Peter

Seděl jsem v zasedačce tajného oddělení SHIELDu a netrpělivě poklepával nohou. Tátové byli už asi dvacet minut vevnitř a něco horlivě řešili s Furym. Přes zamlžené skla jsem viděl siluetu Steva, jak se před několika minutami vyčerpaně zhroutil do křesla a Tonyho siluetu hořečnatě máchající rukama a chodící po pokoji. Dobře jsem věděl, kvůli čemu se s Furym hádají. SHIELD by mě chtěl zapojit do projektu Avengers. M2l bych být jeden z dalších obránců tohoto šíleného světa. To bych ale nesměl mít za adoptivní rodiče dva ze členů Avengers. Někdo by řekl, že musí být sen mít za otce miliardáře a hrdinu- Iron Mana a symbol Ameriky- Kapitána Ameriku. Jenže není. Když se mě Tony před několika lety ujal, protože zjistil, že jsem Spider Man, co se snaží pomáhat New Yorku, bylo to super. Dával mi vymoženosti a nový oblek. Pak, když se dal Tony dohromady se Stevem, dostával jsem dárků snad ještě víc. Nakonec se domluvili s tetičkou May, že by si mě adoptovali, takže by nemusela být pěstounkou. I přes značné protesty a podmínku, že bude bydlet s námi mě nakonec nechala jít. Superhrdinové si mě adoptovali a tehdy začal ten horor. Tony mi nainstaloval snad do všech mých věcí sledovací čipy a neustále mě kontroloval na každém mém kroku. Steve na tom byl velice podobně. Skoro jsem ani neměl šanci dostat se z Avengers tower abych hlídal New Yorské ulice. A teď sedíme tady a já se už nemůžu dočkat, až si mě zavolají dovnitř a Fury mi povolí zase bez zábran dohlížet na město. Abych pravdu řekl, a bude to asi trochu sobecké, tak jsem neskonale rád za každou akci. Nedostatek adrenalinu se už na mě začal podepisovat. Nespím, skoro nejím, věčně si musím energii upouštět v tělocvičně a připadám si jako poslední kolo u vozu. Jenom tetička Natasha se mě před otci a tetou May zastává, že prý bych měl taky čas od času zažít nějakou tu akci.

Konečně se otevřely dveře a já mohl vstoupit do kanceláře. Byla trochu větší, než jsem si jí pamatoval. „Petere, posaď se prosím." Na Furyho vyzvání jsem se uvelebil do jednoho z křesel. Po pravé straně seděl zničený Steve a hned naproti mně seděl Tony a nepříjemně poklepával nohou o podlahu. „Tak pánové, zkusíme to vyřešit, jako dospělí. Tady Peter už je plnoletý, tudíž nese zodpovědnost sám za sebe a já ho chci požádat o spolupráci. Ačkoli vím, že se vám to nezamlouvá, tak Peter má výjimečnou schopnost, která se do týmu určitě hodí. Navíc je velice hbitý, takže je skvělým adeptem pro malé zákroky a já bych nemusel povolávat tolik posil, které jen vyvolávají rozruch. Takže, co ty na to Petere? Chtěl by ses stát jedním z nás?" „To si děláte srandu Fury!! Je to ještě dítě proboha!" „Nejen dítě, je to náš syn pro Kristovy rány! Nenechám ho si ublížit!" Tony se Stevem se horlivě doplňovali v nesmyslném argumentování. Už dávno jsem se rozhodnul a oni s tím nic nenadělají. Ale stejně jim chci ukázat svůj dospělý postoj a nabídnout jim myslím, že přijatelnou nabídku. „Pánové, říkal jsem snad, že to chci řešit v klidu. Není třeba zvyšovat hlas." „To je pravda, jelikož já už se rozhodnul." Všichni tři muži v místnosti na mě otočily pohled. „Na to zapomeň, nepustím tě někde na smrt!" „Táta má pravdu! Co když se ti něco stane?! Víš, kolikrát jsme mi sami utržili hluboké rány!" Protočil jsem nad jejich hysterii oči a zaměřil se na zvědavého ředitele. „Nabídku přijímám, pod podmínkou, že si sám rozhodnu, do které mise se zapojím." Fury pokýval hlavou a přistrčil ke mně nějaké papíry a propisku s orlím logem. Otočil jsem svůj pohled na dvě vykolejené tváře. „Abych i vám ulehčil, rozhodnul jsem se následovně. Vím, že je v mém obleku sledovací zařízení a souhlasím s tím, aby tak zůstalo. Navíc vám Karen bude podávat informace o mém stavu a situaci na misi, pokud jí to povolím. Nechci, abyste mi do misí zasahovali. Pokud vás budu potřebovat, ozvu se a slibuji, že nebudu dělat hrdinu na úkor mého zdraví. Pokud půjdu do akce, dám vám vědět SMSkou nebo dopisem v případě Steva (mrk). Souhlasíte?" Chvíli bylo ticho a tátové na sebe jen hleděli a neverbálně se domlouvali. „Jsem rád, že jsi to takto promyslel Petere, ale uvědomuješ si, do jakého stresu nás přivádíš? Budeme se o tebe dennodenně bát! Přesto, nemám námitky. Pokud se budeš stavět k této věci takto zodpovědně a budeš nás informovat, pak s tvým rozhodnutím stejně nic neuděláme. Už tak mrznu strachy poslední dva týdny, co se v noci vykrádáš oknem z věže a chodíš dopadat zločince. Teď nám alespoň podáš zprávy." Usmál jsem se na Tonyho, ale úsměv mi z tváře zmizel hned po tom, co jsem spatřil Steva. Zvednul jsem se z pohovky a sednul si mu do klína. Přitulil jsem se k jeho pevnému hrudníku a obmotal své krátké paže kolem jeho těla. „Neboj tati, budu na sebe dávat pozor a neudělám žádnou blbost." Na zátylku jsem ucítil dopadat krůpěje slz. Přitiskl jsem se na Steva a pořádně ho zmáčkl. „Když, já se tak strašně bojím, že se ti něco stane. Ty jsi můj nejcennější poklad Pete. Ty a táta jste mi vším a já o vás nechci přijít. Slib mi prosím, že se mi vždy vrátíš." „Slibuju." Zašeptal jsem tátovi do břicha a usmál se. Rozvinul jsem se z klubíčka a stoupnul si zpět na vlastní nohy. Popošel jsem k mému místu a podepsal papíry, co ležely na stole. Otočil jsem se na oba své otce a přitulil se k nim. Hromadné obětí se protáhlo do několika minut mačkání a popotahování. „Jsem rád, že jste souhlasili." S úsměvem jsem vyšel ze dveří a vydal se do garáží s oběma táty v závěsu. Nemůžu už se dočkat domů, až si oficiálně lehnu do postele jako Spider Man. Cesta domů byla sice tichá, ale nebylo to takové to tíživé trapné ticho. Bylo to spíš ticho plné pochopení, obav, hrdosti a smutku zároveň. Moc dobře jsem chápal, že tímto činem jsem jim jen přitížil, ale doufám, že až se mi povede nějaká mise, přestanou se tak strachovat.

Doma jsem se unaveně svalil do své postele s pocitem blaženosti v hrudi. Já jsem Spider Man! Konečně jsem právoplatný člen Avengers! Usínal jsem s myšlenkami daleko od tohoto pokoje, věže, města a světa. Má mysl se toulala někde mezi galaxiemi ve vesmírném prázdnu.

Tak a je tady první kapitola nové povídky. Snad se líbí a budete se těšit na další. Pro ty, co už ode mně něco četli, tak vždy platí stejné pravidla, jako jsem psala v Monologu svého prvního příběhu (stony). Budu ráda za vaše ohlasy a doufám, že se bude povídka líbit!

PS: V období prázdnin rozhodně nepíšu pravidelně. Budu se snažit napsat asi tak 5 kapitol do měsíce

Vaše Tiranis!