Peter

„Pane Ericu, prosím pusťte nás dovnitř. Wade s námi skutečně není." „Ani mě nehne! Zničil mi vázu a zdemoloval pokoj!" „Pane Xaviére, můžeme se domluvit, ne? Jde tady o život, navíc jsme vám zachránili životy, tak byste mohl být trochu vděčný." „Ericu, sakra pusť je dovnitř!" „Ne!" „Ericu!" „Ne! Charlesi, opovaž se! Nep-„

CVAK

„Pojďte dál prosím." Prošel jsem kolem mračícího se Erica Xaviéra Lanshera a zamířil do pracovny. „Tak vidíš, že to není tak těžký." „Tati! Nedráždi pana Lashera!" „Promiň Petey. Ale není vtipné, že i když je Charles na vozíčku, stačí myšlenka a Eric udělá všechno, co chce?" „A když je Steve smutný, co děláš ty?" Parádně jsem se v tu chvíli bavil tátovým výrazem. „Tak pojď."

Prošli jsme chodbami až do pracovny. Táta i sednul do křesla, Eric se opřel o dveře a Já si stoupnul za tátovo křeslo. „Co vás přivádí?" „Wade. Víte, on se obětoval a teď......teď......." „Syn se snaží říct, že je v komatu po těžkém zásahu kameny nekonečna. Je to skoro tři týdny a stále se nic nepohnulo k lepšímu." Byl jsem tátovi vážně vděčný, že to za mě řekl. Mluví se mi o tom naprosto příšerně. „Aha......máte s sebou záznamy a diagnostiky?" „Není třeba. Trvalé kóma a klasičtí lékaři by ho už odpojili od přístrojů." Polknul jsem nepříjemný pocit a kývnul hlavou. „Pan Banner se domnívá, že byste mohl pomoci. Dokážete se dostat do mysli." Chvíli bylo ticho. Charles upřeně hleděl na Erica. Nějak mezi sebou komunikovali, až to starší muž nevydržel a protřel si otráveně obličej. „No tak fajn, ale nemysli si, že ti s tím budu pomáhat." Charles se na své židli usmál a kývnul. „Tak pane starku, můžete jít startovat quinjet." Byl jsem štěstím bez sebe. Vyskočil jsem zpoza křesla a sině pana Xaviéra objal. „Moc vám děkuji pane. Nebudete litovat." „Mám pocit, že budu, ale teď to je jedno. Tak co mladý pane Spider mane, půjdeme zachránit vašeho druha?"

Z hangáru jsem celé osazenstvo mini letadla táhnul do nemocniční části budovy. „Pan Xaviér? Rád vás poznávám. Já jsem doktor Banner. Máme zde jednoho pacienta, kterému už zřejmě není pomoci jinak, než vpádem do mysli. Myslíte, že byste mohl pomoci panu Wilsonovi?" „Dobrý den pane Bannere. Slyšel jsem toho o vás mnoho, ale realita ej ještě více ohomující. Pravdu impozantní práce, opravdu." „Děkuji pane." „Tak kde máte Wadea? Ten hoch je největším trnem v oku všech X-manů, ale stále jde o člověka, co pořebuje pomoc." „Následujte mě."

O hodinu později

„Co tam sakra dělá tak dlouho?! Vždyť už je to věčnost!" „Klid Petey, pokud to někdo dokáže, pak jedině on. Dej mu čas." Prošel jsem po chodbě opět na opačnou stranu. „Můžete dál." Dveře se otevřely a za nimi se oběvil Eric. Skoro jsem ho porazil, jak jsem vtrhnul do pokoje a přispěchal k posteli. „Začíná se budit." „Wade? Lásko, slyšíš mě?" Chytnul jsem ho za ruku a nespouštěl z něj zrak. Pohnul se, pohnul! Lehce mi stisknul ruku. Z očí mi začaly téct slzy. Nezastavitelně jsem popotahoval a štkal. Položil jsem si hlavu na jeho hruď a začal e smát a plakat zároveň. Bylo to něco nepopsatelného. Ten pocit, kdy mě všechna úzkost a beznaděj opustily a já cítil tu lásku a úlevu. „Lásko, tak strašně jsem se bál. Tohle už mi nikdy, NIKDY nedělej. Tak moc jsem se bál, že se nevzbudíš." Wade mi stisknul dlaň a pohnul palcem tak, že mi lehce pohladil hřbet ruky. Položil jsem své rty na ty jeho a pomalu mu pakládal polibek za polibkem po celé tváři. Když jsem se zastavil znovu u jeho úst, všimnul jsem si dvou oříškových šálků. Díval se na mě s tím nejnádhernějším výrazem ve tváři. „Ach Wade, tolik tě miluju. Miluju tě, miluju. Už mě nikdy neopouštěj." Zavřel jsem oči a dlouze se přilepil svými rty na ty jeho. Všechno bylo zase dokonalé. Mám svou lásku a opovažte se mi na ni někdo jen sáhnout a pokoušu vás! Nedám, moje!

Padam TSSSSSS! A je tady závěr! Příští kapča je Epilog! Dejte hvězdičku a komentík, doporučte mě a nezapomeňte sledovat! Pokud máte nápad, co bych mohle pro vás napsat, tak mi napište! Epilog vyjde ještě dneska!

Vaše Tiranis!