Zadržela jsem dech, když přišla řada na Erika. Maike zaryla prsty do mé paže, jako by moc dobře věděla, co se mi honí hlavou, když před nás postupně předstoupily postavy z jeho děl.

Konečně jsem pochopila, že o všem bylo už dávno rozhodnuto. Že jen hrstce z nich bude, vzhledem k okolnostem, trest zmírněn.

A Erik nebyl starým mužem ani matkou se třemi dětmi.

Jako by se pod vahou jejich slov stával stále menším a menším.

Jejich jména.

Příběhy, které mi Erik předčítal.

Příběhy, které způsobily třas v rukou vždy, když jsem odemykala dveře od bytu.

Neviditelná přítomnost v zádech.

Bušící srdce v uších.

Najednou jsem si uvědomila, že jejich hlasy, ve všech svých podobách a frekvencích, byly jen různé odstíny jediného a to toho Erikova.

S narůstající panikou jsem se rozhlédla, nevšímajíc si zmateného pohledu Maike.

To si toho nikdo nevšiml?

Nemělo to jít tak rychle.

Neměli tu být všichni.

Už jsem ani neslyšela jejich slova.

Jako by se vše okolo slilo do jediné masy, kterou jsem nebyla schopna sledovat.

Přimkla jsem víčka k sobě a dotkla se spánků.

„Jsi v pořádku?" zašeptala Maike. Zavrtěla jsem hlavou a vzápětí bych jistě vyskočila na nohy nebýt mé přítelkyně, která mě stáhla zpět. Dotkla se mé tváře.

„Celá hoříš. Musíš domů."

„Ne."

Musela jsem pryč.

Musela jsem zůstat.

Musela jsem to vidět.

Nevím, kolik času přesně uběhlo, ani z čeho všeho byl Erik nakonec obviněn.

Měli pravdu, samozřejmě.

Z jejich úhlu pohledu by ho mohl obvinit i psychopat z některé z jeho knih, že to on ho k tomu všemu donutil a nikdo by mu nemohl nic vyvrátit.

A možná se stalo i to.

Vím jen, že když jsem konečně uviděla jeho tvář a začervenalé oči, které se téměř ihned střetly s těmi mými, nikdy dřív jsem si tolik nepřála ho obejmout jako první.

Nakonec to všechno trvalo sotva pár týdnů.

Divadlo.

I přes Maičiny protesty jsem využila každé chvíle, kdy jsem ho mohla alespoň na chvíli vidět.

Věděla jsem, že dělám chybu.

Už jsem ho nikdy neměla obejmout.

„Prosím, dostaň mě odsud."

Vzpomínky na jeho zhroucenou tvář a nekončící vzlyky mě provázely každou noc.

Paže, které ke mně chtěl vztáhnout, ale nebylo mu to dovoleno.

Kdyby byl literárním hrdinou, vše by to snášel v hrdé tichosti.

Měla jsem to udělat.

Byla jsem spisovatelka, a když toho samého byly schopny mé postavy...

Nebyli jsme jako oni.

On byl k smrti vyděšený a zaprodal by duši ďáblu, kdyby ho odtamtud dostal.

Já jsem stále naivně věřila, že by ho nikdy tak krutě nepotrestali.

Že by se to mohlo stát zrovna jemu.

Teprve až když ho odváželi pryč, kdy bylo na útok už příliš pozdě. Kdy jsem v jeho očích konečně poznala krutou pravdu. Nebyla jsem schopna se za tím autem ani rozeběhnout.

Neudělala jsem nic.

Když jednoho jarního rána, ještě před východem slunce, jeho zář naposledy silně zaplála, neuronila jsem ani slzu.

Kdo by čekal, že zrovna Maike bude ta poslední, komu v tomhle městě zbude alespoň kapka rozumu.

Obvinění u soudu byli všichni autoři hororů nebo drsnějších thrillerů.

Beletrie postupně mizela z polic knihovny.

Stejně, jako jejich záře z města.

Byla to jen otázka času, než si přijdou i pro nás.

Dívala jsem se na Maike, ale neviděla jsem nic.

„Prosím," řekla tiše. „Musíš mi pomoct. Sama to nedokážu."

Na to, jak mě Maike dostala do auta a pryč z města si příliš nevzpomínám.

Vždy jsem se z nás dvou považovala za tu silnější. Nebo jsem to alespoň ráda předstírala,

Nakonec to byla ona, kdo dokázal reagovat nejrychleji.

Asi mě to nemělo tolik překvapit. Přece jen jsem toho o jejím dřívějším životě příliš nevěděla.

Takže jsme byly tady.

V autě každá s jedním kufrem, notebookem a poznámkami k příběhům, kterých jsme se nebyly schopny vzdát.

„Měly bychom si změnit jména," zamumlala Maike aniž by odtrhla pohled od vozovky. „Tak se to dělá, ne?"

Přetočila jsem v rukou jedinou z Erikových knih, která se mnou po odjezdu z města zůstala.

Nadzvedla jsem koutky ve snaze o úsměv.

„Neříkej mi, že máš kontakty, se kterými ses nepochlubila."

Jindy pevně utažené vlasy měla ledabyle sepjaté a rukávy halenky vykasané po lokty. Tmavě modrý plášť ležel mrsknutý na zadním sedadle.

„Omlouvám se."

Těžko říct, za co přesně. Cítila jsem ale, že to bylo třeba říct.

Kdoví proč se mě rozhodla vzít s sebou, protože to musel být ona, kdo mě nakonec donutil nastoupit do auta.

Možná to byla samota, která nás obě provázela, a se kterou už jsme ani jedna nebyly schopny žít.

Už nikdy jsme neměly psát.

To jsme si tehdy slíbily.

Ať se to zdálo šílené sebevíc, Maike s tou změnou jmen nežertovala. Nějak se jí dařilo se vší tou nejistotou vždy odvést pozornost od otázek, které jsem jí o její minulosti chtěla položit.

Žily jsme poblíž moře.

Rána voněla solí a všude byl písek.

Každá jsme si našly práci a musím říct, že na nějaký čas jsme se na psaní ani neodvážily pomyslet.

A kdyby přece jen ano, obavy z toho, co by naše činy mohly rozpoutat, nás rychle odradily.

Z osob bez tváře, mluvící nejrůznějšími podobami našich vlastních hlasů.