Úsměv je pomíjivý jev,
občas ho překryje pouhý řev,
směr koutků úst je vyvrácen,
můj úsměv je v tu chvíli ztracen.

Všichni kolem mě úsměv nosí,
mé oči o úsměv mě v zrcadle prosí,
ale já nejsem schopná kouzlit,
neschopná zamračení rozuzlit.

Asi špatná genetika kazí mi mou tvář,
koutky rtů ovlivňují můj životní scénář,
nevím jak odvrátit nekonečný smutek,
netuším kam každý dobrý skutek utek.

Fakt nevím, proč můj úsměv zmizel,
a proč mi nový nikdo nenabízel,
proč mračím se i přes velkou radost,
mám toho všeho akorát dost.

Nechápu svůj plachý úsměv,
vidět ho je velký úspěch.
Kdybyste ho někdo potkal, ozvěte se mi.
Doufám, že nebude někde zašláplý v zemi.

25.10. 2024