Úsměv jí hrál na rtech. Nemohla se dočkat, slíbila, že se dnes vrátí a hodlala to do puntíků splnit. Nic na obzoru nebylo tak důležité jako její láska čekající v přístavu.

Těžko říct, jestli onen ostrov nejprve zahlédla nebo spíše ucítila. To podivné místo, kde se stýkali obchodníci s těmi největšími vyvrženci, piráty. Právě proto něžný podvečerní vánek od tohoto místa odnášel zavát voňavých par a olejů, kterými se tito mořští vlci drhli do čista ve zdejších lázních. Vždyť ty citlivé měšťanské nosíky by s nimi jinak neuzavřely žádnou smlouvu, obchod, nic.

Ukřičená mořská panna si razila cestu skrze mořskou hladinu až ke svému cíli. Pirátka neodtrhla pohled ze svého cíle, kormidlo přenechala svém pobočníkovi, aby mohla přejít k přídi a nechat si čechrat větrem vlasy. Na ramenu jí přistál ukřičený tukan, který již tušil, že teď se mu moc pozornosti od paničky nedostane. Načechral peří v křídlech a několikrát s nimi mávnul do příjemného proudu vzduchu, aby je zase mohl složit k tělu. Něco štěbetal a Jorannah jej prsty začala hladit po náprsence.

Povely na palubě už nevnímala, setřásla ze sebe veškeré kapitánské povinnosti a nechala ostatní, ať se starají. Ačkoliv i ona cítila ze své posádky, jak jsou všichni natěšení, až zakotví v Senchiných lázních. Vytoužená svoboda, možnost utracení veškerého výdělku, který za poslední plavbu získali. Možná také nějaká ta milenka v docích. Červenovlásce zacukalo v koutku úst a nehodlala do své hlavy pustit informaci, že by se měla ujmout také obchodu a proměnit nakradené zboží v snadno utrácitelnou měnu.

Netrvalo dlouho, kdy jejich loď objalo molo a kotva zamířila do mořských hlubin. Ještě ani nepřistavili lávku a kapitánka hravě vylezla na zábradlí, ze kterého seskočila na dřevěná prkna mířící jako nejistá cestička k pevné zemi. Papoušek na jejím rameni vše nespokojeně okomentoval a vznesl se do výše, aby prozkoumal město svou cestou.

Měla chuť se rozběhnout a dlouho své vlastní já přemáhala. Cítila se tak šťastná a oči jí jiskřily nadšením. Nakonec přeci jen lehkým cvalem zamířila k zpevněnému pobřeží, které lemovaly hospody všeho druhů. Vždyť po čem jiném také námořník zatouží, když se vrátí na pevninu? Jistě chlast, ačkoliv to nebylo zrovna hlavní myšlenkou Jor.

Už chtěla vyrazit po dlážděných cestách k tomu jejímu srdci nejdůležitějšímu, když na ní začal volat malý umouněný chlapec.

„Slečno, slečno, počkejte..." musel na těch drobných nožkách dost cupitat, aby k ní urazil vzdálenost, kterou měla na pár chvatných kroků. „Mám vám todle předat," něco jí podal do ruky a vyhrkl: „Arean posílá pozdravy." V tu ránu byl pryč, už si to utíkal za bandou svých přátel, kde jistě cítil větší bezpečí a společně s nimi se smál.

Kapitánka překvapeně stála na místě a až nyní shlédla k té drobnosti, kterou jí vložil do dlaně. Byl to malý dřevěný nožík, vyřezávaná hračka o velikosti dlaně. K čemu asi tak mohla sloužit a proč ten zvláštní vzkaz? Ani ona se nemohla dočkat té nejmilovanější osoby pod sluncem, ale... Přehodila hračku z jedné ruky do druhé a najednou ztratila zájem o běh.

Vyrazila směrem k lázním do známého pokoje a v duchu přemítala, co tohle všechno má znamenat. Jestli se mají setkat, tak to přeci bude za pár chvil. Proč by měla takhle na půl cesty domů dostávat pozdravy, když už tam mířila?

Ulice míjela bez rozhlédnutí a zamyšleně prošla mohutnou a zdobenou branou lázní. Taz k ní zvedl zvědavě oči od svého pultíku a jen jí doprovázel pohledem. Jeho prořídlé vlasy nahoře korunované pleškou měl opět precizně svázané do culíku a dělal se alespoň svým pohledem tou nejdůležitější osobou pod sluncem. Člověk, který to tady pouze hlídal, dirigoval uklízečky a vlastně občas i bodyguarda.

Prosmýkla se vším tím honosným mramorem ke dveřím, které tak důvěrně znala.

Zastavil se jí dech a zlehka na ně zaťukala. Nikdo ovšem neodpovídal, a tak své gesto zopakovala ještě jednou a důrazněji, až dřevo lehce zaprotestovalo.

Zamračila se, protože klíč neměla. Zamířila zpátky k recepčnímu, který ji opět propaloval pohledem.

„Zdravíčko, netušíte, kde je Arean?"

Posměšné odfrknutí následovala odměřená slova osloveného: „Děvenko, to víš, že netuším. Mám tady snad rozpis všech ubytovaných, kde se hodlají celý den courat? Nejsem jejich sekretář."

„Nuž... dobře, díky," pokrčila rameny lehce rozladěná Jor a vyrazila ven před lázně, aby vzhlédla k nebi, kde snad najde odpověď. Racci kroužící nad ní křižovali své cesty tam a zpátky v bezcílné poutí po zčervenalé obloze. Tedy alespoň tak se to jevilo červenovlásce, která v dlani sevřela drobný předmět. Pak ji znovu otevřela a svůj znovuobjevený poklad přiblížila k obličeji.

Meč, dýka, zbraň. Co se jí to snažila Arean říct? Nakonec svoji dlaň sevřela a vložila do kapsy, do které následně dřevěný předmět vytrousila.

Bylo to jediné vodítko, které měla, a tak se rozhodla mu důvěřovat a zkusit své štěstí. Zamířila dlážděnými chodníky k místnímu kováři. Ulice byly poloprázdné, takže se nikdo zbytečně nemotal do její cesty po kočičích hlavách. Byl to přesně takový ten čas, kdy slušní a obchodující lidé jdou pomalu po svém a na scénu přichází pirátská spodina chlastat a vyvolávat rvačky ve zdejších podnicích. Jako by to ona sama neznala, ačkoliv její postavení by se rozhodně spodinou nazvat nedalo. Bylo to prostě v krvi všech těch mořských vlků, kteří se plaví po nekonečně hladině krutého oceánu. Všechny ty bitky, které přinášely bohatou kořist. Nešlo to prostě stopnout a v přístavu se najednou chovat ukázněně, když vaše duše uvnitř hoří žárem divocha chtivého dobrodružství.

Ani nemusela klepat na dveře, zbrojíř byl zrovna u kovadliny a zuřivě se svým kladivem prováděl magii. Vždy obdivovala, jak dokázal z beztvarého kovu vytvořit smrtící zbraň. Tedy třeba i jen obyčejnou dýku, která se v jejích rukou mohla stát něčím velice nebezpečným.

Pousmála se. „Zdravím Derreku, jak jdou kšefty?" pokusila se o zahájení neutrální konverzace.

Jakmile pirátku svalovec medvědích rozměrů zahlédl, zašklebil se, ale pouze v dobrém smyslu – vždyť on žárem očouzen to ani jinak neuměl. „Ale, ale, kdopak to zamířil do mých končin? Dneska nehodláš kupčit s těma zbohatlíkama, Jor?" Přišel k ní a volnou rukou poplácal ženu po rameni.

„To víš, když já mám takový dojem, že mě za tebou poslala Arean. Co myslíš, může na tom být ždibec pravdy?" vytáhla obočí v otázce a snažila se v jeho tváři číst cosi více.

Kovář se zakřenil, pak se rozchechtal. Když nakonec ustal jeho burácivý smích, rozmohl se také k odpovědi: „Ta cácora tě pozdravuje a prej ti mám dát tohlencto," ruce utřel do už tak špinavých kalhot, takže to kýžený efekt nemohlo mít, a z jedné z mnoha kapes a brašniček kolem svého pasu vytáhl malý třpytivý předmět. Drobný prsten s krásným kamenem vsazeným uvnitř. Vložil jí tu blyštivou krásu do dlaně. „Víc nevím, dál je to na tobě," pokrčil rameny, „tak se měj a užívej večera," věnoval kapitánce poslední úsměv, než se otočil zpět ke své práci, až se kladivo rozřinčelo o namáhaný kov.

Prsten si vysloužil daleko méně pozorování než dřevěná hračka. Brzy vedle ní zaujal své právoplatné místo a Jorannah se vydala tím jediným směrem, který se nabízel její mysli. Zápasy v bahně, to musela Arean myslet touhle stopou, kterou jí zanechala. Už tam konečně svoji krásku objeví? Proč jí to vlastně nenapadlo dříve. Kde by asi její líbezná atletka vydělávající si tou nejvíce sexy a nejméně nebezpečnou prací mohla pohybovat.

Jor pocítila lehké sebeuspokojení, když rozlouskla i další nápovědu a vydala se po stopách své milé do soubojových arén.

Ačkoliv jsou to právě piráti, kdo tak zbožňují násilí, byli to především obchodníci, kteří stáli ve velké místnosti, něco popíjeli a živě diskutovali nad právě proběhnutým zápasem. Jorannah si prohlédla soupiskovou tabuli, ale jméno její přítelkyně na ní nefigurovalo. Jemně se zamračila a hledala v tom davu nadšených mužů, kteří se přišli podívat na ženy zápasící v blátě, někoho povědomého.

„Jor!" kdosi na kapitánku mával z davu, viděla prozatím jen ruku, protože drobná ženská postava nebyla přes všechny ty ramenaté chlapy vidět. „Jak se máš? Ty ses vůbec nezměnila," vynořila se z davu drobná blondýnka a nakrčila nos nad pachem potu, který pirátku doprovázel. Vždyť ještě ani neměla čas se pořádně vydrhnout.

„Dokud je slunce nade mnou a neplavu v temných hlubinách oceánu, je všechno v pořádku," zakřenila se Jorannah a i přes očividný odpor příchozí ji pevně objala. „A co ty Nyv? Dneska zápasíš? Hledám tady Arean, ale nemůžu ji najít," povzdychla si nakonec.

„Já dneska rozhodně zápasím a s tebou," pobaveně ji drobounká blondýnka sledovala, když se konečně vymanila z jejího přátelského objetí.

„Se mnou? To je vtip," rozesmála se pirátka, ale když smích dozněl, nenásledovalo žádné ujištění, že se jedná pouze žert. Nyv jen s nevinným kukučem pokrčila rameny a pronesla: „Hmm, ani ne."

Nechala chvíli zadumanou rudovlásku podusit, než dodala: „Když vyhraješ, dozvíš se, kde Arean hledat," mrkla na ni a odvedla ji bokem do šaten. Ten maličký kamrlík měl jedno velké zrcadlo, nějaké drobné skříně a židle. Oblečení tu bylo nakupkováno, že by se v tom žádný rozumný člověk nevyznal. Jako by se tady ani nepřevlíkaly ženy, ale nějací bordeláři. Ale mohla jim to mít za zlé, je to přeci jejich věc a jejich práce. „Tady si odlož přebytečné oblečení, přeci jen, čím méně toho na sobě budeš mít, tím méně bahna tě bude stahovat dolů a já tě nebudu mít za co chytit."

Jor zkoumavě shlédla na svůj oděv. „Víš, já pod tím nic moc navíc nemám," aby svým slovům dodala váhu, rozepla košili a poukázala na nahou hruď."

Blondýnka se zamyslela, přeměřila kapitánku pohledem, a nakonec s drobným: „Počkej," vyběhla do davu. Když se vrátila, z jedné kupky prádla vytáhla dva malé kousky oblečení a podala jí je. „Vanessa ti půjčí svoje, mělo by ti to padnout, jste tak stejně velké."

Pirátka se nakonec vyvlékla ze svého oblečení, na vršek hromádky přidala klobouk, pod židli schovala boty a nasoukala se do drobného svršku a kalhotek. Když se prohlédla ve zrcadle, připadala si jako nahá. V tomhle pobíhat na lodi, tak ztratí všechen respekt. Raději na to nemyslet, doufala, že svoji posádku nenajde v řadách pozorovatelů, to by pro ně bylo totiž hodně k popukání. Ze stolku u zrcadla si vzala drobný provázek, kterým si stáhla vlasy do ohonu – snad nikomu na tu chvíli nebude chybět. Teď stačilo jen počkat na povel zvonu, že se mají nachystat do ringu.

„Vím, že jsi drsná holka, Jor," obrátila se k ní nakonec její soupeřka, „ale prosím tě, žádný box, rány do obličeje, oni nemaj rádi krev a zranění. Prostě se jen plácáme v bahně a oni se můžou uslintat, jo? Nechci, aby mi z nosu tekla červená a já nejsem zrovna ten typ, co chodí na drsnější zápasy," pousmála se na ní a doufala, že pirátka její prosbu přijme.

Ozval se zvon a po něm chvilkový nadšený pokřik, než byl rázem utnut, protože se ozval hlas rozhodčího: „Přivítejme tady dnes Nyv, naši malou dračici, která se jen tak nenechá položit na lopatky." Oslovená vyšla a postavila se do ringu. Bláto pod jejíma nohama čvachtlo.

„Její soupeřkou bude dneska Jorannah. Ačkoliv její tvář ještě neznáte, protože je mezi námi v podobě bojovnice prvně, jistě bude obstojnou soupeřkou, neboť je kapitánkou na lodi Ukřičená mořská panna, kde má pod palcem nemálo chlapů." Pirátka vyšla ze šatny a dostalo se jí zajímavého přivítání. Vnímala ty tváře, jak se některé smějí, jiné obdivně hvízdají a další povzbudivě tleskají. Zářivě se usmála a s hlavou hrdě vztyčenou vstoupila do jejich dřevěného kruhového bazénu naplněného bahnem.

„Dnes se dočkáme trochu jiného zápasu, neboť Jorannah dostala příležitost vyzkoušet si, jak to u nás chodí, je dnešní odměna připravena pouze pro ni a Nyv jí bude bránit v jejím získání. Tak děvčata, hurá do toho." Proslov završilo rezonující cinknutí zvonu, který symbolizoval start závodu. Dav propukl v hlasitý křik a povzbuzování.

Jor se podívala na dnešní výhru, kterou byla zlatá koule přivázaná na mašli nad jejich hlavami uprostřed bitevní plochy. Tvář jí překrylo hluboké soustředění a pak se rozběhla směrem ke středu, aby svoji cenu jednoduše strhla. Ovšem to nečekala, jak bude tenhle pokus o běh blátem neúspěšný a pomalý, div že sama neuklouzla a neskončila v něm.

To naopak blondýnka jako by měla okřídlené boty, byla vcukuletu u ní, popadla ji pod jednou půlkou zadku, rychlým pohybem narušila její rovnováhu a povalila pirátku neomylně na zem. Ještě že pod sebou měly tu mazlavou výstelku, která vše zbrzdila. Jor v hlavě probleskla myšlenka, jak se to téhle malé holčině vůbec povedlo, protože oproti ní byla drobek. Všudypřítomné bláto očividně přidávalo výhodu na špatnou stranu.

Červenovláska se překvapeně snažila vycouvat blátem pryč z pod Nyv, která ji vahou těla chtěla přišpendlit na zemi. Sice jí kluzká podlaha dávala výbornou příležitost, přeci jen se musela snažit neodbytnou bojovnici odstrčit od těla rukama. Nakonec přitáhla k hrudi volnou nohu a obratně, ale opatrně ze sebe to klíště skopla. Nyv ale dlouho na zadku v té hnědé břečce nezůstala a už byla opět na nohou, aby se na ni vrhla.

Tohle si přeci Jorannah nemohla nechat líbit. Honem se převalila na břicho, aby na čtyřech získala větší stabilitu pro stoupnutí na dvě. Než se k tomu ale dostala, už na svých zádech cítila tělo blondýnky, která ji setrvačností vtlačila do bláta obličejem napřed. Pak z ní ale slezla, aby se nezkušená a překvapená pirátka nezalkla rozmočenou hlínou.

Krátká pauza, oddech a kapitánka už byla znovu na nohou, aby se s blondýnkou nejistě přetlačovala a pokoušela jejich stabilitu. Stačil by jeden neopatrný pohyb, kdy by jí to podklouzlo a už by se zase válela v té mazlavé hmotě. Však tam také o chvíli později zase přistála, když jí Nyv zahákla během vteřiny nohu za kolenem a podlomila opět její stabilitu. Sama se tam ovšem nezřítila, stále relativně čistá stála nad ní a s pobaveným úsměvem na tváři si založila ruce v bok. Zato Jorannah vypadala jako bahenní příšera, a to včetně vlasů, po kterých si jen tak mimochodem projela rukou, když byla v polosedu a snažila se nabrat znovu dech.

Jejich nekončící souboj, který vypadal pro Jor spíše potupně, sledovala celá řada diváků a pobaveně se střídavě smáli, povzbuzovali nebo vykřikovali rady. Očividně jim nedocházelo, že tyhle dvě ženy se soustředí na docela jinou práci než na chytrolíny užívající zápas dvou polonahých krásek. Roznášelo se pivo a mezi návštěvníky kličkovali sázkaři uzavírající sázky na tento netradiční zápas, jestli se vůbec Jorannah takzvaně pochlapí a dokáže váhově přetlačit zkušenou Nyv. Žádná hudba tady nehrála, vždyť by ani v tom randálu nebyla slyšet, zato ale rohy obsadili někteří obchodníci, kteří se snažili uzavřít v tomto netradičním uzavřít zajímavé smlouvy a obchody, zatímco čekali, až přijdou na řadu jejich favoritky.

Jorannah už začínala uvnitř vřít, vždyť to není možné, aby trochu jiný povrch tahle změnil její výhodu v boji. Rozhodla se proti své soupeřce zakročit stejně zákeřně. Zohnula se, popadla jí za pas a nebohá blondýnka se neměla jak vykroutit z pevného sevření. Její tělo se sice mrštně vrtělo, ale přesto se z červenovlásčiných rukou nedokázala dostat včas. Stačilo správně se zapřít a využít všechnu svoji sílu, aby konečně drobnou Nyv převrátila do bláta. Kluzký povrch ji málem zradil, ale nakonec vše ustála a než se stihla protřelá zápasnice zvednout, udělala Jorannah dva kroky ke zlaté kouli, natáhla se do výše a svoji výhru rozvázala z drobné stužky. Ta jí spadla přímo do nastavené dlaně, načež se za jejími zády ozval potlesk. Obrátila se a byla to právě Nyv, která jí prokazovala tu poklonu.

Nakonec k ní přišla a objala svou protivnici: „Pojď, skočíme do omýt," už ji táhla pryč z bojiště a pirátka tak ani neměla příležitost vyslechnout si rozhodčího další proslov. Blondýnka na ni nakonec bokem za šatnami vylila džber vody.

Ačkoliv se Jor koukala po něčem na osušení, nic neobjevila a její před chvílí soupeřka už sama někam zmizela, nejspíše do lázní.

Připadala si jako mokrá myš, z vlasů vykroutila další bahnitou vodu, ale i přes tuhle vodní spršku se nedokázala úplně zbavit toho hnědého potahu. Vrátila se do šaten, vzala do rukou zlatou kouli a všimla si drobné rýhy. Zkusila polovinami zabrat proti sobě a odhadla to správně. Koule měla závit, který povolil a ona odhalila tak to, co se skrývalo uvnitř. Byla to malá kostka zeleného neprůhledného mýdla, které v téhle situaci kapitánku velmi pobavilo. Ukryla jej zpátky do koule, vzala oblečení a zamířila neodmyslitelně do lázní. Co jiného by mohlo to mýdlo asi tak znamenat? Líbil se jí Areanin humor, zvlášť když se jí vybavila tvář nazlobeného Taze.

A měla pravdu. Sotva totiž vkročila na práh lázní, už se rozezněl neodmyslitelný zvonek, který zuřivě recepční rozezněl, aby přivolal uklízečku. Jen vykřikl nepříčetně na Jorannah: "Na šestku," a dál se věnoval uhánění služebné, aby zařídila pořádek. Lázně byly totiž také pro bohaté obchodníky milující luxus a tahle špína, kterou tu nejen Arean pravidelně způsobovala, mu s jistotou vyháněla žílu na čele.

Vklouzla přes mramorované chodby do malé zapadlé koupelničky ukryté za dveřmi nesoucími číslo šest. Ve vzduchu visela horká pára, jak byla koupel před chvíli napuštěna. Měla to ta holka výborně naplánované a načasované, až se samotná Jor udivovala. Vedle dřevěného lavoru plného horké kapaliny uviděla stolek, na kterém byla položena láhev a sklenička. Zvedla láhev, aby prohlédla etiketu, o jaký alkohol se jedná a všimla si, že sklo zatěžovalo malou obálku. Zvědavě alkohol odložila zpět na stůl, aby mohla vzít do rukou obálku a zvědavě jí otevřít. Vykoukl na ni drobný papír s nápisem: „Jen dobrá koupel poskytne všechny odpovědi." Zasmála se. Nenechala se dlouho pobízet. Odložila své špinavé oblečení i zlatou kouli a uvelebila se do vodní lázně. Z kádě se nakonec natáhla po alkoholu, který si nalila do skleničky a přivoněla. Víno. S úsměvem na tenhle jemný nápoj, který měli na lodi pomalu místo vody, pohlédla a začala jemně upíjet. Přeci jen to nebyl patok, ale jemně škádlil její chuťově pohárky.

Nakonec odložila skleničku, z které už zmizela polovina nalitého obsahu a natáhla se po zlaté kouli, aby vytáhla mýdlo. To se teď bude hodit, protože jiné v místnosti nezahlédla.

Drbala se od hlavy až k patě a snažila se dostat tu odpornou břečku i z vlasů. A když byla hotova, pokračovala s mytím, protože pod touhle viditelnou vrstvou se nacházela další, která na ni zanechala pachovou stopu z dob strávených na moři. Tam je přeci jen daleko obtížnější udržovat hygienu, když se někam střemhlav řítíte a cíl vašeho přepadení nepočká, až si umyjete poctivě celé tělo. Jen ráno hezky nad mísou vydrbat podpaží a další místa žínkou nebo hupsnout do moře. Moc příležitostí není.

Jak tak ze sebe smývala poslední zbytky potu ulpívajícího na její kůži, všimla si u mýdla něčeho pevnějšího, jak jej mnula mezi prsty. Zkoumavě přiblížila kostku před oči a hleděla na pevný kovový předmět, který byl v mýdle schován a teď kousek vykukoval.

Aniž by se osušila, vyskočila z vany ke svému pásu se zbraněmi, aby vytáhla dýku a mýdlo z předmětu odstranila. Nakonec začal dostávat podobu klíče. Ještě jej dovyčistila ve vodě, odrýpala nehty poslední odolné zbytky a vítězně na něj hleděla. Konečně ji napadlo vzít si ručník a osušit se. Staré oblečení si na sebe neoblékala, zabalila se do osušky, protože tušila, kam jde dál. Tenhle klíč poznávala a věděla, že jedinou odpovědí je pokoj její ženy.

Držíce si ručník, oblečení, boty, láhev i klíč, nakonec byla překvapena, že nepotřebuje více rukou. Odemkla si dveře a vpadla dovnitř s rozzářeným úsměvem. Ten ale vzápětí povadl. Místnost byla prázdná. Po Arean ani stopy.

Složila vše ve svých rukách na zem a zavřela za sebou dveře. Přešla k protějším velkým skleněným dveřím schovaným za závěsem, které vedly na balkón. Otevřela je a měsíc pohladil její obličej. Ani nepostřehla, kdy vlastně vládu nad nebem, převzaly hvězdy se svým pastýřem. Zhluboka se nadechla a sledovala ztrácející se temný obzor mořské hladiny.

Nakonec přešla k prostorné posteli, která dominovala celému pokoji, jež byl pro Arean domovem. Na ní bylo připraveno čisté oblečení, do kterého se Jorannah s chutí převlékla. Kalhoty a bílá košile obepnuly její tělo a jemný zelený kabát uschoval zbraně na opasku, pod který si převázala modrý šál. Sundala si náušnice a nasadila ty, které ležely na hromádce oblečení. Byly jednoduché, z pestrobarevného peří, ale přesto zajímavé, a tak pirátka neváhala je vyměnit za své zlaté kruhy. Ještě pohledem vyhledala čisté kozačky, do kterých by vklouzla a nakonec padla zamyšleně na postel. Vůbec si neuvědomovala, že mokrými vlasy smáčí také polštář.

Kam měla jít dál? Kde je ta chybějící indicie?

Rozhlížela se kolem sebe, než její ruka spočinula na jedné z náušnic. Obratem ji sundala a prokoumala. Proč by přeci dostala k oblečení i náušnice, když žádná panička s oblibou ve špercích rozhodně není. Prsty přejížděla po dlouhém brku, který svým rozsahem přecházel od uší až přes rameno. Černá, zelená, oranžová.

Zasmála se, možná právě nyní svoji indicii našla. Náušnici dala zpět na své místo v ušním lalůčku a už se to hnala pryč z pokoje, k jehož dveřím se nakonec musela ještě vrátit, aby zamkla.

Teď už se doslova hnala ulicemi. Přeskočila slepici, která se jí zapletla pod nohy a ještě podrážděně zakvokala. Klobouk, který nemohla nechat na pokoji, si přidržovala na hlavě, ať jí někam neulítne. Protože co takový pirát nemá u sebe, se může velmi stát majetkem někoho jiného. A vlastně i to, co u sebe má.

Vběhla do hospody U zpěvavého kohouta a ve dveřích ji zastavila netradiční atmosféra. Jindy oprýskané bílé stěny, na nichž se skvěl namalovaný kohout a dřevěné pilíře, to vše teď bylo zahlušeno zelenou, červenou a zlatou. Všude samé větve z borovice, tuhle zase palma v květináči. A na tom všem střapaté řetězy a blýskající se ozdoby ve tvaru hvězdy, měsíce v úplňku a dalších pozlátek. Místy to vypadalo, že je ozdobeno i tím, co hosté přinesli. Celou atmosféru navíc doplňovaly písně, jak se opět na pódiu střídali hudebníci a zpěváci. Vždyť bez toho by to nebyl Zpěvavý kohout, tady to mělo vždycky svoji jedinečnou atmosféru.

Opřela se o výčep, aby se mohla naklonit k hospodskému: „Ráda tě vidím Jerry, copak to tu máš za výzdobu?"

„Ale to víš, svátky lidí od Nebeských hor, už je přinesli i sem, tak jsem si říkal, že by bylo fajn to tady pro ně vyzdobit a přitáhnout nový zákazníky," vzal krígl, natočil pivo ještěřího lidu a postavil ho bez dotazů před Jorannah. „Vlastně to nebyl ani tak můj nápad, ale přemluvila mě k tomu Arean," dodal jen tak mimochodem a pustil se do plnění dalšího skla zlatavou tekutinou.

„Počkej, ty jsi s ní mluvil? Nenechala ti tu něco pro mě? Nevzkázala mi něco?" rozzářily se Jor oči a přihnula si lahodného moku.

„Však se jí zeptej sama, zrovna zpívá," zachechtal se hostinský a prázdnou sklenicí ve své ruce pokynul směrem k pódiu. Následovala jeho paži pohledem a spočinula jím na bělostné krásce zpívající kouzelnou podmanivou písničku. Ani jí nevadilo, že slovům nerozuměla, hlavně, že ji konečně našla. Proč její hlas vlastně nepoznala? Ani netušila, že její žena tak nádherně zpívá.

Když se jejich pohledy střetly, zvedla ruku a přes dav zvědavých naslouchačů zamávala. Arean se ještě více usmála a zamávala zpět.

Teď musela počkat, vydržet. Měla ji na dosah ruky, ale přeci jen nemohla zpěvačku násilně odvléct z pódia jen proto, že ji chtěla mít jen pro sebe. Ale každá píseň jednou musí skončit, a tak se Jorannah nechala jen unášet na vlnách hlasu své sirény, která ji jednou a navždy lapila do svých sítí. Dopila pivo, krígl vrátila a jen zavrtěla hlavou na znamení, že další už nechce.

Když se otočila zpátky, už před ní černovláska stála. Dlouhé rovné vlasy se jí snášely přes holá ramena. Měla na sobě červené šaty s širokou a bohatou sukní zdobenou zlatou výšivkou. Ramínka byla záměrně vedena bokem přes paže, čímž vytvářela zajímavý výstřih. Byl to pohled jako pro bohy. Jorannah si nemohla pomoct a sevřela tu nejkrásnější bytost pod sluncem ve svém náručí. „Tolik jsi mi chyběla," šeptala jí do vlasů.

„Ty mně taky," odtáhla se od ní Arean a porovnala pirátce oblečení. „Sluší ti to, střih ti parádně sedne. Jako by ti to vybíral někdo se špetkou vkusu v krvi," zasmála se při svém lehkém popichování. „Ještě že jsi stihla tyhle parádní oslavy, protože pro tebe něco mám," zakřenila se a zpoza opasku vytáhla zelenou rostlinu. „Tohle je jmelí, prý lidem na severu přináší plodnost a lásku po celý další rok, když se pod ním při oslavách políbí. Co ty na to?" nevinným kukučem na ni pohlédla a ruku s jmelím natáhla nad jejich hlavy.

„Jako by nám naši lásku dokázal někdo ukrást," pobaveně odvětila Jor. Dlouho ale neváhala a zareagovala na výzvu své milé. Prsty ji pohladila po tváři, načež tam setrvala celou dlaní, když spojila jejich rty v nekončící polibek.