Peter

Jakožto ve sprše, tak i u utírání po ní se mi Wade více než náležitě věnoval. Nemohl jsem si ani v nejmenším stěžovat. Pak jsem ho ale nechal v pokoji a šel za rodiči do kuchyně. „Dobré ráno!" „Dobré Petere." Steve se usmíval a donesl mě i jemu toasty ke stolu. Poděkoval jsem a s chutí se do nich pustil. „Kde je Wade?" „A kde táta, hm?" Steve se kysele zašklebil a poslal mi křivý úsměv. „Tak hádám, že oba jsou tak samo, ne?" „Ne. Tonymu zavolal Fury, takže teď něco vyřizuje." „Co chce?" „Nevím, ale nelíbí se mi to." To ani mě. Ten mrzout nikdy nevolá, pokud nejde o něco důležitého. Naposledy jeli tátové zničit hromady robotů a pak se na dlouhou dobu rozhádali. Je až zázrak, že jsem je nakonec usmířil. Dojedl jsem svůj sendvič a ohlédl se k právě otevírajícím se dveřím. Tony vešel dovnitř a nepřítomně se zahleděl z okna. „Lásko? Co potřeboval?" „Je to špatné zlato. Máme další misi." Pak se táta kouknul na mě. „Petere.......prosím slib mi, že tady zůstaneš, ano? Potřebuju, abys zůstal tady a nikam nechodil. My musíme s Avengers něco dořešit." Zamračil jsem se. Už zase mě chtějí ode všeho odříznout. Já jsem taky superhrdina a mám právo a povinnost bojovat. „Ne, jdu s vámi. Jsem taky Avenger." „Nikam nejdeš. Budeš tady hezky s tím tvým magorem a nebudeš riskovat život, jasné?!" Nečekal na odpověď a rozešel se do dílny. „Friday, hlídej ať neodejde z budovy a svolej ostatní do štábu. Musíme si zase udělat menší poradu." „Ano pane."

Než jsem se nadál, byli všichni fuč. Naštvaně jsem odešel do svého pokoje a zabochnul za sebou dveře, jako by to snad mohli slyšet. „Co se děje zlato? Proč ten rozzlobený obličej, hm?" Wade mě objal a posadil se se mnou na gauč. Vážně je ke mně tak pozorný. Na to bych si dokázal zvyknout. „Ale nic, jen..........zase mě vyšachovali ze hry. Pokaždé, když se někde bojuje, tak musí Spiderman zůstat doma jako malé dítě. Občas bylo lepší, když o tom tátové nevěděli, to jsem jim alespoň trochu pomáhal." „Dělají to pro tebe. Dobře víš, že mi nesmíš umřít." Zamračil jsem se a naštvaně z něj slezl. „Ujasni si na čí jsi straně Poole. Nelez za mnou, chci být sám." Odešel jsem z pokoje a nezapomněl třísknou dveřmi. Jako by toho za celý týden už nezažily dost. „Petey čekej! Samo sebou, že jsem jen na tvé straně, jasné? Lásko, no tak stůj!" Chytnul mě za rameno, až jsem se prudce zastavil. „Miluju tě, jasné? Udělám pro tebe cokoli. Budu vždycky, VŽDYCKY, na tvojí straně." Musel jsem se usmát. Dokáže být někdy tak neuvěřitelný, když se mu chce. „Fajn, to beru jako dostatečnou odpověď." Usmál jsem se a políbil ho na líčko. A teď pojď, dostaneme se ven. „Ale-„ „Nechtěj, abych se zase naštval." Už ani nepípnul a vydal se za mnou. Cestou jsme prošli kolem pokoje Lokiho a Thora, kde netuším jakým způsobem ještě všichni nezjistili, že ti dva spolu chodí. Zpoza dveří jsem uslyšel, že tam někdo pláče. Zastavil jsem se a podíval se na dveře. „Co je to pro boha živýho za zvuk?" „To bude Fenri. Měli bychom je jít utěšit." Opatrně jsem došel ke dveřím a zaklepal. Nic se nestalo a tak jsem zaklepal ještě dvakrát, neúspěšně. Nevydržel jsem to a prostě ty dveře otevřel. Vydali jsme se vstupní chodbičkou přes obývák do jednoho z pokojů, odkud se ozývaly plačtivé zvuky. „Fenri? Hel? Slephni? Jormi? Jste tady?" Vešel jsem do pokoje a zarazil se. Na první pohled jsem nikoho neviděl, ale zvuky nepřestávaly. Prošel jsem kolem postele a za ní našel velké klubíčko. Všechny děti se k sobě choulily a vzlykaly si na ramena. „Jste v pořádku? Co se stalo?" Hel ke mně přiskočila a objala mě kolem krku. „Petere! Jsi tady! Tolik jsme se báli, že všichni zmizeli." „O čem to mluvíš zlato?" „Ten robotický hlas svolal strýčka někam pryč. Táta volal, že má zůstat doma, ale strejda neposlouchal a odešel. Táta křičel, pak se rozbrečel a nakonec se přemístil za strejdou. Už jsou strašně dlouho pryč, bojíme se." Hladil jsem malou vyhublou kostřičku po zádech a čechral jí vlasy. Wade se posadil k chlupáčům a začal je drbat. Jarmi se mi ovinul kolem nohou a já je jen mohl utěšovat, víc jsem nezmohl. „To bude v pořádku, ano? Oni se vrátí." Objímal jsem je a hladil je po malých tělíčcích, i když se jim malé moc říkat nedalo. „Slibuješ?" „Slibuju." Usmál jsem se a povzbudivě jim rozcuchal vlasy a ťuknul je do čumáčku. Zasmáli se a trochu se zvládli uklidnit. Touha po útěku mě přešla. Musíme se o ně postarat, když jsou Loki s Thorem pryč.

No, už se nám to pomalu chýlí do finishe, tak se doufám těšíte. Dekte hvězdičku a napište mi komentík! Kdo nezaregistroval, tak na účtu mám novou povídku- Spiderson/Irondad!

Vaše Tiranis!