Peter

Zasraný den a půl je v háji a pořád nic nového. Celé dny děláme s celým týmem na různých alternativách, nezavřu oči, aniž bych neviděl čísla a k čemu to všechno? Stejně k ničemu. Dobíráme s ejen dalších hrozných konců. Táta Tony sestavil nějaký promítač, díky kterému vidíme to, co Strange vyvěští a pořád jsme jako ve smyčce. Alespoň milionkrát už jsem viděl, jak umřu. Začíná mi to být jedno. Chci jen, aby to všechno skončilo. Další a další promítání. Nadechnul jsme se a probral vyčerpaného Strange z transu. „Už musíš končit. Notak vnímáš? Už se nám to točí všechno dokola, nic nového." „Vždy je tam změna, jen ji nepostřehneš. „Máme dobrý plán, tak kdo to nakonec bude? Není to zas tak těžké." Pravda, plán by byl. Je tak absurdně jednoduchý, že musí vyjít. Stačí jen aby strange vykouzlil svůj portál a doslova odčaroval Thanosovi ruku s rukavicí. Ale kdo bude ten, co luskne? Který z nás bude tím dobrovolně potraceným?

Začala hádka. Všichni přes zebe se začali dohadovat. Každý řekl, že to udělá, ale dalších padesát výčtů je zase uzemnilo. Nebylo lehké to určit. „Tak budeme losovat." Nakonec to byl Bruce, kdo přišel s tímto nápadem a všichni už jen unaveně přikyvovali. Už jsme chtěli mít jasno. Postupně se do misky naházely jména každého z místnosti a důkladně se promíchala. „Kdo to vytáhne?" Mlčky jsme se obrátili na jediného nezúčastněného Avengera, na samého šéfa. „Fury, tahejte. Jste šéf, tak to rozsekněte." Černý muž se postavil proti misce a zhluboka se nadechnul. „Tak jdeme na to." Vnořil ruku do misky plné papírků a chvíli s ní míchal, než uchopil jeden z útržků a vytáhl ho. Miska se položila a všichni jsme s napnutím poslouchali, kdo je na papírku napsaný. „Peter Parker Stark." Pokojen se ozvalo sborové zalapání po dechu a dvojí výkřik. Wade mě silně přitáhl k sobě a začal couvat z místnosti, zatím co táta Steve držel se slzami v očích Tonyho, který se snažil za mnou dostat. „To nedovolím! Petre! Ne! Je to malý kluk, tak mladý! Můj malý syn! Nedovolím to!" „Starku uklidněte se. Bylo to férové hlasování." „Vy, to vy za to můžete!" Táta se vrhnul na muže v černém plášti a silně jej začal na zemi mlátit. Neudělal však ani tři chvaty a už ho svírali v kleštích daleko od Furyho. „Blázen, jste blázen!" „Jsem otec svého syna, kterého ženete na smrt!"

Wade mě odtáhl z místnosti a zamkl mě ve svém pokoji. Než jsem se nadál, byl jsem přišpendlen na židli, svázaný a s kudlou pod krkem. „Já tě nikomu nedám. Pokusíš se zdrhnout a podřežeš se. Nikam tě nepustím." „Wade poslouchej! Musím to udělat! Byl to los a padl na mě, s tím nic neuděláš! Lásko podívej se na mě." Po tom oslovení se na mě konečně otočil. Oči měl skleněné a tvář zbělelou strachem. Byl zcela odhodlaný mě nikdy nepustit. „Miluju tě. Moc tě miluju, posloucháš? Musím to udělat. Pro mě, pro tebe, pro nás, pro svět." „Ne......." „Ano. Prosím pusť mě. Lásko prosím. Pokusím se utéct. Jen mi ublížíš a víš to." S Wadem se praly všechny hlasy, co v té své rozbořené duši choval. Věděl, že to myslím smrtelně vážně. Věděl, že se o to pokusím, musím. Nakonec se pohnul směrem ke mně. „Opovaž se utéct." Hmátnul dozadu a uvolnil mi ruce a nohy. Sundal mi nůž z krku a nechal mě se postavit. Rychle jsem zkrátil vzdálenost mezi námi a přilepil se na jeho rty. „Miluju tě." „Miluju tě, tak strašně moc." Přitáhnul jsem si ho těsně k sobě, že jsme se dotýkali hrudníky. Líbal jsem ho se vší vervou a snažil se mu předal každý nepatrný pocit mého srdce. Obavy, nejistotu ale hlavně bezbřehou lásku. Po tvářích mi steklo pár osamělých slz bolesti. Wade mi polibky oplácel a zcela mě plnil pocitem bezmoci a bolestí. Tak moc nechtěl, abych mu odešel. „Vem si mě Wade. Udělej to pro mě. Chci umírat s úsměvem na tváři a vzpomínkou na tenhle den." Kývnul hlavou a znovu mě políbil.

Tak tady máme další díl! Doufám, že se líbil a užíváte si to!

Vaše Tiranis!