4. K šatlavě

Peter

Ocitl jsem se ve zlaté kopuli. Všude kolem byla nezměrná spousta jiskřivých věcí a drahých kovů. „Páni." Vydechl jsem nad tou záplavou světel a barev. Až poté jsem si všiml snědého muže ve zlaté zbroji. Měl u sebe obrovitý meč a na hlavě zlatou přilbici. „Heimdalle, toto je Peter. Je to můj přítel z Midgardu." „Těší mě." Zůstal jsem zírat s otevřenou pusou. Ten chlap byl tak zvláštní, že jsem z něj nedokázal uhnout pohledem. Nejvíce mě zaujaly jeho oči. Byly bronzovo zlaté a tak výrazné, že by mohly zářit namísto slunce na obloze. „D-dobrý den pane. P-potěšení ne na m-mé straně." Vykoktal jsem sotva srozumitelnou větu a vydal se za mizícím Thorem. Při běhu jsem se rozhlížel na všechny možné strany a kochal se okolím. Málem jsem přepadl přes okraj toho prapodivného mostu. „Možná bych ti měl ještě něco říct, než půjdeme za mým bratrem." Co? Jsem jedno velké ucho." „No, možná nebudeš úplně souhlasit s jeho nákloností vůči mé osobě." Zamračil jsem se. „Thore, co se mi tím snažíš naznačit?" Strejda úplně zrudnul, ale neodpověděl tak, jak bych chtěl. „Však uvidíš sám." S těmito slovy jsme se pomalu rozešli po dlouhém duhovém mostě na asgardský svět.

Vešli jsme do obrovitánského zámku, co se tyčil až k nebeským výším. Celý pozlacený, nebo možná rovnou ze zlata a plný drahých kamenu, z čehož jsem minimálně polovinu ani neznal. Procházeli jsme spoustou chodeb a síní, až jsme došli do hlavní síně. Alespoň myslím, všechny tady byly dost velké, ale v téhle bylo na konci velké pohodlné křeslo, asi trůn. „Otče, přišel jsem zde s přítelem z Midgardu. Smíme navštívit královské žaláře?" „Rád tě zase vidím můj synu. Dobře znáš pravidla našeho světa. Proč jsi sem toho hocha přivedl?" „Musíme do královských žaláří. Hned, co vyřešíme náš problém, odvedu jej zpět." Z hovoru těch dvou mi došlo, že asi nejsem zrovna vítaný, ale co už. Nejsem tady, abych tady bydlel, i když bych se asi moc nevzpouzel. Kdo by nechtěl bydlet v zámku ze zlata? Zatahal jsem Thorovi za červený plášť. Ani se na mě neotočil, jen pokračoval v nadřazeném rozhovoru. Rukou mi dal však znamení, ať ještě chvíli počkám. Čekal jsem teda ještě deset minut (minimálně) a pouze si zaujatě prohlížel komnatu. Dost mě upoutal strop. Byly na něm vyobrazeny mírové dohody a spojené různé světy, ale nějak mi to nesedělo. Ta malba vypadala příliš čerstvá oproti zbytku stropu a celkově pokoje. „Můžeme jít. Petere?" Probral jsem se ze zamyšlení a nechápavě na strýce pohlédl. „Promiň, nedával jsem pozor. Říkal jsi něco?" Usmál se na mě a naznačil mi, abych se k němu připojil. Odešli jsme z velké síně někam hlouběji a hlavně níž do hradního systému chodeb. Procházeli jsme točitými schodišti, úzkými uličkami a malými komnatami. Každá byla něčím jiná a zajímavá, neměl jsem však čas je důkladněji prozkoumat. Thor šel hodně rychle a já ho chvílemi musel i dobíhat. Nakonec jsme se dostali k dlouhému příkrému schodišti. Bylo tak dlouhé, že jsem neviděl na konec. „Tudy dolů." „Cože? Dolů? Odtud se už v životě nedostanu zpátky!" „Říkám dolů, tak mě poslouchej." Najednou byl strejda nějaký nesvůj. Podupával nohou a nervózně se kousal do rtu. „Děje se něco?" Musel jsem se zeptat. „Ale nic, jen už pojď." Rozešli jsme se tedy po tom nekonečném schodišti dolů. „Už si ani nepamatuji, jak se to sklepení hluboko. Většinou tady doletím Mjolnirem." Pobaveně jsme se na sebe podívali. Díky bohu, ta atmosféra byla příšerná. Asi po dvaceti minutách rychlého klesání jsme se konečně dostali dolů. „Strejdo? Je to tady bezpečné, že?" Místo tady dole bylo ponuré, tmavé a děsivé. Rozhodně bych tady nechtěl být zavřený do konce života. Procházeli jsme kolem tmavých cel, někdy kolem světlých přístěnků. Čím jsme šli hlouběji do žaláří, tím větší a světlejší cely byly. Až téměř na samém konci byla velká (až neobyčejně velká) prostorná světlá cela. Na obě strany tudy vedly schodiště směrem vzhůru. „Kam se jde těmi schody?" „Jen do další části hradu. Vězení má oboustranný přístup." Pokýval jsem hlavou. „Kde je Loki?" Thor neodpovídal, jen posmutněle naklonil hlavu na stranu. Podíval jsem se tím směrem do velké cely. Byla snad jako jediná vybavená nábytkem a ve středu toho všeho se honosila vysoká postel. Na ní ležela osoba a házela si s jakousi věcí. „Pokud s ním chceme mluvit, musíme použít holografické přemístění. Nebude nám moct ublížit, ale budeme v jeho místnosti." „Tak na co ještě čekáme? Jdeme?" Jen nepatrně pokýval hlavou. „Thore, co ti je?" „Já jen..................tomu bys nerozuměl, nech to plavat. Prostě se bojím bratrovy reakce." Pokýval jsem hlavou a vydal se se strejdou k jakési prapodivné věci. Když jsem do ní vstoupil, přemístil jsem se do té cely, co jsem jí měl po levé ruce. Byl to zvláštní pocit, jako bych ani necítil vlastní tělo. Pak se muž na posteli narovnal a upřel své smaragdové oči přímo na nás.

Tak jsem se dokopala k další kapitole. Snad se líbila. Budu ráda za každý komentář. I hvězdičky potěší!

Vaše Tiranis!

Bạn đang đọc truyện trên: AzTruyen.Top