Peter

Ráno před popravou prý bývá tiché, prázdné, člověk prý nevnímá, jak mu utíká život mezi prsty. Není to pravda. Tak vystrašený jsem v životě nebyl. Dalo mi největší námahu vyhnout se svým otcům, kteří málem kolabovali jen ze zaslechnutí mého jména. Museli být naprosto zničení. Byl jsem rád, že Steve Tonymu tolik pomáhal, jelikož ten to bral skutečně hodně špatně. Wadea jsem nechal spát, nechtěl jsem ho budit. Včerejší noc byla něco neskutečného. Lepší dárek před smrtí jsem dostat nemohl. „Pane Parkere, jsem rád, že jste stále přítomen a zřejmě připraven. Pojďte prosím se mnou na můstek, ať jsme připraveni." Kývl jsem, zhluboka se nadechl a rozešel se za ním.

Hillová stála u počítače a něco do něj horečně ťukala. Strange seděl v křesle, kousek opodál přecházel Vision bez kamene na čele. Všichni byli jako na trní a atmosféra by se dala krájet. „Pane, budou tady do deseti minut." „Díky Hillová. Strangi, připravte se. Parkere..............zlomte vaz. Svolejte Avengers! Všichni před budovu! Musíme vypadat připraveně."

Wade

Vzbudilo mě hulákání a dusot nohou po chodbě. „Co to sakra-„ Zarazil jsem se. Postel vedle mě byla prázdná a studená. Peter je pryč! Vystřelil jsem do sedu a v mžiku byl oblečený do normálního oblečení. Vyběhl jsem z pokoje na chodbu a společně s ostatními jsem spěchal ven. „Petere! Petere!" Snažil jsem se ho přes tu obrovskou haldu lidí najít, ale jako by se po něm slehla zem. Zavadil jsem pohledem o Ironmana a Kapitána Ameriku, kteří zřejmě dělali to samé, co já-hledali svého syna. „Neviděli jste ho?" „Friday hlásí, že není v davu." „Fury ho schoval. Bude v budově." Rozeběhl jsem se zpět dovnitř a nechal ty dva, ať dělají, co chtějí. Stejně nesměli opustit bojiště. Byli návnada, jako ostatní, navíc ta nejslavnější návnada ze všech.

„Petere!" Našel jsem ho v jedné z předních místností, jak vyděšeně sleduje bitevní vřavu za sklem. „Wade? Ca tady děláš? Máš být s ostatními a pomáhat jim." „Myslíš si, že tě snad nechám, aby ses zabil?! Pojď, utečeme. Začneme někde daleko. Prosím, nedělej to." „Wade....." Peter se bolestně obrátil zpět k oknu. Venku se mydlili mezi sebou hrdinové a vojáci s obludami a netvory z jiného světa. Byly všechny více než odporné. Sliz jim kapal z uzlin a sliny stékaly po tlamách, jak hlasitě vyřvávaly. „Vidíš to? Nemůžu je v tom nechat. Strange už se o to postará." Ohlédl jsem se směrem, kudy se díval. Strange ukázal dva prsty směrem k oknu, a Peter pochopil. Vystřelil po mě super odolnou síť a napřáhnul ruce, do kterých mu v zápětí spadla rukavice s odumřelou odseknutou rukou uvnitř. „Petere ne!" „Sbohem Wade. Miluju tě."

Peter

Nadechnul jsem se a vyprostil kus masa z rukavice. Dělalo se mi před očima černo už jen z představy, že bych to měl udělat. Odhodlaně jsem si začal nasazovat rukavici na ruku. Viděl jsem , jak nestvůry proráží první obrannou jednotku a míří si to přímo na mé rodiče. Za svět, za rodinu, za lásku. Zavřel jsem oči a pozvednul ruku. Rukavice mě tížila na ruce a táhla mě k zemi. Tři. Dva. Jedna.................

Tři, dva jedna..............konec! Musíte si počkat! jak se vám kapča líbila? Doufám, že hodně a dáte mi za ni hvězdičku! Psali jste mi hodně komentářků, ať je nezabíjím, tak se nechte překvapit!

Vaše Tiranis!