Peter

„Vážně ten zbytek cesty zvládneš?" „Jo, v pohodě. Stejně tě nesmí doma nikdo vidět, Netuší, že tě vídám a asi by to neprošlo." „OK, ale dej vědět, až budeš doma." „A jak asi, to mám zakřičet z okna?" „Třeba." „Tak čau." Usmál jsem se a nechal se pustit. Bez opory druhého těla se mi stálo dost špatně a to, že se mi točil celý svět tomu ani trochu nepomohlo. Najednou mi přišlo správné se s Poolem prostě nějak významněji rozloučit. Zachytil jsem jeho oddalující se paže a objal ho. „C-co blbneš pavoučku." „Šššš. Loučím se." „OK, ok." Zasmál se a objal mě zpět. Musel jsem se usmát, pak jsem už ale opravdu vyrazil pryč. Trvalo mi značnou chvíli, než jsem došel poslední dva bloky a jen díky umělé inteligenci jsem se dostal dovniř. V téhle náladě bych asi neodemkl ani zámek. „Přejete si do svého patra pane Parkere Starku?" „J-jo." Škytnul jsem a chytl se stěny. Všechno se se mnou točilo a mě přestávalo být dobře. Vymotal jsem se z těsného prostoru a zakotvil to opřený o stěnu. Do pokoje jsem holt nedošel.

Ráno bylo otřesné. Vzbudila mě rána a hned nato jsem letěl na záchod. Málem jsem to neudržel, jelikož byl od výtahu pořádný kus. Hlava mě třeštila a žaludek dělal kotrmelce. Cítil jsem se, jako bych umíral a nebýt zrychleného oběhu díky schopnostem, asi by mi bylo ještě mnohem hůř. „Ty teda vypadáš. Byl jsi flámovat?" Clint postával s dvěma poklicemi od hrnců u dveří a smál se. Tak to vysvětluje tu ránu. Ten parchant to udělal naschvál. „Tak nějak. Byl jsem s kamarádem zapíjet problémy." Popravdě si pamatuju jen jak mi deadpool řekl, že postřílel několik lidí, pak už mám všechno v oparu. „Tak to jste se museli rozšoupnou, když máš takovou opici. No nic, asi půjdu vzbudit zbytek, ať se tím pohledem pokochají." „Ty hajzle." „Taky tě mám rád prcku." Zmizel ze dveří a ani ne o deset minut později už jsem slyšel dupot po schodech. „Petere! Cos to sakra včera dělal?!" „No to snad nemyslíš vážně, že ne?!" Oba tátové se nade mnou tyčili s celou svou děsivou výškou a mračili se hůř, než pán bůh pomsty." „Trochu jsem to přehnal." „TO VIDÍM!" „Nekřič." Chytl jsem se za rozbolavělou hlavu. Doslova třeštila, jako by měla každou chvíli prasknout. „Jo tak pána bolí hlava? Já ti dám chlastat, jen počkej ty blbečku. To že i je 18 neznamená, že budeš flámovat jako já za mlada, jasný?!" „Jo. Byl to úlet. Dej mi teď minutku, jo?" Nahnul sem se nad mísu a vyvrhnul další obsah svého žaludku. Zmoženě jsem se opřel o stěnu a toaletním papírem si otřel ústa. „Tak pojď. Steve ti udělá něco proti kocovině, jo?" Tony mě vytáhl na nohy a pomohl mi do obýváku. „Díky." „No počkej, to si ještě vyříkáme, ale teď se musíš zotavit." Zabalili mě do deky a donesli něco hnusně vypadajícího. Vypil jsem to a po chvíli už mi bylo dobře. „Díky." „Tak a teď k problému. Cos to včera dělal?" „Byli jsme s kamarádem zapíjet blbou událost." „Jakým kamarádem?" „Jmenuje se Saimon. Saimon Cinamon." Vzpomněl jsem si na svého kamaráda ze školy, který se nedávno rozešel se svou holkou. „Co jste zapíjeli?" „Rozchod." Na chvíli bylo ticho, než se mě Steve opatrně dotknul na raměni a poté mě objal. Nějak jsem to úplně nepochopil, ale objetí se mi líbilo, tak jsem se nesnažil ho přerušit. Když mě pak pustil oba tátové se mi koukali upřeně do očí. „Zlato, to je nám líto. S MJ vám to nevyšlo?" Musel jsem chvíli přemýšlet, než mi to došlo. „Ne, nevyšlo. Má někoho jiného." Ještě jednou jsem byl obejmut a zajat tak ve velkém rodinném klubíčku. Bylo mi špatně z toho, že jim pořád lžu, ale tohle by vážně nepochopili.

Nakonec jsme s oběma tatínky proseděli dopoledne na gauči a koukali na komedie. Bylo mi s nimi dobře a do oběda už jsem byl z po alkoholového rauše venku. Po obědě jsem si to ale namířil někam jinam. Přeci jen jsem slíbil, že se zastavím i u někoho dalšího, nejen u otců.

Čauky! Tak se nám z té noční můry Spidey přeci jen dostal. A to si počkejte na příští díl, to bude teprve sranda! Budu  ráda za hvězdičky a komenty!

Vaše (většinou) dochvilná Tiranis!