Peter

„Děkujeme!" Zavolal jsem poděkování za rozjíždějícím se taxíkem. „Tak, kam teď? Veď mě." Zamyšleně jsem se rozhlédl a zkusil se zorientovat. Už to mám. „Pojď za mnou." Vedl jsem Deadpoola ulicemi večerního New Yorku a hledal nejlepší přístup. Jelikož Pool asi neumí létat, tak by se nám dostávalo na střechu mrakodrapu špatně. „Už to mám. Hele, jak moc by ti vadilo, kdybych se s tebou proletěl? Ono se tam dá dost obtížně dostat." „V poho Spidey, alespoň budu mít hezkej výhled, i když ten na tvůj zadek taky není k zahození." „C-cože?!" Deadpool mávl rukou a postavil se jako na kontrole na letišti. Plácl jsem se hraně do čela a chytl ho kolem pasu. „Musíš se mě chytit." „S největší radostí." Obmotal ji kolem mě ruce i nohy a doslova se na mě nalepil. „Ehm........tak dobře? Jsi připravený?" „Na cokoli babe." Nad oslovením jsem jen protočil očima a vyhoupnul jsem se na první rozběhový bod, malou garáž. Stačilo pár skoků a zhoupnutí, než jsem se dostal na střechu vysokého mrakodrapu. „Už jsme tady?" „NE. Já se chci dostat támhle, jen nevím, jak to půjde se společným cestujícím." „O mě se neboj. Maximálně mě budeš muset stírat z chodníku, to bude v pohodě." „No, doufám že pustit se mi tě nepodaří." „Ani by to moc nevadilo." Začínal jsem se nad jeho sebevražednými sklony otřásat hrůzou. Doufám, že jsem se nezačal bavit s nějakým psychopatem. „Hele, nechtěl bys už těch sadomasochistických keců nechat? Dost mě to děsí." „Promiň babe." Protočil jsem oči a připravil se ke skoku. „Drž se Poole!" S těmi slovy jsem se rozeběhl ze střechy a skočil. Pavučina mě vymrštila vzhůru a pak už to šlo celkem rychle a v pohodě až nahoru. „Páni! Super let! To si budeme muset ještě zopáknout!" Deadpool se mě pustil a přešel k okraji střechy nejvyšší budovy v New Yorku. Sedl si na betonovou střechu a pozoroval západ slunce. Sedl jsem si vedle něj a koukal s ním. Byla to celkem hezká chvíle a já ji nechtěl rušit mluvením. „Sem jsem se vždycky chtěl podívat." „Tak se ti to splnilo." Zpod masky jsem se usmál, ale to on stejně nemohl vidět. „Děkuju Spidey." Najednou zněl úplně jinak. Nebyl to ten divnej věčně úchylnej chlap z mostu ale normálně citlivý člověk. „Nemáš zač." Byl jsem na něj milý, ani nevím proč. Takhle milý normálně nebývám, ani na táty častokrát ne. Seděli jsme v tichosti a mě začala v hlavě hlodat otázka. „Hele Poole, jak vlastně vypadá ta tvoje holka?" Muž v červeném se na mě otočil a mohl jsem hádat, že pod maskou se tázavě ksichtil. „Jaká holka?" „No.....v tom taxíku jsi přece říkal, že máš holku." „Jo tohle!" Deadpool se zasmál a plácl se rukou do čela. „Měl jsem jednu kočku z baru, vlastně jsme se měli brát, jenže pak jsem onemocněl a zdrhnul. Týpek co mi slíbil, že mě dá do cajku mě zrychtoval tak, že když jsem za ní potom přišel, už mě nechtěla. Ženský, no ne?" Bylo mi ho strašně líto. Jak může někdo odkopnout chlapa jen proto, že vypadá trochu hůř než předtím? „To je teda kráva. Měl by jí někdo zmalovat ciferník, ať se vzpamatuje. Nemůžeš přece vypadat až zas tak špatně." Přisunul jsem se blíž k němu a objal ho kolem ramen. Byl to zvláštní, ale příjemný pocit. „Díky Spidey, ale ty to nechápeš." „Tak vysvětluj, času máme dost." Zakroutil hlavou a podíval se někam neurčitě pryč ode mě. Trucnul jsem se a chytl ho za bradu. Však já to z tebe dostanu, jen počkej. „Hele, na mě se ignor nehází!" Cukl hlavou zase pryč a rozesmál se. „Co je tady k smíchu?" „Jseš úplně jako Stark. Nedivím se, že si tě adoptoval." „To teda nejsem!" Teď už jsem byl vážně naštvaný. Všichni mi to říkají, ale já to tak rozhodně nevidím. Chytl jsem ho za rameno a prudce s ním trhnul. Deadpool se jen vysmekl a přirazil mě na zem. Začala vřava a já se s ním linčoval, jako se mlátí malé děti na pískovišti, když chtějí ten samý kyblíček. Nakonec přeci jen vyhrál on a přišpendlil mě tělem k zemi. „Ale seš a to mi nevymluvíš." Zamračil jsem se a škubnul sebou. Ani se nepohnul, naopak ještě upevnil sevření. „Fajn, no tak jsem jako můj táta no. A co je na tom špatnýho?" „Nic. To ty se vzpíráš." Měl vlastně pravdu. Poraženecky jsem sklopil hlavu a přestal sebou cukat. Až teď mi došlo, jak blízko si vlastně jsme. Měl obličej doslova jen několik centimetrů od toho mojeho. Začalo mi rychleji tlouct srdce. Vůbec jsem nechápal svoje splašené pocity a snažil se je zastavit. Naštěstí to Deadpool vzdal a konečně ze mě sesedl. „Přišli jsme o západ slunce." Podíval jsem se na nebe. „Aha, asi jo." Museli jsme se prát vážně dlouho. Ale i noční hvězdy jsou krásnou scenérií. Chvíli jsme tam ještě seděli a dohadovali se, když mě Deadpool chytl kolem ramen. Nechápal jsem, co blbne a nejistě jsem na něj koukl. Zamaskovaný se jen zasmál a natáhl před sebe ruku. „Vidíš támhletu hvězdu?" Zaostřil jsem na sektor, kam ukazoval a kývl hlavou. „Tuhle jsem dal své přítelkyni k narozeninám." „Proč tak slabě zářící malou hvězdičku?" Deadpool se znovu zasmál a pustil moje rameno. Ani nevím proč, ale trochu jsem posmutněl. Líbilo se mi, že mě tak drží. Byl jsem z toho strašně zmatený. „Tenkrát jsem jí řekl, že na zářivější hvězdu nemám dost peněz. Pravdou je, že jsem na její narozeniny zapomněl a tohle mi přišlo celkem dobrý." Teď už jsem se musel zasmát s ním. „Tak to se ti celkem vyvedlo." „Taky bych řekl." Seděli jsme tam a smáli se jako pitomci, když jsem zaslechl nějaký šramot. „Sakra, někdo sem jde!" „Někdo jde na střechu Stark Toweru?" „Jo! Dělej, musíme pryč!" Popohnal jsem ho k zídce a jakmile se mě chytil, skočil jsem s ním ze střechy dolů.

Když jsme stáli oba zase pevně na svých nohou, jen jsem se krátce rozloučil a spěchal dovnitř. Za chvíli bude svítat a já ještě slíbil pár věcí, tak potřebuju dospat trochu té energie.

A jsem tady zas! Snad v pohodě a všechno se líbilo, opravovat to nehodlám. Kdo si myslíte, že by mohl okolo půlnoci vyrušovat na střeše Toweru? Budu ráda za komentíky i hvězdičku! Pusu a pas u další kapitoly!

Vaše Tiranis!