Nic z toho nemohlo trvat věčně.

Ani vzpomínky na to, co se stalo Erikovi, mě nemohlo odradit od něčeho, co pro mě bylo přirozené takovým způsobem, jako psaní.

Slova se mi shlukovala pod kůží bez jakékoli možnosti dostat se ven.

Stačilo, když budu opatrná, ne?

Zvykla jsem si na naše bezpečí.

Na izolovanost od zbytku světa.

Člověk rychle zapomene.

Obzvlášť na místě, kde neexistovalo nic, co by mu minulost připomínalo.

Vše, co se mu přihodilo, se brzy stalo jen vzdáleným stínem, jehož následky se mě nijak nemohly dotknout.

Musím říct, že jsem zpočátku váhala, i když si jsem docela jistá, že Maike naši dohodu porušila jako první.

Ta provinilá část mě se snažila jim ze začátku darovat šťastný život.

Já ale byla radost ze štěstí, pokud si člověk předtím nic neprotrpěl?

Myšlenka na vzdálenou realitu a postavy, které v ní dost možná právě teď byly mučeny, zanedlouho zmizela. Neospravedlňovala jsem se.

V mých očích to bylo stále něco, v čem jsem neměla tak úplně na výběr, pokud jsem chtěla být šťastná.

Nakonec byly stále mým výtvorem.

Kdo jiný, než já, měl rozhodnout o jejich osudu?

Říkala jsem si, co by se stalo, kdyby ten den byla doma Maike.

Kdyby to byla ona, kdo otevřel dveře.

Tohoto jsem se celou dobu bála.

Přesto jsem se nebránila, když mě odváděli.

Ptali se mě na jméno.

Nejdřív řekli několik, z nichž ani jedno jsem nepoznávala.

Nemohla jsem mluvit.

„Jste Maike..."

Nebyli tu pro mě. Ať nás prozradil kdokoliv, nějakým způsobem se mi podařilo jim uniknout.

Na moment se mým tělem rozlila úleva.

A pak jsem přikývla.

Nemusela jsem mluvit.

Stačilo tiše sedět a sledovat, jak se okolní scéna měnila.

Výslechová místnost, v tomto případě téměř k ničemu, cela a pak konečně soudní místnost.

Říkala jsem si, jestli poznají mou lež.

Jestli poznají svého strůjce.

Jejich slova na mě padala jako déšť.

Říkala jsem si, jestli by postavy z mých červených románů byly také přítomny.

Když nic z toho nebyly jejich emoce, braly by to jako znásilnění?

Nebyla jsem si jistá, jestli bych byla schopna jim čelit.

A že by to k tomu nakonec došlo.

Podávala jsem výkon svého života.

Nikdo by nepoznal, jak příšerně vyděšená jsem uvnitř byla.

Co jsem to udělala?

Její přítomnost jsem vycítila dřív, než jsem se stihla otočit.

Mé oči se na okamžik rozšířily zděšením.

Poznají ji?

Nebyl důvod, abychom takhle skončily obě.

I když jsem si malinko přála, abych ty poslední chvíle mohla s někým sdílet.

Zalapala po dechu, když mě uviděla sedět v lavici, která měla patřit ji.

Možná mě dokáže dostat pryč.

Posadila se do publika, kabelku křečovitě držící před sebou. Knoflíky na zářivě rudém saku měla nedopnuté.

Smutně jsem se usmála. Navzdory své povaze, co se týká oblečení, stále neexistovala situace, při které měla potřebu se držet při zemi.

Otočila jsem se zpět k jednomu z jejích výtvorů.

Vždycky jsem jí záviděla, jak dokázala psát.

Nakonec jsem jí to ukradla aspoň takhle. Protože odteď jsem byla Maike já.

„Tys lhala."

Nevím, kde se tam vzala. Proces už dávno skončil a Maičiny postavy se rozutekly. Skoro všechny, podle všeho.

Jako všem, ani téhle malé dívce jsem nebyla schopna rozeznat obličej, natož si vzpomenout na jméno. Rozhlédla jsem se po chodbě tak, jak jen to bylo díky úzkému průduchu ve dveřích mé cely možné.

„Kde máš rodiče?"

„Zabila je." Jak jinak, chtělo se mi říct. Maike psala historické, rodinné ságy, často alespoň částečně odehrávající během některého z válečných konfliktů.

Byla zodpovědná za smrt mnoha lidí.

„Ale to nejsi ty," prohlásila dětským hlasem, který mi připomněl Maike.

„Proč myslíš?"

Dívka naklonila hlavu na stranu a našpulila rty, jako by si odpověď musela promyslet. Nakonec zatřepala hlavou a pokrčila rameny. Jako by celý rozhovor byl tak shozen ze stolu.

Proč jsou děti v knihách vždycky tak divný, říkala jsem si, když se holčička konečně vzdálila.

Přešla jsem ke své posteli. Zbytek mých spolubydlících, taktéž spisovatelek, byl pryč, a tak jsem měla celu pro sebe.

Nahmatala jsem slova vyrytá do zdi a přejela po nich prsty.

Nedovolili nám psát, jako ostatním vězňům, i když byli lidi, kterým se i těch pár listů papírů podařilo sehnat.

Říkala jsem si, co asi zrovna dělá Maike.

Doufala jsem, že ji přes mou snahu nakonec přece jen nechytili.

Ano, proces skončil.

A Maike jsem už nikdy neviděla.

Vždycky jsem si říkala, proč jsem byla schopna vidět zář ostatních, ale nikdy ne tu svou.

Nikdy mě nenapadla ta možnost, že by tam zkrátka nebyla.

Že jsem se sem dost možná nikdy nemusela dostat, ne kvůli sobě.

Pro zatčení museli existovat oběti.

A já začínala pochybovat, jestli mé oběti byly někdy tak skutečné, aby vystoupily ze stránek knih, jako to udělaly ty Erikovi a Maičiny.

Možná byly jen příliš vzdáleny. Mé světlo bylo příliš slabé, než aby je k sobě dokázalo přitáhnout.

Každičký den jsem si opakovala ty stejné věty, pořád dokola, až v mé mysli neexistovalo nic jiného.

Na takovém místě jsem se nedokázala spoléhat na papír a tohle bylo příliš důležité.

Protože jsem konečně zářila.

Byl to jeden z nejzvláštnějších pocitů. Něco mezi mravenčením a povznášející silou, která mě stále dokola dokázala opíjet svou nekonečností.

Nikdo z nás o tom neměl tušení.

A tak jsme také psali. Jak by se nás něco takového mohlo dotýkat?

Jejich příběhy je sem dostaly.

Proč by můj příběh nemohl dokázat opak?

Zavřela jsem oči, když můj pohled zaslepila zlatavá záře a zhluboka se nadechla. Mou myslí se mezitím točila slova, skládala se a zase přeskupovala jako hudební kompozice.

Všichni říkali, jak jsme jim zničili životy.

Co by ale bez nás byli, kdybychom je nikdy nezvěčnili na papír?

Každý toužil po skutečnosti.

Věděla jsem, že přijdou.

Za dveřmi zazněly kroky.

Světlo pohaslo.