Tony

Dny ubíhaly, až se z nich stal týden a pak druhý. Peter pomalu získal zpět svou sílu a teď seděl den co den, noc co noc u Wadeovy postele. Je mi ho tak strašně líto. On toho magora vážně miluje, o to víc cítí ty všechny bolestivé pocity. Jako by jsme se točili v kruhu. Bruce den co den prosedí nad obrazci a snímky, hledá v sborce řešení. Steve se od Petera ani nehne. Je mu všude na blízku a snaží se ho utěšovat v těžkých situacích. Natasha s Clintem pomáhají Strangeovi s kameny nekonečna, aby byly co nejdřív vráceny na svá místa. Dokonce se podařilo vrátit zpět nějakou zelenou holku, která byla zavřena v jednom z kamenů. A Carol? Ta zase zmizela. Jak se tenkrát o bitvě o New York objevila a pomohla, jak pak zase zmizela a zjevila se těsně před střetem mě a Steva, a zase je fuč. Musela prý pomoct nějakým svým přátelům na nějaké jiné planetě. Thor a Loki se snaží pomoct, ale moc jim to nejde. Kdo by se divil, když mají na krku ty obludky. Vím, že by si Peter nepřál, ať jim tak říkám, ale když mě ta polomrtvá holka vážně děsí.

„Petere? Oběd. Pojď do kantýny, ať ti to nevychladne. Však Wade ti přece neuteče." Zase ten vražedný pohled. Stává se z něj doslova vrah, co se toho pohledu týče. Chudáček, musí tak trpět, ale já mu nedokážu pomoct. Nikdy jsem na chlácholivé řeči a činy moc nebyl. „Mám jídlo, tak jdu. Dej mi pár minut." Člověk by si řekl, že mi odpovídá, ale on mluvil na spícího Wadea. Tak ho to vzalo, že začíná bláznit. Mluví s ním každý den celý den. Ani nevím, co mu vlastně říká, jen prostě něco plácá.

V jídelně byla dost vyhrocená atmosféra. Všichni si byli vědomi, jak mizerné jsou pokroky s celým případem. Bitva byla sice u konce, ale těch věcí, co se musely dořešit, byly kvanta. „Tak jak to jde v sborce?" Posadil jsem se k Brucovi a začal jíst. „Hrůza. Ani genetická mutace nebyla tak složitá jako probudit toho tvrdohlavýho berana. Nedá se mu ani nakouknou do hlavy, protože tam má prázdno." „To už jste zkusili i tohle?" „To byl vtip Anthony. Jsem neskutečně unavený. Ale začínám uvažovat, zda by nějaký z mutantů nebyl schopný pomoct. Třeba ten Xavier by to mohl dokázat." Nad tím jsem se musel zamyslet. Není zase tak špatný nápad je požádat o pomoc, ale musel bych si udobřit Erica, než se dostanu k Charlesovi.

„Tak co, něco nového? Říkal Bruce něco?" Peter seděl u okna a koukal na padající kapky vody z oblohy. „Nic moc, ale dostal takový nápad. Nechtěl by ses se mnou projet?" Peter se na mě koukl jako na blázna. „Kam?" „Do školy. Napadlo nás, že by Xaviér třeba mohl pomoct, když to chemie a fyzika nedokážou." Peter sebou trhnul. „Bude to fungovat?" „Možná." „Tak na co ještě čekáme? Honem! Padej do toho auta!" Peter vyskočil na nohy a začal mě tahat k východu z hlavní budovy SHIELDU. Tak energického jsem ho ještě neviděl. Byl jsem neskonale rád za tu změnu a bylo mi jedno, že mu možná dávám plané naděje. V tuhle chvíli se blíží zpět mému malému Peterovi a víc mě nezajímá. „Kam jdete?" Cestou jsme proběhli kolem Steva. „Za Xaviérem. Dej vědět Bruceovi, že máme stopu! Zatím zlato!" Pak už jsme byli za rohem a já ztratil mého manžela z dohledu. „Honem tati!" Peter se po dlouhé době zase usmíval a to bylo nejdůležitější. „Jo, jo, už běžím." A to už byla před námi garážová vrata a za nimi cesta do hangáru.

Jsem ráda, když je Peter optimistický. V téhle povídce byl spíš opakem, tak se těším z každého tohohle momentu. A vy? Dejte koment a hvězdičku! A nezapomeňte mě sledovat! A pište mi vaše nápady, co bych mohla psát!

Vaše Tiranis!