Zpočátku to byl jen opravdu povedený vtip.

Myslím, že nám, jako samostatné skupině, se zdál ještě povedenější, než zbytku světa.

Jako by nad tím každý z nás aspoň jednou nepřemýšlel. Nad tou možností.

Nakonec to ale byla jen slova.

Nemohla nikomu ublížit. Ne fyzicky.

Nemyslím si, že z toho existoval někdo nadšenější, než Erik.

Bylo asi sedm ráno, když mě probudilo bouchání na dveře. I přes můj nanejvýš podrážděný zjev se dál křenil jako malé dítě a oči se mu nepřestávaly lesknout.

Beze slova se okolo mě protáhl.

„Vidělas to?" vyhrkl a dál se hnal směrem k obýváku. Založila jsem si ruce na hrudi a opřela se o futra dveří, zatímco se marně snažil zapnout televizi.

„Co tady děláš?" A utáhla jsem si pás županu.

„Proč to nejde zapnout?" zamumlal k černé obrazovce.

„Možná proto, že to není zapojený." Konečně se na mě podíval.

Nakrčil čelo.

„Proč tu máš nezapojenou televizi?"

Promnula jsem si obličej a ve snaze se vyhnout další diskuzi o tom, kdo nebo co měl ten úžasný nápad nějakému ubožákovi darovat starou televizi, místo aby se jí jako každý zbavil a místo toho přešla ke kuchyňské lince postavit na kávu. Erik se mezitím probíral kabely a něco si při tom mumlal, jak už u něj bylo obvyklé.

Pohlédla jsem na něj skrze horkou páru. Stále bylo trochu zvláštní vidět ho i v denním světle. Usmála jsem se, když si prohrábl tmavé vlasy a ty mu tak zůstaly trčet ve vzduchu.

Samozřejmě, že jsem věděla, proč přišel. V poslední době nemluvil o ničem jiném. To, co se ještě nedávno zdálo jako žert, se stále více podobalo pravdě.

Musela jsem přiznat, že krom vzrušení se ve mně probouzely i stejně silné obavy.

Ze zamyšlení mě vytrhl hřmotný výkřik, když se mu přístroj konečně podařilo zprovoznit a místnost ozářilo modré světlo. Jen pár okamžiků a do té doby tichým bytem se rozlehl zvuk několika neznámých hlasů.

Usrkla jsem kafe a posadila se vedle něj.

Jeho hrnek mezitím nepovšimnut chladl na stole.

Kdo by se nechtěl setkat s postavami ze svých příběhů? Být svědkem toho, co dokázal vytvořit jen z inkoustu a pár slov.

Otočila jsem se k němu a málem vyprskla smíchy při pohledu na jeho fascinaci televizí.

Zvláštní, že právě v něm celá tato situace probouzela tolik nadšení, když se vzalo v úvahu, jak hrdinové v jeho příbězích obvykle končili.

Opravdu, kdo by o to stál?

A zatímco se Erik stále víc nakláněl k televizi, mně se v hlavě začaly postupně přehrávat jejich jednotlivé osudy.

Byla to jen slova.

Slova, co mi způsobovaly noční můry a menší stihoman vždy, když jsem se po setmění vracela z práce, ale stále jen slova.

To jsem si mohla opakovat do chvíle, než se staly skutečností.

Prvních změn jsem si začala všímat v práci. Provinilé pohledy při čtení anotací a přetáčení knih v rukou. Jako by na všechny přes noc dolehla tíha jejich svědomí. Vše to byly příjemně strávené chvíle, dokud se neukázalo, jak moc pro ně někdo musel trpět.

Lidé milovali strach. Být vyděšení v bezpečí svých domovů a obávat se o životy svých hrdinů, aniž by nic z toho museli sami prožít. Mít v sobě zasety příjemné pochybnosti o jejich vlastní nedotknutelnosti.

Byl stejný zločin těm všem hrůzám přihlížet, i třeba v nevědomosti, jako se na něm přímo podílet?

Myslí se mi odvíjela jejich jména.

Psala jsem thrillery.

Lidé umírali.

Samozřejmě, že jsem si mohla dál namlouvat, že nic z toho nebylo zaviněno mnou. Hluboko uvnitř jsem ale věděla, že jsem si to až příliš užívala, než abych byla jen pouhým pozorovatelem.

Nikdy jsem ho neslyšela tak vyděšeného.

Hlas mu přeskakoval, jako by stále nedokázal pochopit situaci, ve které se ocitl.

Nikdo mi nic neřekl.

A i když jsem se snažila každý den, nikdy mě ho nenechali vidět.

Nevím, co si o mně museli myslet. V jejich očích se setkávala lítost se znechucením.

Snad to byla má paranoia.

Nebyl jediným, kdo bez vysvětlení zmizel.

Z obyvatel města, jako by se přes noc stali bludičky, kroužící ulicemi v doprovodu jejich kolísajících světel ve snaze pochopit, co se stalo?

Poprvé mi začalo docházet, jak moc byl můj život závislý na těch pár aspektech. Těch neustále se střídajících odstínech, které zaplňovaly samotu a rozháněly stereotyp.

Jak moc byl pro mě on důležitý.

A že jsem je pomalu začala ztrácet.

Nic z toho nemohlo být skutečné.

I já věděla, jak se tyhle věci obvykle táhnou. A přesto jsem byla tady. Sotva pár týdnů po Erikově telefonátu.

Nemohla jsem se zbavit neodbytného pocitu, že jsme se všichni chytili do pasti. Že jsme dobrovolně, bez jakýchkoli pochybností opustili bezpečí naší anonymity, abychom ukázaly své tváře a tak sami rozhodli o svých osudech.

Byli tu všichni.

Přátelé z dětství, se kterými jsem už léta nepromluvila, náhodný kolemjdoucí, jehož záře jsem si byla vždy moc dobře vědoma i ti, kteří měli svá první slova teprve seskládat.

Ti všichni skloněni pod tlakem soudní moci, když se zatajeným dechem postupně vyslechli sáhodlouhá obvinění každého z přítomných vězňů.

Maike jako podpora seděla vedle mě. Koutkem oka jsem ji byla schopna rozeznat jen jako vínovou šmouhu s kapkou zelené, což musel být šátek.

Do poslední chvíle jsem ničemu z toho nevěřila.

Muž, kterému muselo táhnout tak na sedmdesát, a kterého jsem potkávala už jako malá, ale zaboha jsem si nemohla vzpomenout na jeho jméno. Žena, kterou jsem snad poprvé viděla bez kočárku a dítěte na rameni. Nervozitou si mnula lem vybledlého trička.

A Erik.

Můj Erik, který se se svým nadšením dokázal vždy tak rychle proměnit v malé dítě, a který mě při setkání objímal vždy jako první, i když jsem se bránila.

Litovala jsem, že nemohu vyhledat jeho pohled a zároveň jsem za to byla vděčná.

Několikanásobná vražda.

Fyzický i psychický teror.

Zneužívání moci.

Pokus o vraždu.

Obvinění se vršila, jako by jich snad nikdy neměl být konec, postupně vyřčena z úst každé postavy směrem ke svému autorovi.

Došlo mi, že ani na jednu nejsem schopna zaostřit pohled. Jako bych se snažila dívat do slunce.

Alespoň na chvíli ulehčily mé provinilé mysli. Přese všechnu jejich strašidelnou skutečnost, od gest po vzduch v plicích stále nebyly ničím víc, než jen slovy na papíře.

Protože jedině tak mohl být v bezpečí.

Jedině tak se to mohlo všechno ukázat jako jeden velký omyl.

Jestli na začátku zůstával mezi přihlížejícími někdo, kdo ve spisovatelích neviděl monstra, ke konci dne musel být pryč.

Nebyla to naše vina.

Přesto jsem se nedokázala zbavit sžírajícího pocitu uvnitř, postupně zatemňujícího vše, v co jsem do té doby věřila.