Naše životy nebyly ničím výjimečné. Už dávno jsme se vzdali snů, které jsme pro ty osoby, kterými jsme se měli stát, celé dětství budovali, a místo toho se spokojili se všedností, která nám poskytovala dostatek volnosti pro slova.

Nemohu říct, že jsem byla zrovna ukázkou ctnosti. Účty jsem platila vždy na poslední chvíli a bůhví, že jsem svému nočnímu bloumání bytem znepříjemňovala život nejednomu sousedovi.

Kdo něco takového ale mohl tušit?

Jak nám něco takového vůbec mohli dávat za vinu?

Snad jsme si za to mohli sami. Kdo mohl říct, že ho ta možnost nikdy, ani na chvíli nenapadla?

Možná jsme to všichni ve skrytu duše věděli.

Kdo si něco takového ale chtěl přiznat?

A byli bychom schopni se toho vzdát?

Vzdát se slov?

Ráda bych řekla, že si pamatuji přesný okamžik, kdy se vše změnilo. To by udělala správná postava v každém příběhu.

Jistě jsem si musela zrovna dopřávat jednu ze svých nočních procházek po pokoji a snažila se aspoň trochu psát.

Možná jsem se dívala na jeden z těch melodramatických filmů z anglického venkova počátku devatenáctého století, který jsem předtím musela vidět aspoň desetkrát.

A možná jsem i něco napsala, i když i tato informace by mohla být lživá.

Následujícího rána z nás všech byli vrazi.

Maike jsem znala již několik let, ale nikdy jsme spolu opravdu nemluvily. Jako u mnoha jiných jsem o ní znala to nejzákladnější, jako že byla učitelkou na místní základce a žila sama.

Patřila mezi ty lidi, kteří navzdory svému ojedinělému zjevu měli tendenci splývat se zbytkem zařízení bytu.

Vždy, když jsem si od ní v knihovně přebírala knihy, hleděla do země, zatímco já sem s profesionálním taktem přejela pohledem po obálkách s polonahými muži, jak v ostrém záklonu svírají jakousi omámenou ženštinu.

Shodou okolností a mého zdravého rozhodnutí používat pseudonym, jsem většinu z nich napsala já.

Ano, navzdory mému cynismu a obvyklým temným thrillerům, jsem také psala prachsprosté harlekýnky.

Práci v knihovně jsem získala za okolností, kdy jsem si uvědomila, že obor, který tři roky studuju, nejsem schopna vystát.

Takže jsem byla tady a Maike, která několikrát do měsíce knihovnu navštěvovala a nechala k sobě, aniž by o tom věděla, promlouvat má slova, byla tím nejbližším, koho jsem byla schopna považovat za přítele.

V době našeho pravého seznámení jsem zrovna prožívala menší románek s jistým Erikem. Jak jsme se potkali si přesně nepamatuju, ale možná v tom hrál roli zakouřený jazzový bar, protože na takových se místech se spisovatelé obvykle setkávají, že ano?

Nebo taky ne.

Nikdy jsem nepochopila, jak někdo, kdo nepromarnil chvíli, aby ostatní nerozesmál a ve skrze byl ještě stále jedno velké dítě, mohl psát takové knihy.

Ani jeden z nás to nebral příliš vážně.

Často mi po milování z některých z nich předčítal.

Myslím, že moc dobře věděl, jak moc nemám ráda horory. Nemohla jsem mu ale upřít, že uměl psát. Jen málokdo mě přinutil pocítit chlad a neodbytné nutkání se neustále ohlížet přes rameno tak, jako on.

Oba jsme psali braky. On jen neměl potřebu se skrývat za cizím jménem.

Myslím, že jsem ho svým způsobem opravdu milovala. Dokázal mě stejnou měrou rozesmát i vyděsit. Byla jsem šťastná.

Lidé jako on byli zatčeni jako první.

Příběh mě a Maike začal jako mnoho jiných pláčem. Jak jinak spojit osoby, které spolu zdánlivě neměly nic společného?

Zůstala jsem tehdy v práci jako poslední. Chystala jsem se zrovna zamknout, když jsem ze záchodu zaslechla tlumený vzlykot.

Vpochodovala jsem do chodby až ke kabince, ze které se zvuk ozýval. Najednou jsem se zarazila. Doufala jsem, že dotyčná uslyší mé kroky a sama sdělení pochopí, ale pro tu jako by zbytek světa neexistoval.

Brečení na záchodě.

Víc líný už snad ani osud být nemohl.

Odkašlala jsem si a zaťukala.

„Ehm, jste v pořádku?

Na okamžik bylo na druhé straně ticho.

Přešlápla jsem a protočila oči. Za dveřmi mezitím někdo popotáhl.

„Nic mi není," řekl ženský hlas, na kterém byly ještě stále znát vzlyky.

„Za chvíli se zavírá, tak jestli byste mohla..."

„Ano...jistě."

Nebýt zarudlých očí a toho, že jsem to byla já, kdo jí přistihl, nikdy bych na ní její nedávné rozpoložení nepoznala.

Nevím, co mě to popadlo. Vždycky jsem se starala jen o sebe. To poslední, co mě zajímalo, byly problémy ostatních.

Snad to bylo tou pozdní hodinou nebo tím, že i když bych si to nikdy nepřiznala, jsem byla osamělá stejně, jako ona.

„Vážně vám nic není?"

Zarazila se v půlce kroku a pomalu se ke mně otočila. Na tvářích měla ještě stále rudé skvrny.

Poprvé mě napadlo, co asi ona musela slyšet o mně.

Tak tohle to je, pomyslela jsem si s nádechem cyničnosti, zatímco si mi Maike vylévala své srdce o svých příšerných žácích a ještě horším sociálním životě.

Obyčejný život.

Jako by se mě snad něco tak přízemního mohlo vůbec dotknout.

Pokud se na maloměstě ocitlo více spisovatelů, většinou o sobě věděli.

Ti, kteří zde vyrostli a psali od dětství, stále navštěvovali spolek kreativního psaní, do kterého jsem přestala chodit od svého prvního útěku z města a zbytek byli jako noční motýli. Stáčeli se jako okolo plamene, plni slov. Dokud psali, jejich záře byla znát na míle daleko.

Nejspíš to byl dar nás, kteří jsme tu vyrostli, ale nikdy jsem se neodvážila nikoho zeptat. Erikovo světlo bylo matné. Jiskřilo těsně pod jeho kůží s takovou intenzitou, že jsem se vždycky bála, že se při kontaktu s ním spálím.

Vždy mě zajímalo, jak asi vypadá to mé.

Proto jsem věděla, že je Maike jako já. A vzhledem k tomu, že se sem přestěhovala teprve před pár lety, nemohla jsem si být jistá, jestli ona ví to samé o mně.

Kdo by čekal, že to zakřiknuté stvoření bude schopno psát s takovou silou a upřímností. Vášní, kterou jistě neměla šanci zažít.

To jsem si samozřejmě myslela.

Malá, ustrašená Maike, vzlykající na dámských záchodech. Co mohla vědět o životě?

Přes všechen smích a oplzlé vtipy byla má láska k Erikovi propletena děsem.

Nemohl si pomoct.

Nikdy jsem na něj ale nežárlila. Ne jako na Maike.

Taková byla má láska k ní.

Její texty měly to něco, pro co jsem nikdy nebyla schopna najít vhodné slovo, ale po čem jsem odjakživa sama marně toužila.

Mé přidávání a celková aktivita je teď vážně chabá, já vím, ale náhodou jsem našla tuhle povídku a překvapilo mě, že se mi vlastně docela líbí, a že bych jí mohla sem přidat.

Jestli tam ještě někdo na druhé straně je, tak jsem na psaní nezanevřela. Vlastně mám rozdělaných hned několik povídek, jen nejsem zrovna v rozpoložení na to je vypouštět takhle hodně veřejně do světa. Mám pak tendenci se docela brzdit a uvažovat, jestli mám tohle napsat, aby to bylo vůbec zveřejnitelný :D 

Takže nevím, jak v nejbližší budoucnosti s maturitou a vším, ale určitě se sem zase vrátím na nějaké víc pravidelné bázi. Děkuju moc všem, kteří čtou mé povídky a asi bych měla popřát i vše nejlepší do Nového roku :D