Albyho stav byl čím dál tím víc horší. Každému už bylo jasné, že to nepřežije. Nejhůř to ale snášel Newt. Snažil se to nedávat najevo, ale bylo na něm vidět, jak moc ho to trápí.

Zrovna jsem mířila pro nějakou zeleninu, když do mě někdo vrazil. ,, Kam ten spěch?" zeptala jsem se Thomase.

,, Později," řekl a běžel dál. Hnědovlasá dívka, která ještě před chvíli házela po nás všech kameny, šla za ním.

Byla jsem tolik zvědavá, že jsem se rozeběhla za ním. Mířil na ošetřovnu. ,, Thomasi! Co se děje?" Jenže on mířil dál.

Těsně za ním jsem vešla do malého domku. ,, Newte," zvolal Thomas, ,, asi vím, jak Albymu pomoct."

,, Cože?" zamračil se Newt.

Thomas místo odpovědi ukázal Newtovi injekční stříkačku. ,, Thomasi, ani nevíme, co to je," řekl Newt. ,, A ani kdo to poslal. A proč to poslali s tebou," kývl na dívku. ,, Klidně by ho to mohlo i zabít."

,, Vždyť už umírá." Thomas měl pravdu. Alby ležel na posteli vyrobené z různých druhů dřeva. Ruce i nohy měl přivázané k posteli. Oči měl zavřené, dech měl zrychlený a chvílemi sebou škubal. ,, Koukni se."

Newt se na Albyho se zachmuřeným výrazem podíval. I když si to nechtěl připustit, věděl, že má Thomas pravdu.

Alby umíral a už mu nezbývalo moc času.

,, Jak by mu tohle mohlo přitížit? No tak, za pokus to stojí."

Newt chvíli přemýšlel. ,, Dobře, udělej to."

Thomas přešel k Albymu. Napřáhl ruku a chystal se mu tu injekci píchnout, když v tom Alby prudce otevřel oči. Než si kdokoli stihl uvědomit, co se děje, Alby prudce chytil Thomase okolo krku.

Thomas začal lapat po dechu a injekci upustil. Newt, Jeff a Clint k nim přiskočili a snažili se Thomase od Albyho otrhnout.

,, T- ta... injekce," zaskučel Thomas.

Rozhlédla jsem se po zemi a spatřila injekci v rohu na zemi. Dvěma kroky jsem k ní přešla, popadla jí a vrátila se zpátky k posteli. Thomas se pořád snažil vymanit ze sevření.

,, Tak už dělej!" zakřičel Jeff, když si všiml, že jí držím v ruce.

Napřáhla jsem ruku a píchla Albymu injekci.

Alby povolil sevření a Thomas se mu vytrhl.

,, Tak to vyšlo," řekl Clint.

,, Poslyšte, odteď tu někdo zůstane a bude ho pořád hlídat," přikázal Newt.

***

Večer jsem unavená mířila z ošetřovny, kde jsem hlídala Albyho, spát, když jsem si všimla Chucka, který se okolo sebe rozhlédl, aby se ujistil, že ho nikdo nevidí, a vešel do kuchyně.

Zvědavost vyhrála nad únavou a tak jsem se rozhodla, vydat se za ním. Přišla jsem za Chuckem a sledovala, jak bere kopu jídla.

,, Ale, ale, někdo si přišel dát večerní svačinku?" zeptala jsem se založenýma rukama. Chuck leknutím nadskočil a upustil jablko, které držel v ruce.

,, Co tady děláš?" otázal se Chuck a schoval za zády kukuřičnou placku.

,, Co tu dělám já? Co tu děláš ty?"

,, Ehm... měl jsem hlad, tak jsem si přišel pro něco k jídlu."

,, Jo tak pro něco k jídlu?" nadzvedla jsem obočí.

,, No jo."

,, Tak to těžko. Před hodinou jsi se tu byl navečeřet. Pro koho je to jídlo?"

,, Pro nikoho?"

,, Je to pro Thomase?"

,, Cože? Pro Thomase? Jasně, že ne." Podívala jsem se na něj pohledem typu Tohle-ti-nesežeru. ,, No tak jo, je to pro Thomase."

Povzdechla jsem si, ale bylo mi jasné, proč to dělá. Běhat v Labyrintu s prázdným žaludkem asi není nejlepší.

Popadla jsem pár kukuřičných placek, které jsem zabalila do šátku, zatímco Chuck vzal láhev s vodou a pár jablek.

Když jsme měli všechno přichystané, zamířili jsme k Díře.

,, Gally přece víš, že tu nemůžeme zůstat navždy, ne?" dolehl k nám hlas Thomase.

Gally mu neodpověděl, místo toho uvázal pevný uzel u dřevěné mříže tk, aby se z ní Thomas nedostal a vydal se pryč. S Chuckem jsme se schovali za uříznutý kus stromu, a ještě chvíli jsme tam počkali. Až když jsme si byli jistí, že je Gally pryč, jsme vylezli.

Doběhli jsme až k Díře, kde byl Thomas zavřený. ,, Kdo je tam?" křikl do tmy.

,, To jsme jenom my," řekl Chuck.

,, Na," podala jsem mu láhev a placky, ,, s plným žaludkem ti to zítra půjde líp."

Thomas rychle vybalil kukuřičné placky. ,, Díky," poděkoval, když se zakousl do placky.

Sami jsme se s Chuckem uvelebili na zemi. Chuck z kapsy vytáhl malou dřevěnou postavičku. ,, Co to máš?" optal se Thomas. Chuck mu malou postavičku ukázal. ,, Jů, to je vážně povedený. Na co to je?"

,, Je pro mé rodiče," vysvětlil Chuck a se smutným výrazem se na postavičku podíval.

,, Pamatuješ si na ně?"

Chuck zakroutil hlavou. ,, Ne, vím jen, že nějaký mám. Ať jsou kdekoli, chybím jim, ale já už si je nepamatuju."

Chuck se na chvíli odmlčel a pohlédl na bránu. ,, Co myslíš, že tam zítra najdete?"

,, To nevím, ale jestli je cesta ven, tak jí já a Minho najdeme."

Chuck se znovu zadíval na bránu, pak se otočil na Thomase a dal mu postavičku do ruky. ,, Na."

,, Chucku, proč bys mi to dával?"

,, Stejně si je nepamatuju."

Bylo mi ho líto. Chuck byl ještě moc malý. Ať nás sem poslal kdokoli, bylo od nich nelidské poslat sem tak malého kluka.

,, Ale když najdeš cestu ven," pokračoval Chuck, ,, můžeš jim to dát za mě."

,, Chucku, nastav ruku," řekl Thomas. Chuck ruku po několika vteřinovém pochybování ruku napřáhl a Thomas mu do ní zpátky vtiskl postavičku. ,, Chci abys jim to dal sám. Dostaneme se odsud. Všichni, jasný? Slibuju."

,, Už bychom tě asi měli nechat spát," oznámila jsem a zvedla se ze země.

,, Jo," souhlasil Chuck.

***

,, Myslíš, že se odsud zvládneme dostat?" zeptal se mě Chuck, když jsme uléhávali ke spánku.

,, To nevím," povzdechla jsem. ,, Ale ať už byl záměr těch, kteří nás sem poslali, jakýkoli, rozhodně nechtěli, abychom tu umřeli. Klapne to, Chucku."

,, Jak víš, že to klapne?"

,, Chci v to věřit," řekla jsem.

A tak můj další den v Placu skončil.