„Tak jakoby... je tu něco co bych mohla zkusit.." řekla jsem.

„Nooo..?"

„Vidíš ten strom?"

„Chceš na něj vylízt?" řekla Mattea ironicky, a ani nevěděla, jak moc se trefila.

„Jo."

„Zbláznila ses?! Však to je minimálně pět metrů vysokej dub! Plus, připadá ti, že jsme v Jeníčkovi a Mařence?"

„Zaprvý: ne, nezbláznila jsem se. Zadruhý: nepřipadá ti, že situace Jeníčka a Mařenky je dost podobná té naší?"

„Ne? Jaký podobnosti to prosimtě má?"

„Jsme dvě, v lese, bez rodičů, je to vina naší macechy, táta byl hodnej, a... a to je asi všechno."

„A jo vlastně, nedivila bych se, kdybychom za chvíli uviděly perníkovou chaloupku," řekla Matt a zakoulela očima.

„Hele co ti je? Já jsem většinou ta seriózní a vážná."

„Jasně, a proto jsi mi asi před půl hoďkou řekla Chlebe."

„Sama sis o to řekla!" Mattea ale dělala, jako bych nic neřekla.

„A taky už jsem asi vyspěla," sebevědomě se na mě usmála. Vyprskla jsem smíchy.

„Ále! Naše čtrnáctiletá Matteanna Marie Emeliensová nám vyspěla! Ano, opravdu, ta samá Matteanna Marie Emeliensová, která se asi před půl hoďkou mohla potrhat smíchy, protože mi řekla, že si myslí, že nepřemýšlím!" Vyhrála jsem, zase. Pousmála jsem se. Matt na mě vrhla pohled který mi jasně říkal: Ha, ha, ha. Moooc vtipný. A já jsem jí pohledem odpověděla: No mě to vtipný přijde a usmála jsem se na ní. Ano, naše oční svaly byly fakt šikovný.. Když nad tím tak přemýšlím, mohlo by se nám to hodit...

„Okay, ale co teda budem dělat teď?" zeptala jsem se.

„Jdu do toho lesa."

„Cože?! Jsi normální?! Před chvílí jsi mi dávala přednášku o tom, že bych neměla lízt na strom, a teď mi tu říkáš, že jdeš sama do lesa?!" Slovo 'sama' jsem zdůraznila.

„Jo," řekla škodolibě úplně stejným tónem, jakým jsem jí odpověděla já asi před pěti minutami.

„Ugh, no dobře, ale za čtvrt hodiny jsi zpátky, jinak si mě nepřej," řekla jsem výhružně.

„Jó, jó, jasně," řekla jakoby 'otráveným' hlasem. Tak je úplně blbá? Já se snažim, aby se jí nic nestalo, jako správná starší ségra že jo, a ona se mnou mluví takhle? No co, nebudu jí řešit, je to její život. Pomyslela jsem si.

„No tak už běž," řekla jsem, ale Matt už tam nebyla. Je lehkomyslná, strašně lehkomyslná. Jednou na to doplatí. Kecla jsem si na zem, a přemýšlela jsem... Jaký je smysl života? Proč jsem teď tady? Co se stane až umřu..? Bude ještě někdy všechno jako dřív? A.. a...

413 slov