Peter

„Tak a je to. Už je ti líp?" Seděl jsem na posteli vedle něho a kontroloval všechny obvazy. Většina už byla hezky zhojená, ale větší šrámy šly stále dobře vidět. Po ošetření jsem ho uložil do postele a rozhodl se mu doma pomoct, když se teď regeneruje. „Už je to v pohodě, ale tak do rána si ještě poležím." Usmál se a já si oddechl. I tak jsem měl o něj vážně starost. Nechápu, že mi na něm tolik záleží, ale nevadí mi to. Hlavně když bude v bezpečí a bez řezných ran. „Poole? Můžeš ty vůbec zemřít?" „Nevím Petey, ale hádám, že nějak by to určitě šlo. Zatím jsem to zkusil jen jednou a nevyšlo to. Další pokusy nehodlám realizovat." Zasmál se, ale mě to moc vtipné nepřišlo. Bál jsem se, že mu někdo může ublížit natolik, že už se z toho neposbírá. „Mám strach Poole." „Z čeho Spidey? Se mnou se ničeho bát nemusíš." Mile se pousmál a pohladil mě po tváři. Ten dotek byl velmi příjemný, ale nechal jsem to plavat. Nebudu na to myslet, je to divný. „O tebe mám strach. Co když vážně umřeš? Nechci ztratit kamaráda." Po téhle větě starší trochu posmutněl, ale hned na to se zase usmál. „Neboj, to se nestane."

Nechal jsem ho ležet v posteli a vrátil se do obývacího pokoje. Je to tady opravdu v příšerném stavu. Tak nějak automaticky jsem si vzal hadřík a začal mu čistit police a stolek. Pokračoval jsem zametáním, protože vysavač jsem nenašel a alespoň jsem vyklepal staré polštáře. Uklízel jsem přes čtyři hodiny, ale nakonec je mi povedlo dát pokoj do skvělé formy. Krom rudého gauče vypadal pokoj skvěle, i ta mrtvolná prázdnota zmizela. To samé jsem provedl v kuchyni, kde jsem mu i protřídil skříňky a vyházel prošlé potraviny. Vlastně jsem vyhodil skoro všechno. Jen pár zavařenin a konzerv jsem nechal ve spíži. Utekl mi tak celý zbytek noci. Až když začalo svítat, všimnul jsem si, že jsem probděl celou noc. Opatrně jsem nakouknul do ložnice. Wade ještě spal a ze spaní se mazlil s polštářem. Přišlo mi to celkem roztomilé. Došel jsem až k posteli a posadil se tiše na její okraj. Vypadal, že už by snad měl být úplně v pořádku. Obvazy, co jsem mu před spaním měnil, už byly skoro čisté, takže musel během noci přestat úplně krvácet. „Wade? Jsi už vzhůru?" Nic. Neodpověděl, jen něco ze spaní zamručel a přetočil se ke mně zády. V duchu jsem se zasmál a nechal ho ještě spát. Co mu mám ale udělat na snídani, když tady nic nemá? Do obchodu nemůžu, zvlášť po včerejšku určitě ne. Mám tak trochu strach z dalšího přepadení. Tak tedy budu muset počkat, až se probudí. Lehl jsem si na gauč v čistém obýváku a nechal na chvíli spadnout oční víčka. Nebude přece vadit, když si po celé noci na minutku odpočinu.

„Petere? Petere, jsi vzhůru?" Neochotně jsem si promnul oči. Přímo nade mnou se skláněl polonahý Wade v obvazech a............usmíval se? „J-jo, proč?" Zasmál se a sedl si vedle mě na gauč. „Protože tě budím už dvacet minut." Posadil jsem se a koukl kolem sebe. „Kolik je hodin?" „Něco okolo jedenácté." Úlevně jsem si oddechl a znovu se položil na gauč. „Tak co mě tak brzo budíš. Nevšiml sis, že jsem měl v noci co na práci?" „Právě že všimnul, proto jsem tě nechal spát, ale večeři by sis dát měl." V-večeři?! Vyletěl jsem do sedu a koukl na hodiny na stěně. „No do prdele!" Vážně bylo jedenáct. Jedenáct večer! „Tos mě nemohl vzbudit dřív?! Táta mě zabije a je úplně jedno, kterej z nich!" Vyšvihnul jsem se do stoje a běžel si pro batůžek do ložnice. „Co vyvádíš? Teď v noci přece nebudeš odcházet." Doběhl jsem i s batohem na zádech a roztrhaným oblekem v tašce zpět do obýváku. „Musím. To oblečení ti vrátím zítra. Tak zase jako předtím na mostě?" „Tak to ani náhodou. Pokud odcházíš, tak tě odprovodím a zítra pro tebe dojdu alespoň pod věž. Nebudu riskovat, že tě zase někde najdu v kaluži krve." Zasmál se a přehodil přes sebe vytahanou mikinu. „Fajn, jak chceš. A kde jsi mi dal metače? Od toho incidentu je nemám." Nechápavě na mě kouknul. „Meta-co?" „Metače. To jsou takové kovové náramky na zápěstí." „Jo tohle, tak to mám ve skříni. Počkej chvilku." Odešel do ložnice a za chvíli se vrátil s naprosto sešrotovanými malými náramky. Sakra, teď je budu muset opravit. „Ehm...........díky." Pořád lepší, než kdybych je někde vážně ztratil. Usmál jsem se a v botách vykročil z bytu. „Tak jdeš?"

Tak je tady další díl. Ještě si musíte chvilinku počkat. To ještě vydržíte. Budu ráda za nějaké odezvy!

Vaše Tiranis!