jenom proto, že jsem holka. Sice se tu minuty táhly jako hodiny, ale byla jsem sama.

Během další hodiny mi zvládl nejmladší chlapec Chuck představit snad polovinu kluků z Placu.

Slunce už pomalu zapadalo. ,, A tady budeš spát," řekl, když jsme došli k dalšímu malému přístřešku, pod kterým bylo okolo padesáti houpacích sítí.

,, Proboha, kolik vás tu je?" Vytřeštila jsem oči. Podle Chuckova proslovu jsem pochopila, že klec přiveze každý měsíc jednoho nového člena a nějaké zásoby. Jestli je jich tady tolik, jak dlouho už tady jsou?

,, Padesát," řekl jako by nic a ukázal na jednu z několika houpacích sítí.

Najednou se mi udělalo špatně, jako by někdo luskl prsty a začaroval mě. Zamotala se mi hlava. Dobelhala jsem se k nejbližšímu stromu a svezla se na zem. ,, Dojdu ti pro vodu," řekl Chuck, když si všiml, jak se tvářím, a odběhl za Pánvičkou.

Svět se se mnou motal. Kdybych ten den něco snědla, nejspíš by to už nebylo v žaludku, ale na zemi přede mnou. Zavřela jsem oči, zaklonila hlavu a doufala, že tomu aspoň trochu pomůžu. Třikrát jsem se zhluboka nadechla a vydechla. Pomalu jsem otevřela oči.

Ale teď mou pozornost upoutala mezera uprostřed jedné stěny. Nevolnost byla rázem pryč. Vyškrábala jsem se na nohy a oprášila si špínu z oblečení. Rázným krokem jsem si to kráčela ke stěně. Prošla jsem kolem Jacka se Sebastienem, kteří zrovna chystali kostru vyřezávanou ze dřeva na oslavu nového přírůstku. Zastavila jsem se dva metry před vchodem za hrany Placu. ,, Hej! Hej! Avo!" Chuckovo hlas nezněl zrovna nadšeně, ale mně to bylo jedno. Pro moje oči existoval jenom průchod. Z třímetrové mezery vedla chodba, která se po chvíli rozdělila na další dvě cesty, jenž každá z nich vedla na jinou stranu. ,, Avo!" Chuck se zastavil přímo vedle mě.

Nevěděla jsem co cítím víc - jestli zvědavost, co zjistím, že je uvnitř, nebo strach, co se dozvím. ,, Na to rovnou zapomeň," řekl Chuck, jako by uměl číst myšlenky.

,, Co je tam venku?" zeptala jsem se, když jsem nemoha projít.

Chuck zaváhal – hodně zaváhal -, jako by mi chtěl něco utajit. Bylo vidět, že mi odpovědět nechce. ,, No..." Podrbal se na hlavě a zrak odvrátil ode mě někam jinam. ,, Já jsem mimo Plac nikdy nebyl."

,, Něco přede mnou tajíš," řekla jsem.

,, Tak to prostě je. Já jsem tady teprve měsíc. Dějou se tady divný věci a většina z nás ví sotva půlku." Povzdechl si.

Tak dobrá. Když se mi nedostane odpovědí, dostanu si je sama. Udělala jsem krok směrem ke zdi. ,, Avo! Dávej bacha! Za chvíli se brána zavře!"

,, Zavře? O čem to mluvíš?"

,, Je to brána. Každý večer při západu slunce se braná zavře a otevře se až ráno za úsvitu." Povzdechla jsem si. ,, Za chvíli se vrátí běžci. Pak sama uvidíš o čem mluvím."

,, Tobě snad hrabe," řekla jsem, ale nezbývalo mi nic jiného než mu věřit.

Uběhla jedna minuta, pak druhá, třetí, až za námi bylo minut deset. Už jsem myslela, že si Chuck vymýšlí, ale pak jsem uviděla dva chlapce; každý přiběhl z jiné strany a na poslední rovince běželi spolu vedle sebe. Oba byli úplně zpocení, oblečení se jim lepilo na tělo a v obličeji byli rudí jako rajčata.

Když mě míjeli oba se na mě otočili, ale zase tak překvapeně nevypadali.

Najednou se zvedl vítr. Musela jsem si dát ruku před oči, aby mi do nich nevlítl prach. Ozvalo se zadunění. Obě stěny se proti sobě daly do pohybu. Bez srdečního tepu a se zatajeným dechem jsem to sledovala. Chuck vypadal, jako by právě vyhrál v loterii. Zdi vydávaly zvuk, jako byste táhli kámen po cihlách. Nebyl to příjemný zvuk, ale nebyl tak hlasitý jak bych čekala.

Netrvalo dlouho a obě stěny se s dalším mírným zaduněním spojily. Zírala jsem na bránu a vůbec bych se nedivila, kdyby mi vypadly oči z důlků. On nekecal. ,, Takhle se brána zavírá každý večer, aby nás ochránila před Labyrintem," řekl Chuck.

Zarazila jsem se. ,, Počkej... Říkal jsi Labyrint?! To mi jako chceš říct, že za těmi stěnami je Labyrint?!"Pomalu jsem začínala být zoufalá.

Chuck si povzdechl. ,, Alby ti řekne víc zítra," řekl a odešel.